OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Člověk?

„Dneska slaví Jessica narozky. Přijdeš, doufám. Je to od devíti do doby neurčitý.“

Zírám na batoh u mých nohou a cítím na sobě jeho pohled. Vím, že by mi nedal pokoj, dokud bych nesouhlasil.

„No jasně… přijdu…“ Peter mi dá přátelskou herdu do zad a míří ke svému autu. Čekám, dokud nezmizí za zatáčkou a pak zkontroluju čas. Zbývá mi několik hodin na přípravu. Hodím si bágl přes rameno a rozběhnu se.

Normální člověk, kdyby mě viděl, by si nejspíš myslel, že mám skvělou fyzičku. To mám. Ale mám i něco navíc. Něco, oč jsem vůbec nestál.

Doběhnu domů v rekordním čase. Zalezu do garáže a do batohu sbalím ty nejdůležitější věci. Roztřeseně se podívám na mobil. Dva zmeškané hovory. To mě ale nezajímá. Je čas jít. Venku se stmívá, když jdu přes zahradu čerstvě posekanou trávou. Cítím změny na mém těle, které přicházejí vždy pár hodin před úplňkem. Slyším každý přelet ptáka na jiný strom, slyším, jak se jeho křídla třou o sebe.

Přerývaně dýchám a srdce mi prudce bouchá do žeber. Mířím do hlubokého lesa, který začíná za mým domem a končí daleko odsud. Pomalu kráčím uschlým listím. Měl bych si pospíšit, ale strach, který mě doprovází každý měsíc, mi stahuje hrdlo studeným krunýřem.

Najednou svými rozostřenými smysly za sebou zaslechnu kroky. Je to člověk. Našlapuje zlehka, nejspíš nechce, abych si ho všimnul. Přepadnou mě zvířecí instinkty, reflexivně zavrčím a rychlostí blesku se otočím po osobě za mnou.

Srazím ho na zem a prudce mu dýchám do tváře, dokud mi nedojde, že to není žádný nepřítel. Rychle se svalím na bok a Peter se překotně postaví.

„Nevypils moc energy drinků?“ vyjede na mě a vyděšeně si mne zápěstí. Roztřeseně se postavím. Zvednu hlavu k obloze, mám perfektní výhled na měsíc. Za chvíli dosáhne vrcholu. „Věděl jsem, že se z tý párty budeš chtít vyvléct, tak jsem se rozhod, že pro tebe půjdu.“ Vypadá, že toho teď lituje.

Zvednu ze země nacpaný batoh a nervózně se rozhlížím. Peter na mě nepokrytě civí. „Tak půjdeš?“ 

Skousnu si rty. Co mu na to mám říct? „Já… jsem zapomněl… už něco mám…“ Jeho pohled mě donutí zmlknout. Zírá na mně nevěřícně a trochu vyděšeně.

„Cos vůbec dělal tady?“ Rozhlédne se kolem, jako by doufal, že někde uvidí růst houby, aby rozumně vysvětlil, co jsem tu pohledával.

„Mám rád procházky… při měsíčku,“ zamumlám. Cítím první příznaky proměny. Prsty mi dřevění, zuby mi tlačí na dásně. Musím se odsud dostat, hned. „Poslyš, chápu, žes to myslel dobře, ale já už vážně musím, takže… pozdrav Jess a že se jí omlouvám, ale…“ Nechám větu nedokončenou a rychlým krokem se od něj vzdaluju. Měsíc mi svítí na cestu, vidím každý spadlý lísteček na suché zemi.

V tom mi praskne kloub v koleni. Zařvu z plných plic a svalím se na zem. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a zvedne se mi žaludek. Najednou mám plnou pusu zvratků a dokážu jen bezmocně ležet na zemi.

Přepadnu na bok a přerývaně dýchám, když mám konečně volné dýchací cesty. Cítím, jak se mi kroutí žaludek a nesnesitelně to bolí, dusím v sobě řev, který se užuž dral na povrch a snažím se jít dál, ale sotva se vyškrábu na nohy, znovu mě polije nesnesitelná bolest, vleze mi do všech útrob těla a srazí mě na kolena.

Nedokážu zadržet výkřik děsu, když mi žilami projede bolest jako vařící láva. Dokážu se jen bezmocně kroutit na tvrdé zemi, skoro nevnímám, že se mi roztrhalo oblečení.

Zvrátím hlavu dozadu a sleduju měsíc, který pomalu ale jistě dosahuje vrcholu. Najednou je měsíc středobod mého vesmíru, upírám na něj celou svou bytost.

A pak mi v břiše vybuchne bomba. Všechny orgány se mi smrsknou, slyším proudit krev v mých žilách, cítím, jak se mi v puse tvoří krev, ale dokážu jen bezhlesně volat o pomoc.

S ohlušujícím výbuchem opustím své tělo. Už nejsem Harry. Už nejsem člověk. Nejsem…