OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Čekám ve tmě

28.01.2013 (15:00) • MJ5 • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1275×

Čekám ve tmě

Seděl ve sklepě a všude kolem byla tma, jen uprostřed místnosti byla bílá čajová svíčka. Její měkké světlo vzdorovalo temnotě a větru, který sem co chvíli pronikl mezerou pode dveřmi. Ty od něj byly vzdálené na šestnáct schodů. Jak rád by se k nim rozešel nebo alespoň zachránil tu svíčku, jejíž vosk dopadal na podlahu, zanechávaje za sebou stopu z bílého vosku. Zachránit svíčku? Pche! A kdo zachrání jeho? Nevěděl. Seděl tady už nejméně dvě hodiny. Ke kotníkům a zápěstím měl připnuté řetězy. Mohl vstát, mohl udělat dva tři kroky od zdi, u které seděl a ke které se tak úpěnlivě tiskl, pak se mu okovy zaryly do masa a bolest ho přiměla ustoupit. Klečel tři kroky od stěny a marně vztahoval ruce ke svíčce. Ať si všichni ostatní říkají, co chtějí, pro něj už nebyla bílá symbolem čistoty, ale beznaděje. Další závan větru proletěl místností, zaútočil na svíčku. Plamen se zachvěl a pak zhasl. Svíčka doutnala a temnota se šířila od svíčky přes každou dlaždici na podlaze až k mladíkovi, krčícímu se u zdi. Temnota se rozlehla všude a pohltila všechno. Svíčka zhasla, beznaděj však zůstala, a k ní se přidal strach.

Chlapec viděl, jak do temnoty pronikají stíny, cizí děsivé postavy. Vzlyknul a schoval hlavu do dlaní. Zápěstí měl rozedřená do krve, jak se pokoušel osvobodit. Krev mu stékala po rukou, zanechávala za sebou rudou cestičku, dávajíc najevo svou přítomnost, a dopadala na zem. Vzduch zaplnil pach rezu a krev padala dál. Kap, kap, kap. Kapka za kapkou opouštěla jeho tělo a na zemi se spojovala s ostatními, vytvářejíc rudé kaluže. Znovu trhl rukou, tělo měl chladné a necitelné. Sotva vnímal ostrou bolest, zdálo se, že nevnímá vůbec nic. Stejně už nebylo co vnímat. Po tvářích mu stékaly slzy, ředily krvavé stopy na podlaze. Krvácel a všude byla rudá. I když mu v hlavě vířily miliony barev, on dokázal vidět jen rudou. Přál si, aby ta barva zmizela, aby odešla, jako pomalu odcházel jeho život, aby ho opustila, jako on opustil tu jedinou osobu, na které mu kdy záleželo. Zrak se mu rozostřoval, tělo se mu roztřáslo a chlapec, který si doteď držel zbytek důstojnosti, se zhroutil na zkrvavenou podlahu. Oči se mu zalily novými slzami, místností se nesl tichý vzlykot:

„Promiň, bráško, je mi to vážně moc líto...'' Když zavřel oči, mohl zase vidět jeho tvář. Jako kdysi, jako by se nic nestalo a všechno bylo v pořádku. Ale něco se přeci stalo, a teď rozhodně nic v pořádku nebylo. Život z něj vyprchal jako jeho krev a slzy a vytratil se pryč mezerou pode dveřmi. Mladé tělo leželo bezvládně na zemi.

V tu chvíli se dveře do sklepa otevřely a dovnitř proniklo světlo, následováno nebezpečně vypadajícím mužem. Ten došel k chlapci a hrubě s ním zatřásl.

„Tak dělej, vstávej!" křikne, žádná odpověď.

„Hej!’’ zkusí to znovu, opět nic. Muž zkusí chlapci tep, ale necítí žádný pohyb.

„Jak jsi, saka, mohl umřít, ty blbej spratku?!'' křikne rozzuřeně, když z něj vyprchá prvotní zděšení. „No, máš, co sis zasloužil,'' zamumlá muž, zvedne se a lhostejně odejde do obýváku dívat se na televizi.

A ve chvíli, kdy se dveře sklepa znovu zavřely, nastala skutečná a ničím nerušená temnota.

Autor: MJ5, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Čekám ve tmě: