01.08.2013 (17:00) • Mea • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1108×
Dnes jsem šla se svojí kamarádkou nakupovat. Šly jsem a u toho žvatlaly takové ty holčičí nesmysly. Ale pak jsem uslyšela ten zvuk. Auto. Řítilo se přímo na nás. Někdo křičel. Kamarádku jsem rychle strhla na stranu, ale sama jsem to už nedokázala.
Najednou jsem ucítila ostrou bolest a pak jsem neviděla ani necítila nic. Nevěděla jsem, kde jsem a jestli jsem, ale byla. Najednou jsem to všechno cítila, tu bolest, slyšela jsem jenom hučení, jakoby zurčení vody. Nic víc, nic míň. Ale pak se všechno proměnilo, byla jsem provazy, které měly ostré bodliny zařezávající se mi do těla, připoutána nad bezednou temnou propastí. Bolest byla to byla nesnesitelná, a tak jsem se pustila a spadla...
Padala jsem a pořád viděla jenom tu temnotu, ale pak se začalo cosi měnit. Temnota se změnila na jemné duhové barvy. Pak jsem dopadla do něčeho jako do chmýří. Bylo to chmýří pampelišky a já jsem dopadla přímo do pampeliškového pole. Vedle pole byla cesta, taková ta obyčejná cesta posetá štěrkovými kamínky. Vstala jsem z pampeliškového chmýří a stoupla si na cestu.
Chvíly jsem si tak normálně koukala na boty, jak drhnou o kamínky, a pak jsem se rozhlédla. Nikde nic nebylo. Po pampeliškovém poli ani zmínka, byla tu jen ta cesta, ale kam vedla? Podívala jsem se do dálky a viděla, že na konci cesty je nějaké zářivé světlo. To světlo mě něčím šíleně přitahovalo. Vydala jsem se za ním, ale postupně jsem zrychlovala, až jsem nakonec přímo pelášila.
To světlo bylo okno, tak jsem se z něho vykláněla, abych viděla, co se tam děje dole, jsem vypadla, teda spíš propadla. Znovu jsem padala...
Ocitla jsem se uprostřed silnice a na kraji šly dvě holky, znala jsem je. Byla to moje kamarádka a... já!? Najednou jsem slyšela auto, řítící se přímo na ně. Jsem celá ztuhlá, protože vím, co bude následovat, a vím, že to nedokážu zastavit. Jedno ale nedokážu pochopit, proč se ještě neotáčím na svou kamarádku a nestrhávám na stranu?
Čekám, ale nic se neděje, už se na to nemůžu dívat, všichni zemřou. Začnu křičet sama na sebe, ať uhnu. Ona se na mě otočí a já mám pocit, že vidí, přitom vím, že jenom vidí auto. Konečně stihne naši kamarádku na stranu a pak už jenom křičím. Nedokážu se dívat na svou vlastní smrt, na svůj konec.
Kamarádka břečí a snaží se mě probrat, ale já se nebroberu. Přijíždí záchranka a já vím, že tohle jsem nikdy nechtěla, dívat se, jak ostatní trpí, i když bych to byla třeba i já. Chci se vrátit a utěšit je. Chci se sama sebe dotknout, chci svou duši spojit s tělem. Ale odpuzujeme se jako magnete, chápu, že už je pozdě, ale i tak to chci zkusit a zvládnout. Jdu doslova přes mrtvoly a pak se sebe dotýkám a jako bych se vsákla...
Otevírám oči jsem v nemocnici a... žiju! Nedokážu pochopit, jak jsem se někdy mohla pustit a spadnout do té propasti.
Byla jsem mrtvá, zní to divně, co? Další dny, měsíce i roky bych mohla pokládat otázky typu: Co když to je? Ale je tu také otázka, co když to doopravdy je? Vím, že jsem se nemusela vůbec vracet. Mohla jsem zůstat mrtvá, ale nedokázala bych žít s pocitem, že bych nic neudělala, že jsem to jednoduše vzada. Tak, a teď žiju a hodlám žít ještě hodně dlouho, a na otázku, co když to je, odpovídám - tak je to sen, protože kdo vlastně zná odpovědi na všechny otázky víc, než naše vlastní fantazie?
Takže zaprvé, děkuji za přečtění. Jinak tahle povídka je důkazem toho, že před spanín člověk přemýšlí o dost divných věcech...
Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Co když to je?:
Byl to úplně normální den. Den, když jsem šla se svojí kamarádkou obyčejně do města. Ale pak se stalo něco, co obrátilo můj život naruby. Nehoda. Ale nebyla jsem mrtvá, stále jsem žila, ale mimo tehle vesmír. Žila jsem a chtěla se vrátil. Jenže to nešlo... A nebo šlo?
Sdílet
Moc pěkný. Skvělý nápad. 
Mockrát všem děkuji! 
ale pak mi to secvkalo. sice trochu pozde jelikoz mam iq houpaciho kone 
ale moc se mi to libilo. ty davas vsem najevo co si myslis. a to na tobe ocenuju. 
