OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dark Chest of Wonders

27.05.2012 (13:00) • DaisukeHideki • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1125×

Reita-san ze spaní tiše, klidně vydechoval. Bylo to krajně zvláštní vidět ho spát. Nebudil skoro žádný respekt. Možná vypadal i trochu roztomile. Ale ne moc.  Přes celý obličej se mu kroutily dlouhé černé vlasy, spadaly mu přes ramena na polštář. Chtěl jsem, aby je nosil rozpuštěné i během dne, nejenom doma. Vypadal v nich mladší a méně konzervativní. Jistě, ani rozpuštěné vlasy nedokázaly zachránit to, že mu táhne na osmadvacet, ale aspoň by zakryly tu vrásku na čele, která mu naskakovala vždy, když se moc rozčílil. A možná by dodaly trochu něžnosti jeho tvrdým tmavým očím. Určitě mu to navrhnu, až se probudí. Je to můj učitel výtvarné výchovy a literatury na střední škole. A zároveň také můj milenec. Dalo by se pozastavit nad tím, že je mezi námi jedenáct let, ale já toto téma odmítal řešit. Reita-san je prostě jenom můj a já jeho.

„Asahi, okamžitě vstaň, je volná koupelna!'' 

Z limbu mě probudil Reitův naštvaný hlas. Já znovu usnul? Líně jsem se na posteli posadil a protáhl se. Přes nedotažené žaluzie dovnitř vnikaly ranní paprsky světla a nepříjemně mě pálily do očí. V klíně mi přistálo moje oblečení. Reita-san už byl oblečený, měl na sobě černé elegantní sako, pečlivě vyžehlené džíny a bílou košili. Vždy jsem s úžasem sledoval, jak o sebe dbá. A jak umí vařit. Snaží se to do mě nahustit už pěkně dlouho, dokonce mi koupil kuchařku pro děti. Trochu mě to urazilo.

„Rozpusť si vlasy,'' zamumlal jsem a odpotácel se do koupelny. Moje pokyny absolutně ignoroval. Kdyby to bylo naopak,  vše by muselo být okamžitě podle jeho. To mi trochu vadilo.

Víte, filmy lžou. To, že spím s učitelem, mi nevyneslo absolutně žádnou protekci. Spíš na mě byl ještě přísnější. Při hodinách se mě stále na něco ptal a házel po mně vážně ošklivé pohledy, když jsem něco nevěděl. Když jsem ho požádal, aby svůj přístup změnil, tak mě začal při hodinách absolutně ignorovat.

Ve tři u mně.

Reita si na dlouhé, cityvyznávající esemesky moc nepotrpí. Jednou mě rozbrečelo, když mi připsal usmívajícího smajlíka. Ale to jsem měl vážně divnou náladu. Píše stručně a jasně. Snad by ho nezabilo, kdyby tam dopsal ''Mám tě rád'' nebo ''Těším se na tebe''. Uklidil jsem mobil do kapsy, lehl si na lavici a dospal noc.

Škola mi končila o půl třetí. Kousek od ní je autobusová zastávka, kde bych mohl okamžitě sednout na autobus a během deseti minut být u Reity před domem. Ale kousek od ní vedla cesta z kopce sakurovou alejí, kterou jsem měl moc rád. Bylo to klidné místo a cesta mi zabere přesně půl hodiny. Provětrám si hlavu a do bytu se dostanu včas. V tom se za mnou ozvalo dunění utíkajících nohou.

„Asahi-kun!'' zakřičel vysoký blonďák a doběhl mě. Byl mi silně povědomý, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout odkud.

„Ty si mě asi nepamatuješ, že? To jsem já, Hideki Kira.'' 

„Kira-senpai!'' Vyjekl jsem v úžasu, když se mi konečně rozsvítilo. Tenhle blonďák mi kdysi pomohl, když se mě pokoušeli vykoupat v záchodové míse. Zářivě se usmál. Byl to student posledního ročníku, jestli jsem dobře počítal s vynikajícím prospěchem a pověstí, ale tenhle rok jsem ho na škole skoro vůbec neviděl.

„Jsem vážně rád, že jsem tě tady potkal, Asahi-kun. Nechceš zajít někam na pivo?''

Kira-senpai byl velice charismatický, charakterní a vtipný člověk. Snad s nikým se mi nepovídalo líp než s ním. Měl podobné zájmy a vypadalo to, že ho doopravdy zajímalo všechno, co jsem mu pověděl. Bedlivě mi naslouchal, zatímco už pil druhé pivo a já se stále pral se svojí skleničkou sodovky. Moje oči zabrousily k velkým nástěnným hodinám.

„Nani?! '' vyděsil jsem se, když jsem se ujistil, že je vážně třičtvrtě na osm. Kira se na mě tázavě podíval. 

„Já… Měl jsem už dávno být… Doma.'' Polknul jsem na sucho, vyletěl jsem z židle a rychle si posbíral věci.

„Moc děkuji za tohle setkání, moc příjemně se mi s vámi povídalo, ale už budu muset jít, tak třeba někdy příště…’’ 

Než jsem si stačil sklidit věci, Kira-senpai zaplatil naši útratu a také se zvedl.

„Snad ti nebude vadit, když tě doprovodím.'' Usmál se a odhrnul si vlasy z čela. Věděl jsem, že to není nejlepší nápad, ale čas strávený s ním mě naplňoval radostí jako už dlouho nic, proto jsem souhlasil. A tak jsme spolu spěchali.

Měl jsem to skvěle naplánované. Zastavil jsem blok od Reitova bytu.

„Bydlím tady, moc vám děkuji za doprovod a za váš čas.''

Kira se usmál a s ''Já rád'' mě přitiskl ke zdi, naklonil se ke mně a začal mě líbat. Cítil jsem, jak mi na tváři naběhnul ruměnec. 

„K… K… Kira-senpai!!!'' snažil jsem se ho od sebe odstrčit, jenže jsem s jeho váhou ani nepohnul.

Kousek od nás se někdo zastavil, cítil jsem ten spalující pohled, který se do nás opíral. Potom už jsem uviděl akorát zmizet vysokou postavu s v černém saku, s dlouhými tmavými vlasy v culíku.

Srdce mi tlouklo jako splašené. Uběhl jsem celý blok až k Reitovu bytu. Otevřel jsem si dveře, a aniž bych se zul, vletěl jsem dovnitř. Reita seděl na židli v kuchyni a mračil se na mě. Na stole ležel oválný  čokoládový dort. 

„Asahi… Buď tak laskav a vypadni, odsud,'' zavrčel a zvedl se. Chtěl odejít z místnosti. Vyplašeně jsem se na něj podíval, stoupnul jsem si do dveří a rozpažil jsem ruce, abych je zablokoval.

„Reita-san, já vím že jsem měl přijít ve tři a hrozně se omlouvám, ale zdržel jsem se…’’

„Ano, to jsem viděl.'' Přikývl. Moje tvář se opět zbarvila do červena, sklonil jsem hlavu.

„Já vážně nech…’’

„Víš kolikátého je?!'' promluvl Reita-san, lehce zvednutým hlasem. Vyjeveně jsem se na něj podíval.

„Je 23. listopadu, baka!'' šlehl pohledem k dortu, potom ke mně. V tu chvíli mi to docvaklo.

„Moje… Narozeniny…?’’ zamumlal jsem. Reita si naštvaně zkousl ret a přikývl.

„Ano… Tvoje narozeniny.''

Měl jsem na krajíčku. On si pamatuje, kdy mám narozeniny? A koupil mi dort? V tu chvíli mi bylo jedno, že je na mě naštvaný. Objal jsem ho kolem krku a položil jsem si mu hlavu na hruď.

„Miluji tě, Reita-san.''

Povzdechl si, objal mě svými pevnými pažemi a políbil mě do vlasů.

„I já tebe.''

V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Bylo mi jedno, jestli na mě potom bude znova naštvaný. Nevěděl jsem, jak moc. Ale oproti tomu jsem věděl na sto procent, že Kira-senpai si v literatuře a výtvarné výchově prožije krušné chvilky.

Autor: DaisukeHideki (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dark Chest of Wonders :