OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Co je svoboda? Možnost, žít podle svého. – Seneca

24.06.2011 (10:00) • SafiraDarkfire • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 848×

Co je svoboda? Možnost, žít podle svého. – Seneca

Co znamená žít podle svého?

Co bych dělala, kdybych mohla žít podle svého? Chodila bych v gotickém oblečení, vydávala knihy s fantasy tématikou, chtěla bych žít ve svém světě, a lidé by to chápali a nedívali by se na mě jako na cvoka. Sebrala bych se a odjela pryč za svou sestrou. Neřešila bych mravní otázky toho, co dělám.

A tohle mě přivádí k otázce, proč to neudělám? Z jednoduchého důvodu. Nejde to!

Říká se, všechno jde, když se chce. Ale tohle nejde.

Proč nechodím v gotickém oblečení? Lidi, kteří mě znají, vědí, že můj svět se točí kolem gotiky, jak stylu hudby, myšlení i toho oblékaní. Ale já na sebe nemůžu obléct gotické oblečení. Dělala bych přece své rodině ostudu! Vypadala bych jako „ujetá“ holka, která se naprosto zbláznila. To, že by mi tenhle styl seděl, zřejmě nikoho nezajímá. Plno lidí by mě odsoudilo, ale bohužel i má vlastní rodina. Lidé by mohli mít předsudky. Říkali by si: „Ha, dívej! To je ta gotička, ta dcera, od té učitelky!“ A to bych nemohla udělat, ne své rodině, která je pro mě vždy na prvním místě a aniž by si to uvědomovali, omezují tím mou svobodu. A tím jim to nechci vyčítat, prostě to tak je a nic s tím neudělám. Ale další věc proč nemůžu, jsou peníze a má postava. Ano, nejsem zrovna z nejbohatší a nejhubenější rodiny. Jako kdybychom žili ve státě vyhublých, anorektických bárbínek, které by si na sebe tento styl oděvu, stejně nikdy neoblékly. Proč v obchodech najdeme jen maximální velikost 38? Je mi jasné, že návrháři chtějí, aby jejich modely nosily krásné štíhlé dívky a tak předváděly jejich překrásné modely jenom ty vyvolené… Ale co my? My, které nejsme modelky vystřižené z časopisu? Vždyť jsme přece taky lidi a chceme si žít podle svého.

A co jiné mé touhy? Proč bych nevydala knihy s fantazy tématikou? Tohle je něco, co se velice těžko vysvětluje… Jde o výchovu, kterou mi dali. Vždycky jsem věděla, že k psaní mám určitý vztah a talent, a nejenom k psaní, ale i ke knihám. Dokážu napsat všechno na jakékoliv téma či žánr, ale jsem dost dobrá? Jsem dost dobrá na to, aby mi to někdo vydal? Aby mé příběhy lidé četli, milovali je a byli schopni číst je stále dokola? Jsem dost dobrá na to, aby se lidé, ve volném čase, vrátili od počítačů ke knize? Ne. Podle mých rodičů ne. A oni to přece musí vědět, když maminka je češtinářka. Pořád mi opakuje: „Ano, máš talent, máš k tomu vztah, ale jsi si jistá, že jsi dost dobrá? Cítit to musíš sama, ale posoudit by to měl někdo z oboru. Ale já si myslím, že to ještě pořád není ono.“ Já vím, je ke mně upřímná, nemaže mi med kolem pusy, zato si ji velice cením, ale neměla by mne spíš podpořit? Aspoň trochu? A ne srážet mé sebevědomí zase níže a níže? Zvláště proto, když sama vím, že v ničem jiném takhle dobrá nejsem? Je to přece moje máma. Měla by, nebo ne? Měla by u mě stát a podporovat mě. Pomáhat mi se zlepšovat. Ale nevyčítám jí to. Protože ona za to nemůže. Jelikož ani ona nemá věčně na svou dceru čas, má i svůj život, svou práci. Svůj svět.

Co pro mě znamená pojem „můj svět“? Je to svět, kde se zavřu do svých příběhů a tajně v nich prožívám dobrodružství, která nikdy nezažiju. Všichni sníme, já ve svých povídkách nebo si před spaním promítám příběhy. Beze snů není život. Nemáš za čím jít. Nic tě nežene kupředu, pro nic nežiješ. A to já nechci. Nechci stát na místě a čekat, až něco přijde. Ale zároveň chci žít svůj svět - svět nadpřirozena a písma. Chci žít klidným životem, ale osud jej stále nějak přetváří a nedovolí mi delší chvilku štěstí a odpočinku. Když se mě někdo zeptá: „Proč? Co jsem komu udělal, že musím stále padat?“ Odpovím mu, nic jsi neudělal, život dává a bere. Ale bohužel ne stejnou měrou, ale musíme věřit, že bude lépe! A navíc, bez těch pádů bys nebyl tím, kým jsi. Nepoučil by ses z chyb, které jsi udělal, a hlavně bys nevěděl, že žiješ. Nikdo není dokonalý, ale každý z nás by si zasloužil trochu štěstí, trochu uskutečnění svých tužeb a snů. Žít podle svého.

Chtěla bych začít od začátku. Udělat velkou tečku za svou minulostí a začít znova. Úplně od začátku. Proč to neudělám? Proč bych neodjela? Nemůžu. Nemůžu to udělat mamce. Už jedna dcera se jí odstěhovala daleko a já k ní cítím závazek. Nemůžu ji tady nechat samotnou. I když bych hrozně moc chtěla jet.

Mám tolik snů, tolik neuskutečněných tužeb. A nemůžu je uskutečnit. Proč? Copak mé vlastní svědomí, mé zábrany, které jsem si buď vytvořila sama, nebo mi je vytvořili při výchově, nejdou změnit? Jak to mám udělat? A hlavně, jak bych mohla? Byl by to tak krásný pocit. Tolik svobody. Nic by mě neomezovalo. Mohla bych dělat a říkat, co chtěla a neohlížela se na následky. A zároveň si až moc dobře uvědomuji, co by se stalo, kdybych neměla své zábrany. Svoboda… Je nebezpečná. Ale nikdy nikomu nedovolím, aby mě omezoval, vtloukal mi své názory do hlavy, nebo mě donutil dělat, co nechci. A přece… Copak to všichni nedělají věčně kolem nás? Třeba média, ovlivňují naše myšlení. Naši přátelé? Taky. Ale nad jejich názorem přemýšlíme, uvažujeme a zvažujeme jeho myšlenku, a buď ji přijímáme, nebo ji vyřadíme. Ale od medií? Málokdy. Prostě je přijímáme a ani si to neuvědomujeme. Vždyť media nelžou! Ale co bychom měli dělat, aby nás neovlivňovala? Vypnout televizi, rádio? Zvuk? Prostě nic neslyšet? To už dost dobře nejde. Nebo přestat číst? I knihy, časopisy, noviny, všechno ovlivňuje naše myšlení, ne? Takže kde je svoboda slova? Myšlení? Života?

Nikdo nežije tak, jak by chtěl, stále nás něco omezuje. Buď to jsou naše vlastní omezení, nebo zásady jiných, kteří je nám vštěpovali do hlavy. Máme své skryté touhy, pocity, myšlenky, jak bychom chtěli žít. A všechny si je nedovolíme uskutečnit! Proč? Vždyť svoboda je důležitá. Všude nám „vtloukají“ do hlavy, že žijeme ve svobodném světě, kde můžeme říct svůj vlastní názor. Že na něj máme právo. Avšak i tady jsou rezervy. Musíme vědět, kdy svůj názor můžeme říct, a kdy ne. Třeba ve škole ve vztahu žák učitel nebo ve většině případů vztah zaměstnanec zaměstnavatel. A tím už je naše svoboda omezena. Takže kde je? Kde je naše svoboda? Je to jenom relativní pojem. Jenom pocit, že si můžeme dělat, co chceme. Ale není to tak. Jistě, máme svobodu, jakou naši předci neměli, nežijeme už v otroctví. Teď je to doba, kdy tzv. svoboda je na povrchu, ale uvnitř nás ji zničili nebo jsme si ji zničili sami.

Takže, co je svoboda? Je to relativní pojem, který doopravdy, ve skutečném světě neexistuje. Toužíme po ní, protože ji nemůžeme mít. Nikdo z nás. Jak můžete mít něco, co neexistuje, co vlastními zásadami nemůžeme získat? Takže promiňte, pane Seneco, ale svoboda neznamená, žít podle svého! Ale doopravdy znamená, toužit žít podle svého…

Věnováno mé sestře Eris...

Snad to jednou taky pochopíš...

Svoboda jako taková... Neexistuje...

Nikdy...

Autor: SafiraDarkfire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Co je svoboda? Možnost, žít podle svého. – Seneca: