Člověk o člověku • OurStories.cz ~ naše povídky

O nás, našem světě... nejedná se o jednodílnou povídku, nýbrž o úvahu, pro kterou zde není sekce. Kdo jsme, čím se od sebe doopravdy lišíme a kde jsou naše hranice?

14.09.2014 (14:00) • TheCyanWolf • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 798×

Člověk - savec, jako jeden z mnoha. Přesto to nebyli například hlodavci, kdo ovládl svět.

Jsme vybaveni mimořádnou myslí, vynalézavostí, schopností stále se přiučovat novým věcem a usnadňovat si tak svůj život. Mohlo by se tedy zdát, že žijeme v dokonalém světě a vedeme stejně tak dokonalé, naplněné životy, kde se již nemusíme přílišně strachovat o své životy jako naši předci, kteří pro nás tento způsob života vybudovali. Při bližším pohledu je však naše existence mnohem komplikovanější.

Lidský druh by se podle mého názoru dal přirovnat ke schizofrennímu davu čerstvě uniknuvšího z odpovídajícího ústavu. Je sice možné, že v jádru jsme všichni stejní, ale zastáváme odlišné názory, postavení, a tak se dostáváme do střetu našich zájmů. Lidé se s přílišnou zálibou přetahují o jejich verzi pravdy a jsou schopni otočit se proti svým vlastním řadám ve jménu vůdce, skupiny, či prosté nenávisti. Nepopírám, že by podobný princip nefungoval u zvířat - tedy že silnému jsou podřízeni slabší - ale právě to je v rozporu s tvrzením, že se lidé vyvinuli v něco lepšího. Tím se přece chlubí, povyšují se nad tvory, kteří sdílejí stejnou zem.

Někteří si myslí, že se navzájem liší od ostatních tím, jakou mají barvu pleti, jaké vyznávají náboženství nebo kolik činí jejich měsíční plat. Vzdalují se vytvořením a zařazením se do kast - tak už to chodí, kam jen učebnice dějepisu sahají. Zvláštní, nemyslíte?

Ačkoliv by měli být jednotní, žít podle jednoho ideálu a jít za jedním cílem, jejich cesty se rozcházejí s každým životním rozhodnutím od první jasné myšlenky po poslední vydechnutí. Někdo touží po rodině, jiný si chce vybudovat kariéru, naproti tomu se najdou i ti, kteří nevyžadují nic jiného než stát nad ostatními a slýchat jejich poklonky.

S něžnou lehkostí lidské bytosti dokáží naléhat na klávesy klavíru a volně nechat plynout rozvážnou melodii.

Se zatnutými zuby dávají průchod své zuřivosti, nepokouší se zastavit příval prudkých ran, které způsobují.

A přitom vše, co od života chtějí, je vyhnout se bolesti. Pátrají po kusu svého štěstí, zkoušejí nerůznější způsoby, jak ho dosáhnout, a přitom získávají zkušenosti. Ty následně zužitkují a nepřestávají naléhat znovu a znovu, dokud podobu štěstěny alespoň nespatří.

Dá to však dávku rozumu a úcty k životu, aby o ni člověk sám sebe nepřipravil nebo nenechal druhé, aby mu ji vytrhli z náručí. K tomu je nutné rozpoznat, komu smíte položit do klína svou důvěru.

Každý z nás má morálku posunutou na odlišnou úroveň. Dokázali byste se postavit před psa a zbít ho holí? Dívat se, jak trpí, a přesto pokračovat? Zasáhli byste, kdybyste spatřili někoho při takové činnosti, nebo by se z vás stal přihlížející, který by nečinně stál opodál a po krátké rozvaze se zadíval na špičku bot se strnulou, bezvýraznou tváří?

Člověk se od člověka liší lidskostí.

Sečteno, podtrženo, mnohdy se na vás dívá příliš mnoho tváří v jednom těle, než abyste je dokázali všechny rozeznat. Přesto každá z nich šeptá a barví myšlenky jedinou zoufalou prosbou, a to přežít. Ať už jde o rostlinu, zvíře nebo člověka, vše, k čemu směřují, je potřeba přežít a zajistit, aby tak mohli pokračovat i potomci jejich potomků.

Kde je však hranice, kdy sami sebe prosbou přežít a zároveň touhou dosáhnout něčeho víc postupně zničíme?

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné