OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Damn glow

04.11.2009 (14:45) • Lareth • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1119×

Ještě více jsem se zachumlala do kabátu. Městem se šířila zima, pravé podzimní počasí, doprovázené šumějícím větříkem. Všechno listí už téměř opadalo a tvořilo tak pokrývku chodníků, trávy a někde i silnic. Podle mě je to nejkrásnější roční období. Barevná nádhera. Magické okolí, které na mě nepůsobí nudně nebo depresivně. Právě naopak. Kouzelná příroda jako by podzimem ožívala.

Dneškem počínaje zbývá několik málo dnů do dušiček; vzpomínky za skon našich drahých. A proto jsem se vydala, v tak pro mnohé ponurém dni, na hřbitov. Stála jsem před tepanou vstupní bránou a vyděšeně pozorovala každou součást ohromného hřbitova. Šla jsem vstříc bolesti, která se ke mně hrnula od každého písmene vytištěného na náhrobcích, číhala na mne v květinách, sálal ji na mě oheň z tolika svící. Pod celou zemí se nachází ostatky; sic jen kosti, ale i přes to, dříve žili, dýchali, jedli, pili; stejně jako dnes my. Každého čeká stejný osud jako všechny, co tu odpočívají. Nechtěla jsem znát každý z osudu mrtvých, jenž se mi nabízel k přečtení. Nechtěla jsem znát každičkou podrobnost ze života, ani z umírání. Na hřbitov chodím jen když je to bezpodmínečně nutné. V hlavě se mi ozývalo mnoho hlasů. Prosili mě, vyhrožovali, vraždili, vzlykali…

Nevědomky jsem se zhroutila na zem tisknouc si ruce ke spánkům. Teprve po pár minutách jsem se vzpamatovala, ačkoliv se ani jeden z hlasů nevytratil, ba naopak. Ještě se zesílili. Viděla jsem je. Jeden stál opodál. Mladý muž se zakrvácenou hlavou, popáleným tělem. Téměř u mě klečela dívka; to ona plakala. V rukou držela zardousené dítě.

Viděla jsem je úplně všude. Každý z nich mě bedlivě pozoroval. Když jsem udělala krok vpřed, oni mě napodobili. Vrývalo se do mne několik set párů očí. Kalných, slepých, modrých, zarudlých pláčem, zlých, pomstychtivých, upřímných…

Snažila jsem se je nevnímat. Šla jsem širokou uličkou tak, abych se ani jednoho nedotkla. Ruce jsem si pro jistotu ukryla do kapes. Houf mrtvých se plížil za mnou, sápali se po mně.

„Sáhni si na mne, prosím,“ lkala dívka v mé hlavě, ale nahlas nepromluvila. Pouze mě pozorovala. „Pomoz mi, prosím,“ vzlykla.

„Die, immondo! Die, immondo! Die, immondo!“ křičel se záští Vincentův temný hlas. Moje znalost jazyků je takřka neomezená. Italština je jedním z nich. Jsem zvyklá, že chtějí, abych zemřela. Často mě nazývají nečistou, zkaženou nebo ledovou. Otočila jsem se na muže, kterému patřil italský přízvuk. Jako jediný za mnou nešel. Stál opodál u opadaného stromu. Díval se na mě skrz dlouhé řasy. Jeho bělmo bylo černé jako uhel a duhovku měl zbarvenou do temně rudé barvy. Přesně tihle jsou odsouzeni k věčnému pobytu na Zemi jako duchové. Za život vykonali takové zlo, za které je nevezmou ani do samotného pekla. Pro ně je největší potrestání ,život‘. Potkala jsem jich mnoho. Ovšem většina je tu z vlastních důvodů. Buď nechtěli odejít nebo potřebují očistit duši za menší hříchy.

A tohle přesně jsem já. Mým prokletím nebo darem, říkejte tomu jak chcete, je rozesílat je do nebe, do pekla nebo je nechat zde na zemi. Vincento byl odsouzen mnou. Já mu určila věčné zatracení. Jemu a spoustě dalších. Všude, kam se podívám, vidím temné oči. Chodí za mnou, pronásledují mne.

Zachytila jsem čísi pohled. U brány stál muž oděný v černé. Jeho dlouhé vlasy lemovaly líbeznou tvář. Odleskem podzimního slunce jsem na okamžik zahlédla křídla. Sleduje mě na každém kroku. Když jsem mu pohlédla do pomněnkových očí, neuhnul a ani se neusmál. Tvářil se stejně obezřetně. Mladý muž k němu přiběhl a já slyšela, jak prosí. On na něj drobně fouknul. To, co se stalo, jde těžko popsat. Muž zakřičel, proměnil se v rozmazanou šmouhu a najednou jako by ho něco odtáhlo k jeho hrobu.

Otočila jsem se zpět k cestě a pokračovala dál. Jeden, dva tři… Přesně třetí kamenný náhrobek. Stálo na něm jméno: Michael Lawson. Rukou jsem odhrnula listí a těžce přiklekla. Jemně jsem přejela rukou po každé zaoblině písmenek a čísel. Na konec jsem si nechala fotografii, z níž se na mě usmíval hnědovlasý muž se zelenýma očima. Přímo mě propaloval pohledem. Michael byl můj manžel. Zabili ho ve válce před dvěma sty lety. Z tašky jsem vyndala vysokou, tlustou svíčku v průhledném kalíšku.

Škrtla jsem sirkou a vítr mi do obličeje přivál jejich neobyčejnou vůni. Vůni síry. Hořící sirku jsem přiložila k bílému voskovému knotu. Ten okamžitě zčernal a začal hořet. Kalíšek jsem přiklopila uzávěrem s dírkami a položila jsem ji k náhrobku. Tři bílé růže jsem položila na mírně vystouplou mohylu. Z oka se mi vydrala slza, která sklouzla po mé tváři k bradě. Za ní se prodrala další a další. Tiše jsem vzlykla. S Michaelem jsem se nestihla rozloučit. Šel přímo do nebe. Přišla jsem o jeho poslední ťuknutí srdce. Neměla jsem šanci, držet ho v náručí a zašeptat mu slova lásky, aby mohl klidně odejít. Čekala jsem na něj doma. Znovu jsem vzlykla.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem i přes to, že mě nemůže slyšet. Nenávidím svůj dosavadní život.

„Proč!“ zakřičela jsem. Přízraky mrtvých, jež mě do té doby těsně obklopovali, ode mě na jeden krok ustoupili. Vyběhla jsem ze hřbitova, až za mnou vlál černý kabát.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Damn glow: