OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Čekat a přečkat

08.03.2011 (10:00) • Carlie • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1237×

Temná cestička se linula klikatě mezi stromy v parku před mým domem, kterým jsem se však bála chodit. Pouliční světla nepravidelně blikala a tím celkové atmosféře ještě více dodávala na hrůze. Byla hluboká a černá noc, venku se kromě pár chodců, kteří spěchali od noční tramvaje, nic nehnulo.

Byl naprostý klid… naprosté ticho. Snad jen mé tiché vzlyky mohly rušit jindy naprosto poklidný večer. Draly se mi napovrch a cloumaly mým hrudníkem. Můj přítel tenkrát spěchal na domluvenou večeři se svými rodiči, a proto mě nemohl doprovodit ze schůzky domů. Nebála jsem se. Myslela jsem si, že nemám čeho. Tak strašně jsem se spletla. S takovým to zážitkem, který mě poznamená na celý život, jsem rozhodně nepočítala. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že zrovna já bych se mohla stát obětí tak strašného činu.

Slýchávala jsem o tom… četla jsem o tom, ale jinak vše podobné šlo vždy mimo mě. Kdybych tenkrát nebyla tak lehkomyslná, prodloužila si cestu domů a nevzala to zkratkou přes potemnělé noční ulice města, mohlo vše jinak dopadnout. Nemusela jsem tu teď sedět objímajíc si rukama svá kolena a poddávat se své beznaději a bolestným vzpomínkám.

Ano. Vzpomínala jsem. Přicházelo to samo od sebe a hlavně večer, kdy v pokoji vládla černočerná tma. V takových chvílích mi už ani tlumené světlo z noční lampičky nepomáhalo… stále jsem měla na očích jeho obličej, cítila jeho doteky. Byl tak těžký a tak silný. Z úst mu byl neskutečně cítit alkohol a jeho oblečení bylo nasáklé kouřem z cigaret.

„Kampak pospícháme, koťátko?“ ptal se mě, když mě spatřil. Už jeho samotný pohled, kterým na mě upíral své velké zarudlé oči, mi byl odporný.

„Hej ty, mluvím s tebou. Jsi němá nebo co?“ křičel na mě a dožadoval se odpovědi. Nehodlala jsem mu ji ovšem dát. Místo toho jsem raději přidala do kroku a chtěla od něj býti co nejdále. Pospíchal však za mnou. Trhl mou paží a otočil si mě směrem k sobě. Koukala jsem na něj obličejem ztuhlým strachem a nezmohla se na nic jiného, než-li se na něj dívat a čekat, co mi chce.

Začal se po mně sápat a zajíždět mi svými silnými a hrubými dlaněmi pod tričko. Tak strašně moc jsem chtěla kričet, ale nešlo to. Měla  jsem vyschlo v krku, sotva dokázajíc zakřičet a když se mi to konečně povedlo, znělo to i mně samotné tiše jako pískot myši.

„Tak to ne děvenko, teď se hraje podle mých pravidel,“ řekl mi a poté zacpal pusu dlaní. Nestál o povyk. Chtěl si vše odbýt v tichosti.

Odhodil si mě na zem. Využil mé chvilkové zmatenosti a v rychlosti si rozepnul kalhoty. Pak už to měl se mou jednoduché. Byla jsem oproti němu slabá a křehká, nejméně o dvě hlavy menší a o dvacet kilo lehčí. Nebyla jsem mu žádným problémem, vyhrnout mi sukni a dostat se mezi má stehna. Slzy mi nepomohly. Snaha se vysvobodit z jeho spárů také nebyla nijak platná. Byla jsem mu ponechána na pospas. Cítila jsem jen bodavou tupou bolest. Už jsem mu nemohla uniknout. Všechny mé pokusy byly bezvýsledné. Moje tiché a marné nářky, které se mi povedly přes jeho dlaň vypustit do ticha, nikdo neslyšel. Poblíž se nenacházela žádná osoba, která by byla schopna poskytnout mi pomocnou ruku a dostat ode mě toho hnusného a slizkého bídáka.

Musela jsem jen čekat.

Čekat, až si odbyde to, na co já patrně nikdy ve svém životě nezapomenu.

Čekat a doufat v to, že pak nemilosrdně neukončí můj život.

Čekat a doufat v jeho brzký ochod.

Jen čekat… ale hlavně přečkat.

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Čekat a přečkat: