Citáty - Barrys • OurStories.cz ~ naše povídky

„Myslím, že spousta lidí na světě se sama sebe nikdy nezeptala, co od života vlastně chce. Člověk by se na to měl ptát každý den.“ - Barrys

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

09.02.2012 (13:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 680×

„Myslím, že spousta lidí na světě se sama sebe nikdy nezeptala, co od života vlastně chce. Člověk by se na to měl ptát každý den.“

Barrys

Stařec a život

Na kraji vesnice při západu slunce sedí na již ztrouchnivělé lavici stařík a zamyšleně hledí na nebe. Kolem něho vane slabý vítr. Jemně pročesává starcovy vlasy a způsobuje pokojné šumění nedalekých stromů. Stařec jako by zahleděný do dávné minulosti z čista jasna omládl. Pobrukoval si nějakou melodii a zavzpomínal se na své dětství, na to, jak se s kamarády proháněl na koních, které si vypůjčili od místního statkáře. Myslel na to, jak poznal svoji jedinou lásku, a poté na to, jak se s ní oženil. Ze zkoumání vlastní minulosti ho vytrhlo zavrzání vchodových dveří do chalupy. Pomalu se otočil a spatřil svého vnuka Davida. Dítě si k němu se zaváháním sedne a otáže se svého dědy.

„Dědo, co tady děláš, a proč jsi tu sám?“

Stařík se usměje a odpoví mu: „No, každý člověk musí být někdy o samotě, musí si najít čas na své myšlenky. Zrovna jsem se zasnil, přemýšlel jsem, co by se stalo, kdybych se dříve zachoval jinak, než jsem se zachoval. Víš, každý je strůjcem vlastních myšlenek a svých činů. Minulost už nejde vrátit zpět, pro některé je to radostná zpráva, pro jiné bod pohromy. Například, kdybych se dříve neoženil se svojí Marií, tvojí babičkou, tak by se mi nenarodila tvoje mamka a třeba vůbec bych neměl takového hodného vnuka, jako jsi ty. Toto bych nikdy nechtěl změnit. Ale jsou tu události, které bych změnit chtěl. Například bych býval zabránil Marii, její osudný výlet za sestrou. Kdybych býval stopl vlak včas, nemusel by nikdy vykolejit a moje Marie by přežila. Proto se sebe ptám, bylo by dobré hýbat s minulostí?

Víš, myslím si, že by na tebe byla tvoje babička velmi pyšná. Moc si tvé přítomnosti vážím, a jsem rád, za to, jaký doopravdy jsi. Je od tebe opravdu pěkné, že si o svých prázdninách uděláš čas na takového starce, jako jsem já. Místo hraní na těch vašich strojích, mně tu pomáháš orat brambory, trhat jablka, starat se o Tondu a Jelimana ve stájích, jsi prostě takový vnuk, kterého by mi každý senior na celém světě záviděl.

„Ale dědo…,“ vkročil mu do řeči David.

„Vždyť já to všechno dělám rád. Mít takového dědu, jako jsi ty, to je zase sen každého mého spolužáka. Všichni tiše slintají, když jim povídám, jak jsme spolu vyřezávali ze dřeva meč a hráli si na piráty a zbrojnoše. Tvoje vyprávění různých příběhů o zemi obrů, skřítků a elfů, ve mně jiskřilo napínavým očekáváním, kam mě tvoje fantazie dovede.

Stařec odvrátil zrak od svého vnuka a zahleděl se na první hvězdy nebe. Připadaly mu čím dál víc krásnější. Tuto krásnou chvilku ticha rušilo pouhé žbluňkání nedalekého potoka, to nejspíš vylézaly z vod první žáby.

„Škoda, že to všechno jednou skončí,“ vypravil ze sebe stařec.

„Jak to myslíš, dědo?“ zeptal se David.

„No, zanedlouho odejdu, Davide.“

„Neblbni, dědo, kam bys šel? Máš tu mě.“ Řekl vnuk.

Víš, Davide, odejdu nadobro, ne, že bych chtěl, ale musím. Je to má povinnost vůči všemu živému. Je to prostě zákoník, který tu je od samého vzniku života na Zemi. Musím uvolnit místo pro dalšího živého tvora. Přemýšlel jsi už někdy o tom, kdyby neexistovala smrt? Uvědomili bychom si vůbec, že žijeme? Mnozí říkají, že smrt je jediná spravedlnost na světě. Já si myslím, že jediná není. Myslím si, že i narození je spravedlnost. Každý, kdo se narodí, se nemusí chlubit, před ostatními narozenými.

„V tom případě je teda život hezký a smrt škaredá, já nechci nikdy umřít, dědo,“ povídá vnuk.

„Já si myslím něco jiného Davide. Život a smrt řadím na první místo obojí. Bez života není smrt a bez smrti zase není život. Bůh to takhle zařídil. Lidé se ale do jeho činů snaží rýpat a celé je překroutit. Někteří se snaží vymyslet léky na dlouhověkost a jiní zase páchají hloupé sebevraždy a ukončují zběsile životy, nebo se snaží někomu ty životy brát. Takhle to ale Bůh nechtěl. Proto věřím v druhý příchod Ježíše Krista a já se ho brzy dočkám. Nevím, jestli jen ve své mysli, nebo před celým světem.

„Já nevím, dědo, moji rodiče jsou nevěřící, ale já bych rád věřil. Když se někoho zeptám, jestli věří v boha, tak mi odpoví, že až mu nějakého ukážu, že uvěří. Já jsem žádného zatím neviděl, tak nevím, co si o tom mám myslet.“

„Davide, já jsem žádného také neviděl, nepotřebuji ho totiž vidět. Stačí mi na něho myslet a modlit se k němu. Nikdo neví jistě, jestli doopravdy existuje, ale řekni sám, jak je pěkné v něco věřit. Vzpomeň si, když jsi ještě věřil na Ježíška, na to nahaté děťátko, které nosí dárečky až pod stromeček. Přemýšlej o tom, jak si se cítil. Úplně si vzpomínám, jak ti jiskřily očka štěstím. Každý člověk by měl v něco věřit. Ať už na Ježíška, nebo na létající slony, vůbec na tom nezáleží, důležité je, aby měl o čem ve stáří snít. To víš, každý nemá to štěstí jako já, někdo umírá sám a vůbec v nic nevěří, nemá žádné přání, žádnou touhu, kterou by chtěl ještě uskutečnit a prožít. Každý by se měl sebe zeptat, co od života vlastně chce.

„Představy, touhy, radosti a přání byly vždy mou součástí života.“

„Dědo, vypravuj mi o svém životě, o svých tajných přáních a představách,“ poprosil David.

Stařec se usmál, až se mu začaly kroutit jeho bílé vousy.

„Moje mládí je mou pevnou oporou teď ve stáří. Mnoho krásných chvil jsem už zapomněl, dokonce i spousty těch špatných, jak se ale říká, ty špatné chvíle se vytrácejí z podvědomí daleko hůř, než ty dobré. Rád bych ti o tom všem vyprávěl, ale to bychom tu byly osmdesát sedm let. Nyní už není důležité, co jsem prožil já, ale co prožiješ ty. Každý je strůjcem své přítomnosti i budoucnosti, proto nemá cenu hledět dozadu.“

„Davide, pojď, půjdeme už dovnitř, je pozdě večer a já jsem hrozně unavený, musím si odpočinout.“

„Mám tě rád, dědo!“ Řekl a pomohl mu bez jakéhokoliv zaváhání vstát. Zavedl ho do postele, udělal mu teplý heřmánkový čaj a šel do vedlejšího pokoje, kde měl rozestlanou postel. Chvíli se převaloval, až konečně usnul.

Zdál se mu velice podivný sen. Viděl dědečka, jak skáče v oblacích na nejvyšším místě nebe. Měl ve tváři úsměv a mával na Davida. Něco na něho volal, ale hoch mu moc nerozuměl. Po chvíli opakování mu byly tyto slova jasná. Říkal „Brzy se shledáme, Davide.“

Když se druhý den David vzbudil, a šel uvítat svého dědečka do nového dne, našel ho mrtvého. Viděl ho v posteli nehybně ležet s úsměvem ve tváři.

David se dříve hrozně bál smrti, ale po vědomostech a vlastních moudrech, které mu stařec přenechal, šel do života s kuráží a před žádnou z překážek se nikdy nezastavil. To jenom proto, že věděl, co od svého života chce.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné