Chvíle vítězství • OurStories.cz ~ naše povídky

Na chvíli se zdá být všechno normální...

03.11.2011 (17:00) • Nerissa • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1029×

Chvíle vítězství

Tami se rozhlížela kolem sebe a úsměv na tváři se jí rozšiřoval. Ponurá nálada z války na chvíli ustoupila a zase se ozýval smích. Už asi hodinu naslouchala zpěvu, který doprovázela rozladěná kytara. Líbilo se jí to. Byla v tom podivná úleva. I když se jim město podařilo ubránit jen s hodně velkou dávkou štěstí, stejně to byl důvod k pořádné oslavě. Poslední zásoby vína už mizely, skromné příděly jídla se dokázaly proměnit v celku pěknou hostinu a lidé se nebáli. Cornelius jí někam zmizel, ale slíbil, že se brzo vrátí. Stříbrné nitky z modrých očí už mu pomalu mizely, takže mohl zase mezi lidi.

„Slečno! Napijte se s námi!“ zahulákal na ni vesele jeden z chlapů a rychle jí podával dřevěný pohár až po okraj naplněný sladkým vínem.

„Na zdraví!“ zvolala Tami a ťukla si s ním. Zhluboka se napila a začala se smát. Možná jí bolelo celé tělo, ale dnes se bude slavit! Muž se odpotácel o kus dál a Tami dál upíjela ze svého poháru. Jen doufala, že vypadá normálně a nikdo ji nepozná. Nebylo to tak dávno, co se jí podařilo zažehnat spor s královnou a sektou Černých masek. V lidech ještě stále převládal strach ze Světla a všech, kteří ho aspoň trochu ovládali.

„Jak ti je?“ ozval se vedle ní Cornelius. Nesl další složenou deku a ve tváři měl starostlivý výraz. To nebylo dobrý…

„Dobře. Něco se děje?“ zeptala se a vrátila do své reality. Jak ráda by se veselila s ostatními, ale byl tu takový malý háček. Ona byla čarodějka. Lokla si ještě trochu vína a podala pohár Corneliovi. Ten se na Tami usmál a zhluboka se napil.

„Jo, budeme muset rychle zmizet. Něco se začíná mezi lidmi šuškat. Nebude trvat dlouho a najdou si nás. Je mi to líto, Tami. Tolik bych si přál, aby to už přešlo,“ řekl tiše a znovu se napil. Tami si od něj vzala druhou deku a přehodila si ji přes tu první. Pořádně se do ní zabalila, aby zakryla svůj třas.

„To je dobrý. Můžu si jen přát, že ta zloba a strach v nich zmizí. Stačí slova jednoho člověka a zavřou nám školy, vyženou z měst a pořádají hony. Docela ráda bych zažila lepší zítřky. Máš zprávy i jiného typu, než nenávisti vůči nám?“ Tami se snažila znít aspoň trochu bezstarostně, ale moc jí to nešlo.

„Královské město se stěží ubránilo, ale ubránilo. Jenže trochu zvláštně. Lidi to popisují tak, že se najednou půlka Temnoty propadla do země, nebo prostě jen tak zmizela. Což podporuje naší teorii,“ odpověděl zamyšleně Cornelius a objal Tami okolo ramen.

„Jakou? Tu s těmi bohy? Že s námi hrajou nějakou hru. Obří šachovnice? Tomu sám nevěříš. Je to jen pohádka pro děti a tys přesáhnul nedávno stovku,“ odsekla už trochu veseleji Tami, pobavená přítelovým sněním. Už dlouho tu teorii božstva, jak to nazýval, probíral ze všech stran a k ničemu se nedobral. Nemohl se prostě smířit z fakty. Áren, pán života a jeho choť Nerata, posel smrti.

„A co když to není pohádka?“ bránil se Cornelius vztekle.

„Nechme toho, kamaráde. Chci se dneska v noci bavit, když zítra ráno budu utíkat. Debaty o životě a smrti si nechme na jindy, ano? Pij, zpívej, jez! Dělej cokoliv, Corne, jen už o tom nemluv, ano?“ Přikývl a nechal si dolít víno. Tami podal nový pohár a přiťukl si s ní.

„Na čáry a máry!“ řekl tiše.

„Na čáry a máry!“ zopakovala Tami vesele a napila se. Začala nahlas a falešně zpívat nějakou lidovou odrhovačku. Cornelius neměl to srdce ji zastavit. Ať si užívá, dokud může. Začal potichu zpívat také a jeho hlas zněl každou chvíli hlasitěji a hlasitěji.

***

Áren se usmíval. Pozoroval ve světelné bublině své dva oblíbence a chtěl se radovat s nimi. Kdyby Nerata nebyla tak výbušná, mohli by žít vcelku spokojený život. Všichni a nejen oni.

„Copak, zlato. Zase pozoruješ ty svoje človíčky?“ zeptala se škodolibě Nerata a bublina s jejím příchodem praskla.

„Ano a oslavuji s nimi vítězství. Co tvoje mrtvolky, drahoušku?“ odpověděl jí stejným tónem a usmál se na ni. Nerata stáhla rty do úzké linky a trhla rameny.

„Jak chutná porážka?“ prokoval ji dál Áren. Neodpovídala, jen ho propaloval temně černým pohledem. Uhnul před ním. Podivně mu zmrazil všechnu energii a světlo uvnitř.

„Neraduj se dlouho,“ odsekla tiše Nerata a otočila se na podpatku. Áren polknul. Nahnala mu strach. Věděl, že to myslí vážně.

„Klid,“ zašeptal potichu a znovu máchnul rukou ve vzduchu. Objevila se světelná bublina. Jak rád by utekl z tohohle vězení v nekonečnu.

***

Ráno bylo to nejhorší, co kdy zažila. Tami třeštila hlava a bylo jí špatně od žaludku. A do toho s ní Cornelius třásl jako o život.

„No tak! Vstávej, Tami. Holka jedna pitomá, takhle se ztřískat,“ mumlal si tiše Cornelius a napřáhl se, aby jí jednu praštil. Jeho ruka dopadla na Taminu tvář těsně po tom, co otevřela oči. Bolestí vyjekla a Cornelius neměl daleko do smíchu.

„Co to bylo?“ vyjela na něj vztekle Tami.

„Že by budíček? Příště mi připomeň, že tě mám u pátého poháru zastavit a uspat,“ odsekl jí Cornelius. Sklonil se nad ní a přiložil jí prsty ke spánkům. Něco zamumlal a odtáhl se. Tami přestala třeštit hlava a trochu se jí ulevilo.

„A co můj žaludek?“ zakňourala prosebně a Cornelius se ušklíbl.

„Ale jen si to vychutnej do konce. Příště už určitě nebudeš tancovat na stole a vyřvávat do širého okolí, co všechno umíš. Málem si se začala svlíkat, ty nádhero. Víš, co mě stálo sil, tě stáhnout z toho stolu dolu a pak všem promazat paměť?“ Tami zaúpěla.

„To snad né,“ skučela a začala se zvedat ze země. Cornelius jí pomohl a jeho ramena se třásla zadržovaným smíchem. Jakmile se Tami postavila, zase se rychle předklonila. Snažila se zhluboka dýchat, ale stejně se jí žaludek obrátil na ruby. Cornelius jí podržel vlasy a snažil se neprotáčet oči, když se na něj prosebně podívala.

„Naposledy!“ připomenul jí. Podal Tami skleněnou lahvičkou se stříbrnou tekutinou a pohár vody. Ta si lektvar nalila do vody a na jeden nádech vypila obsah celého poháru. Zašklebila se a dolávala pokušení tu hořkou věc vyplivnout.

„Jindy to bývá sladký,“ řekla, když polkla.

„Jindy to nebývá okořeněno ještě jedním kouzlem,“ odpověděl jí a začal se smát.

„Cos tam dal?!“ Tami vypadala vyděšeně. Hlavou se jí začaly objevovat vzpomínky na včerejší noc.

„Paměť?“ zeptal se hloupě Cornelius a znovu se rozchechtal.

„Já myslela, že jsme kamarádi!“ připomněla mu Tami stav jejich vztahu.
„Tys na to včera taky trochu zapomněla, když ses mě pokoušela svést. Mimochodem, to jsem ti tam přidal taky.“ Cornelius se trochu uklidnil a snažil se znovu nerozesmát.

„Ne…“

„Jo!“ Cornelius se smíchem lusknul prsty a přiběhli k nim dva koně. Jeden hnědák a jeden úplně černý.

„Než se vydáme na cestu, měla by ses trochu upravit.“ Cornelius se škodolibě usmál a vyhoupl se do sedla svého hnědáka. Tami se podívala na svou rozepnutou halenu, které odhalovala to, co mělo zůstat skryto.

„Já tě vážně chtěla svést?“ zeptala se potichu a ruměnec se jí rozlil po tvář.

„Jo a docela ti to šlo,“ řekl se smíchem a taktně otočil hlavu. Tami si rychle zapnula všechny knoflíčky a rychle napodobila Cornelia a vyhoupla se do sedla.

„Můžeme?“ zeptal se jí.

„Kam vlastně jedem?“

„Do hlavního města.“ Tami se na něj zděšeně podívala.

„To mě zase chceš vidět na hranici? Já nikam nejedu. Nechci se uškvařit v ohni, nebo pohoupat na oprátce. Ještě pořád ti šílenci existujou!“

„Ne, Tami. Uklidni se, ano? Jedeme jen obhlídnout situaci,“ tišil ji Cornelius a pobídl koně, aby se dal do pohybu. Tami následovala jeho příkladu. Když byli trochu od vesnice, opět promluvila.

„Slibuješ, že se mi nic nestane?“

„Slibuji, Tami. Nikdy bych nedovolil, aby ti kdokoliv ublížil. Ne potom, co sis vytrpěla. Ověřím si jen pravdivost svých zpráv a pak se vrátíme někam na hranice. Válka ještě neskončila.“ Věděl, jak moc se Tami děsí toho, že by se to všechno mohlo znovu opakovat. Hon, vězení, soud a plameny, které ji málem připravily o život, kdyby nezasáhl. Ta holka byla vlastně něco, jako jeho dcera.

„Dobře.“

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné