OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Co je to Bolest?

12.02.2012 (17:00) • TryingInnocent • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 881×

Co je to Bolest?

Jsem šťastná. Šťastná jako včera, předevčírem i jako minulý týden. Jsem šťastná už od té doby, co jsem se narodila, nebo mi to alespoň druzí potvrdili. Miluju své přátele nade vše, protože mě dělají šťastnou, stejně tak rodinu, která mi vždy dá to, co potřebuji. Ale nejvíce zbožňuji svého kluka, se kterým se nikdy nenudím. Jeho smích, který mě vždy omráčí, že se vznáším v sedmém nebi a pak ten jeho tajemný, okouzlující pohled, který mi doslova bere dech. Nemůžu si stěžovat na nic. Každý měsíc mám kapesné 1000 Kč, nosím vždy upravené, cool, značkové oblečení a make-up, který mi všichni pochvalují. Většinou mám na vysvědčení samé jedničky, jen jednou tam byla jedna dvojka, ale nikomu to nevadilo.

„Kláro?“ oslovila mě kamarádka a tím jsem se vrátila opět na zem a nechala rozplynout všechny mé myšlenky ohledně perfektního života.

„Hm?“ Podívala jsem se na ni a spatřila něco, co jsem viděla už poměrně často. Byla to taková průhledná tekutina, která vytéká z očí. Prý se tomu říká „slza“.

„Myslíš, že bych se měla zabít?“ Byla zkroucená do klubíčka, držela si břicho. Její oči, které byly zaplavené slzami, vypadaly… jinak, ne vesele.

„Proč takové věci říkáš, Ančo?“ Nevěděla jsem, co dělat, aby moje kamarádka byla zase v pořádku. A tak jsem jen seděla a pozorovala, jak přivírá oči a celá se klepe.

„Co se s tebou děje?“ Nechápala jsem vůbec nic z toho. Je přece tak krásný den. Víkend teprve začal, není škola. Sedím tady s Ančou venku na hřišti, skvěle se bavím, ale ona se klepe a vydává zvuky, jako by skřípaly dveře.

„To bolí!“

„Co je to „bolí“?“ Anna se na mě podívala, jako bych byla někdo jiný, než ta krásná dívka, kterou právě jsem a začala se mě tázat:

„Děláš si ze mě srandu?“

Zakroutila jsem hlavou.

„Ty nevíš, co je bolest?“

„A měla bych to snad vědět?“ Usmála jsem se na ni a doufala, že mi gesto oplatí.

„Bolest je…“ odmlčela se a dívala se někam do neznáma. Její zelené oči se rozšířily. Pak ruce sklouzly jemně podél těla a její tvář se zdála poněkud vybledlá. Únava, která zanechala své stopy na kruzích pod očima, byla na první pohled znát. A když nakonec ucítila i slabost, která jí pohltila, protože se už dál nemohla udržet na houpačce, ve mně to nevyvolalo nic víc, než klid. Poklekla jsem si vedle ní a pozorovala, jak po její tváři stékají nové slzy.

„Co je to bolest, Ančo?“

„To pocítíš, až už se nikdy nezvednu. Až mé oči už nikdy nespatří tvou tvář. Až budu pod zemí a ty budeš stát a obměňovat květiny na mém hrobě, pak teprve poznáš, co je to bolest.“ Jemný hlas, který dopověděl poslední slovo, které mi pořád nebylo vysvětleno, už navždy ztichnul.

„Anno? Co je to teda ta bolest?“ Snažila jsem se z ní dostat nějaké slovo, ale ona tam jen nehybně ležela a ignorovala mojí přítomnost. A tak jsem se rozhodla čekat.

------ po 1 hodině ------

„Hele já už půjdu domu. Dneska slavíme bráchovy narozeniny. Tak kdybys chtěla, tak přijď.“ Zvedla jsem se ze země, oprášila kalhoty a naposledy na Annu pohlédla. Pořád tam nehybně ležela se zavřenýma očima a i když jsem jí mávala a říkala „Ahoj“, neodpověděla, vlastně se na mě ani nepodívala.

------ po týdnu ------

„Nevíš, proč umřela?“ otázal se mě Petr, přivinul si mě blíže k sobě a políbil mne do vlasů. Dávala jsem květiny na Annin hrob a věděla jsem, že něco chybí. Něco ve mně hlodalo hluboko uvnitř, ale nemohla jsem přijít na to, co. Ať jsem se rozhlédla napravo nebo nalevo, všichni měli jiné tváře, než já. Nebyla to veselost, nebylo to štěstí. Tekly slzy, opět.

„Co je to „umřít“, Petře?“ Odklonila jsem se, abych mu pohlédla do studeně modrých očí, které se třpytily jako hvězdy na obloze.

„Ty nevíš, co je to „umřít“? Překvapeně na mě vykulil oči a pak, když si všimnul, že opravdu nerozumím tomu, co řekl, pověděl mi toto:

„Až jednou zapadne slunce a ze tvých úst už nebude vycházet melodie, kterou si vždy tak ráda broukáš. Až zavřeš oči, a všude bude tma, budeš ztracená. Přijdeš o všechno a nebudeš mít nic, pak teprve pocítíš, jaké to je umřít.“ Odvrátila jsem od něj pohled a zadívala se do dáli. Polovině věcí, co mi právě pověděl, jsem nerozuměla. Nevím, jak navodit slzy. Nevím, co je to bolest. Jsem šťastná a vždycky budu.

------ po 70 letech ------

„Jak se na tohle můžeš dívat?“ zašišlal Petr, vytrhnul mi ovladač z ruky a přepnul z Primy na Novu.

„Mě to baví! Ale Nova je taky super.“ Usmála jsem se na něj a pak si odkašlala. Cítila jsem, že mé srdce nějak podivně tluče. Trochu zrychleně, i můj dech měl jiné tempo než obvykle. Celé mé tělo se třáslo, byla mi trochu zima. Nohy i ruce začaly postupně slábnout a s tím i mé oči, které teď viděly jen rozmazané patvary. A pak se na mě on podíval. Jeho oči propalovaly ty mé, pořád jsem cítila to jiskření mezi námi i po těch 72 letech jsme byli do sebe pořád zamilovaní. Všimnul si, že jsem veselá a tak mne chytl za ruku.

„Už víš, co je to bolest?“ otázal se mne. Zavrtěla jsem hlavou.

„Už víš, co je to umírat?“ Opět jsem zavrtěla hlavou.

„Jsem šťastná Petře. Mám kamarády, mám rodiče, mám peníze a mám tebe. Co více si mohu přát?“ V jeho očích byl klid a ještě něco, čemu jsem nerozuměla.

„To si jen nalháváš, Kláro. Nemáš kamarády, nemáš rodinu, peněz už také mnoho nezbývá. Máš jen mě.“

„Proč je nemám?“ Projel mnou chladivý, neveselý pocit.

„Ztratila jsi je. Nikdy jsi neplakala, nikdy jsi jim nepomohla, nikdy jsi nepocítila bolest.“ Zklamaně odvrátil pohled a přepnul zase zpět na Primu. Mé srdce začalo zřejmě vypovídat službu, můj dech se zpomalil, oči se mi automaticky zavřely.

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Co je to Bolest?: