OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Chupacabra

25.02.2014 (16:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1084×

Opřený o karavan, pozoroval jsem lidi kolem mě. Glenna, toho Korejce, jak se baví s Maggie, tím děvčetem z téhle farmy, která jako zázrakem zůstala zatím ušetřena před těmi hrůzami, co se dějí všude kolem. A přítom když zajdu dál do lesa, chodci se tam promenádujou, jak kdyby se vraceli z nějakýho flámu, a ani je nenapadne zajít sem, sotva tři kilometry od jejich oběžnýho kolečka. Dalea, který se už zase rozčiloval s chladičem. Ricka, kterej mu tak trochu asistoval. Shanea, který se možná až moc točil kolem jeho ženy. A Carla, který si nesl pistoli pod tričkem a myslí si, jak je s ní nenápadnej. Uchichtnul jsem se nad tím a nechal to být.

Vešel jsem s vrtěním hlavou do karavanu a vzal jsem si zpoza skříně kuši a šípy. Hershelovi, chlapovi, kterýmu patří tahle farma, se ani trochu nelíbí, když se po jeho pozemku pohybujeme se zbraněmi, ale když jdu na lov, to je něco jiného. Po tom, co jsme mu to vysvětlovali, alespoň uznal, že můžeme nechat zbraně v karavanu a vzít si je, když půjdeme mimo pozemek. Nechodili jsme nikdo moc daleko, jasně že ne. I když jde svět do hajzlu, ještě pořád nejsme sebevrazi. A kdo se na to těší, ten si bude muset ještě počkat, než se něčeho takovýho dočká. Sakra počkat.

„Jdeš na lov, Daryle?“ Obrátil jsem se za tím hlasem, který jsem znal už dost dobře. Poslední dobou jsem ho slyšel denně. A věděl jsem, že když řeknu „ano“, uslyším to samý, co pokaždé. Tak jsem se rozhodl, že tu debatu přeskočím.

„Podívám se po ní, Carol. Nevzdám to. Já Sophii najdu. Přivedu ti ji zpátky, to se neboj,“ řekl jsem rovnou.

K mému překvapení zavrtěla hlavou a řekla: „Nemusíš to dělat, Daryle… Já vím, že se třeba nevrátí. Nejsem hloupá a vím, co děje venku. Sotva přežijeme my – se zbraněmi v rukou. Sophie nemá žádnou zbraň. A je jí teprve dvanáct. Daryle, je mi jasné, že už je možná dávno mrtvá. Nenutím tě, aby ses kvůli ní hnal do nebezpečí… Nevím, jestli bych zvládla, kdybych přišla ještě o někoho dalšího…“ Nemínil jsem to dál poslouchat. Přišel jsem rázným, rychlým krokem k ní a vzal její tvář do dlaní, přinutil jsem ji, aby se mi dívala do očí, a já jsem jí ten pohled oplácel.

„Carol,“ řekl jsem. „Řekl jsem, že ti tu tvoji holku přivedu, jasný? Takže i kdybych ji měl najít mrtvou, tak ji prostě najdu. Nevzdám to jen proto, že se to zdá beznadějný. Jsou tu domy. A našel jsem přeci ty… věci ve skříni tam, jak jsem tě tam vedl. Můžu tam zajít ještě jednou. Zkontrolovat, jestli se něco změnilo. A já věřím, že tam chodí. Věřím tomu.“

„Věřili jsme ve víc věcí.“

„Najdu ji.“

Dívala se za mnou, ale já vyšel z karavanu a bez dalších slov, bez jediného ohlédnutí jsem se vydal do lesa. Přišla o dceru. Já to chápu. Já zase přišel o bráchu. Ale nejde mi do hlavy, proč začíná bránit těm, co se snaží pomoct Sophii najít. Ne že by někoho zajímala velká prdel mýho bráchy, ale kdyby se někdo nabídl, že mi Merla pomůže hledat, skočil bych po tý šanci. A ona, Carol, se chová prostě jako kráva. Jenže já nejsem ten typ člověka, co nedodržuje sliby. Já je dodržuju. I když na to nevypadám.

Šel jsem mezi stromy. Nebyl jsem ještě příliš daleko od farmy a všiml jsem si nějakých Hershelových zvířat, co se tu procházela. V ohradě, samozřejmě, ale přeci jenom. Já nevím, ale kdyby šel celej svět do hajzlu, asi bych si na ty zvířata dával větší bacha. Vím to, jsem farmář. Bejval jsem farmář. Merle taky. I když můj brácha mnohem radši sedal na motorku a jel do města do hospody, než aby doma pomáhal. A kecal bych, kdybych řekl, že jsem byl vždycky doma a pomáhal. To tak možná, když mi bylo deset. Nebo možná ještě míň. V deseti letech už jsem prvně začal čumět holkám na prsa. Bylo to se mnou k nevydržení, a dobře to vím. Ale možná to bylo proto, že Merle o tom pořád mluvil. O tom, že mu dala Sarah, ta servírka ve městě. Že měla úžasný velký kozy a pevnej zadek. A já, jako malej prcek, jsem toho měl plnou palici.

Uchichtnul jsem se. Tenhle svět je pryč. Tohle už je dávno pryč. Sarah je už možná mrtvá. A Merle… sakra, nechci na to myslet, ale ten už je možná taky pod drnem. Pořád musím myslet na chvíli, kdy jsem ho viděl naposled. Myslím naposled celýho, ne na tu chvíli, kdy z něj zůstala jen ruka uřízlá v zápěstí, aby se ten debil mohl dostat z těch zasraných policejních pout. Bezstarostnej jako vždycky, když si strkal nůž za opasek a nastupoval do auta. Říkal jsem mu: „Nejezdi, brácho, ty vole, to tě bude stát krk.“, ale Merle na to nedbal. Jako by na mě někdy dbal. Nikdy. Já byl jenom jeho mladší brácha. „Jako vždycky,“ říkával Merle, „i teď víš hovno, můj malej bráško.“

Trhnul jsem sebou, když jsem zaslechl vrčení. Pozorně jsem se rozhlédl, sáhl jsem po kuši a nastavil jsem šíp, abych mohl co nejrychleji vystřelit. Očekával jsem chodce, který by se zatoulal sem, ale žádný tu nebyl. Chrčení jsem neslyšel, ale zvířata začala být silně zneklidněná už nějakou chvíli, a slyšel jsem hrůzyplný mečení nějaký kozy. Připlížil jsem se blíž a snažil jsem se nedělat žádný hluk. Zalapal jsem po dechu, když jsem si toho zvířete všiml. Bylo zahryzlý do bělostný šíje kůzlete a na zádech to mělo velký, žlutý ostny, od pohledu ostrý jak břitvy. Kůzle pod stvůrou se chvíli třáslo, marně se snažilo dostat se zpod té ostnaté zrůdy, ale postupně byly jeho pohyby víc a víc trhané, až potom ustaly úplně.

Přerývaně jsem se nadechoval a pozoroval tu scénu před sebou. Zvíře s ostny se zvedlo od té bezvládné bělosti, nyní potřísněné krví. Hubu mělo rudou a tesáky jako nějaký… upír, nebo něco na ten způsob. Srdce mi bušilo jako o závod. Napřímil jsem se, otočil jsem se a uháněl jsem jako o život. Vlastně, ono to bylo o život.

Vrátil jsem se zpátky ke karavanu rychleji než kdy předtím a střetl se tak s překvapenými pohledy lidí u něj. Evidentně vůbec nevěděli, co si o mém úprku mají myslet. Rick se vzpamatoval první, přišel ke mně, když jsem v předklonu vydýchával dlouhý běh, a položil mi ruku na rameno.

„Daryle, kamaráde,“ řekl s údivem v hlase. „Co se stalo? Horda chodců se sem blíží?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ty bych zvládnul,“ vyrazil jsem ze sebe mezi výdechy. „Chupacabra. Byla tam… chupacabra.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Chupacabra: