OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » de Dèbileque

07.06.2014 (15:00) • junekre • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1236×

„Jen ten, co před sebou měl Lajničku, mi může doopravdy porozumět.“

„Jsem jen antierotickej zakomplexovanej skoro panic, antisociál se zvláštním druhem intelektu.“ Tohle jsem kdysi napsal jedný svý spolužačce na facebooku.

11. dubna, pátek

Včera mě Kuba přišel navštívit do Libova. Ptal se mě, jestli jsem tam už někdy někoho měl a já jsem zalhal a řekl, že jo. Ne, vlastně měl. Asi tři měsíce potom, co jsem se sem přistěhoval, jsem sem šel pěšky s Lašnerkou až ze Severky. Ta dívka byla neskutečně ošklivá, měla takový ty seschlý lehce kudrnatý vlasy s nepěkným odstínem krémově béžové a neskutečně křivou držku, snad každý zub jí trčel jiným směrem. Celou cestu tam jsem ji neustále ošahával a pokoušel jsem se i o něco víc, ale bránila se, a tak z toho nakonec sešlo. Ale ta holka to taky neměla v životě jednoduchý, žila jen s tátou, s takovým ochlastou. Její máma od nich utekla, když byla ještě malá. Ve škole se jí všichni posmívali kvůli jejímu vzhledu a ostatně, vždycky to byla ona, kdo šel jako první na ránu, když se někde něco přihodilo. Postupem času začala srát na školu a vůbec na celej svůj život a byla jí přidělena kurátorka. Chodila k Pištorový stejně jako já. Bože, ta ženská byla fakt dobrá v tom, co dělala, ale o tom až někdy pozdějc. Po různých peripetiích se pak Lašnerka dostala k fetu a začala vyjebávat cigány v Trmicích, nakonec skončila v pasťáku. Myslím, že se jen zoufale snažila něčeho chytit, ale holt neměla to štěstí. V jednu chvíli měla i období, kdy vzhlížela k mý ségře, ta ji jednou dokonce navedla k tomu, aby vykouřila Bimase, to je nynější přítel mojí ségry, se kterým má dítě, tříměsíčního Tomáška. Bimas ji vyprcal hlavu takovým způsobem, že druhou neustále chytala o umyvadlo, ale i tak prej celou dobu držela. Ségra, která byla přímo u toho, akorát v jiný místnosti, mi říkala, že z koupelny šly takový rány, až se bála, aby se Lašnerce něco nestalo. Když pak bylo po všem, tak si Lašnerka chtěla lehnout k Bimasovi do postele, ale ten ji jen odbyl se slovy „Fuj! Běž ode mě!“ a ona mu na to vůbec nic neřekla.

19. dubna, sobota, 15:38 odpoledne

„Už nikdy nebudu normální, protože se nedokážu vyrovnat se svou minulostí. V podstatě jsem jen de Dèbileque, s kterým se nikdo nebaví,“ říkal jsem si před rokem.

Zvláštní, jak se ti lidé někdy můžou dát dohromady, že si k sobě najdou cestu zrovna lidé, do kterých byste to v životě neřekli. Těžko říct, co takové lidi spojuje, říká se, že protiklady se přitahují, ale podle mě si k sobě dva lidé mohou nalézt cestu jedině tehdy, když oba hledají odpověď na otázku, se kterou si sami neví rady. Přesně tak je tomu i mezi mnou a Jakubem.

22. dubna, úterý

Poprvý po spoustě letech cítím, že by to mohlo bejt i lepší. Poslední dobou zkouším jít do sebe, chci se změnit, od základu. Jenom doufám, že ještě není příliš pozdě. Vím, že na oblečení až tak moc nezáleží, že důležité je, co člověk má v hlavě, ale jako začátek to není špatnej nápad. Dneska jsem přišel do školy kompletně nově oháklej. A lidé si toho všimli. Původně jsem přemýšlel o skatu, ale nakonec jsem šel do HM stylu, myslím, že ta vyzrálější šeď se ke mně dokonale hodí. Konečně mám sám ze sebe lepší pocit, už se nemusím stydět za to, co mám na sobě.

26. duben, sobota, přesně čtvrt na osm

Jakub = Kuba = Bláža

Chtěl jsem sem psát daleko víc, ale poslední dobou jsem to moc nestíhal, furt jsem byl totiž s Kubou.

Trávíme teď spolu až překvapivě mnoho času. Takovej náš Maraton začal už v noci z úterka na středu, kdy jsme se spolu toulali noční Severkou. Ve středu jsme pak měli divadlo místo školy, a tak jsme se pořádně odhulili. Tadeáš, to je můj další spolužák, dokonce dostal holotropa, strašně se potil a furt se kymácel ze strany na stranu, až jsme se s Jakubem báli, aby nepřepadl na dívky sedící v řadě před námi. Poté jsme si odpoledne po divadle zahráli bálek, vlastně ten hrajeme už průběžně celou dobu, vždycky po škole si takhle zajdem ke Kubovi, aby se mohl převlíknout a pak vyrazíme někam na hřiště. Ve čtvrtek jsme si dali krátkou odpolední přestávku, abychom mohli dospat, a navečír už jsme se zase sešli, abychom odpálili dalšího blunta. A nakonec jsem včera dopoledne šel po laborkách k němu, tam jsme se uvelebili na balkón, z kterýho je mimochodem luxusní výhled na celej park, a udělali jsme si těžkou pohodičku…  Ten den Kuba radši ani nešel na prvních pár hodin do školy, měl totiž obavy z posledního zvonění, jelikož k nám tenhle rok propadl a myslel si, že by si na něm jeho bývalí spolužáci pochutnali. Jinak kdyby nepropadl, tak už by s nima tenhle rok maturoval. Ne, že by snad byl tak debilní, to vůbec, ba naopak je to vysoce inteligentní kluk, na kterýho je spolehnutí, ale holt udělal tu chybu, že jakmile mu padlo osmnáct, začal kašlat na školu a kvůli zameškanosti pak musel dělat reparát, na něj se taky nijak nepřipravil, no a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Doma z toho samozřejmě odvázaný nebyli, ale tak co s tím mohli dělat… Teď to možná bude znít trochu divně, ale já osobně jsem rád, že propadl, protože jinak bychom se nikdy nemohli stát přáteli. Rád s ním trávím svůj volný čas, je to můj první opravdový přítel po asi osmi letech.

28. dubna, pondělí večer

Přes svěží jarní zeleň listnatých i jehličnatých stromů proniká sluneční světlo, v jeho paprscích poletuje hmyz v téměř pravidelných kruzích a odevšak kolem se z korun stromů line štěbetání malých ptáčků. Nad nedalekým panelákem září slunce v mdlém šedu a odněkud z dáli sem doléhá křik sirén sanitárního vozu. Čerstvý jarní vánek unáší z aleje, táhnoucí se podél široké asfaltové cesty, růžové okvětní lístky, které pak po vlnách dopadají na zem, kde vytvoří růžovou pokrývku a odkudsi z parku se ozve psí pronikavý štěkot, jenž po chvíli sám utichne.

„Do Píči!“

Aaa… mě tak bolí zuby. Už od soboty jsem na práškách, včera jsme měli k obědu řízek s hranolkama a já jsem se ani nemohl najíst, jak moc mě to bolelo. Takže jsem jen v průběhu včerejška spolykal asi pět ibalginů, jeden ibuprofen, což je podle mě to samý jak ibalgin, ale tak… a pak ještě dva tramaly, což jsou prášky, který se normálně předepisujou u lékaře, ty mě asi odrovnali nejvíc no. V pondělí ráno jsem měl jít k zubaři na pohotovost, ale dal jsem si ibalgin s tramalem a usnul jsem ve škole na záchodě, takže jsem k žádnýmu zubaři nakonec nešel. Hned potom jsem šel se ségrou na socku si vyřídit hmotnou nouzi, ale chytil jsem těžkou kundu, takovou mladou tlustou arogantní pičku, která kolikrát něměla daleko k tomu, aby se sesypala, jaký jsem jí tam dával čoudy. Jako udělal jsem tam ze sebe dobrou herečku, ne že ne, ale stejně to nakonec všechno přišlo vniveč, protože mi to ta tlustá píča neuznala. Tak jsem jí ještě při odchodu řek, že se jí očividně daří dobře, ale že na rozdíl od ní, já už kolikrát nemám poslední týden ani co do huby. Pak jsem jí poděkoval, jaká je to báječná úřednice a jestli by mi náhodou ještě neporadila, jak to dělaj ti naši degešští spoluobčané. A mluvil jsem tam na ni ještě další hovna, ale ona stejně furt jen čuměla jak debil a citovala mi nějaký pasáže ze zákona. Ale sere mě to, že mi neuznali tu hmotnou nouzi, moh to pro mě bejt obrovskej skok kupředu. Ne, že bych se snad na tom měl tak špatně, to vůbec, ale kamarádství s Blážou holt něco stojí a navíc už nechci, aby to celý dál sponzoroval jen on. Vím, že s tím žádnej problém nemá, ostatně, kdyby měl, tak to nedělá, ale i mně je blbý, když furt hulíme jen z jeho a pak mi ještě pučuje na autobus. Ale abych pokračoval, tak odpoledne jsem čekal na Blážu před školou, kde mě vidělo pár dalších spolužáků, i se docela smáli tomu, že mě tam takhle vidí, ale je mi jasný, že si v tu chvíli nejspíš říkali, jak mě ten Bláža kurví. Neřekl bych, že mě Bláža kurví, spíš bych řekl, že jsme jen zůstali nepochopeni. Každopádně Bláža dostal nápad koupit si bongo, tak jsme se ještě ten den zbongovali na hřišti pod Albertem a dali jsme bálek. Potom jsme se celý udýchaný ještě jednou zbongovali a já jsem si pak dal další ibalgin, protože mě ten zub fakt bolel. Připadal jsem si tak trochu jako na fyzice, taková sinusoida, střídavě jsem dostával holíka a hned potom dobrou náladu, a takhle to šlo pořád dokola, prostě sinusoida…

30. dubna, středa, za pět minut dvanáct

Tak dneska probíhalo pálení čarodějnic, užil jsem si to střídavě s Blážou spolu s pár dalšími spolužáky a pak ještě se ségrou a Šárkou, což je její velice blízká přítelkyně, taky mamina, má asi půlroční holčičku, Šárinku, takže si toho mají se ségrou hodně co říct. Nic mimořádného, co by stálo za řeč, se nestalo, akorát mě trochu mrzí, že jsem si toho se spolužákama neměl moc co říct. Ještě bude nějakou dobu trvat, než si na sebe úplně zvykneme. Ale nikdo se mi nemůže divit, že někdy nejsem úplně normální, ne potom, co jsem zažil. Zrovna dneska jsem viděl Denču s malým Páťou, večer pak už jen ji bez Páti, nejspíš ho dala na hlídání svojí matce. Hodně se změnil od tý doby, co jsem ho viděl naposledy, vyrostl… Ale ačkoliv on se o poznání změnil, Denča zůstala pořád stejná, sotva se zbavila malýho Páti, hned se zpila a nafetovala takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát. Později, když už bylo po ohňostroji, který se jim mimochodem opravdu poved, jsme spolu se ségrou s Denčou a s dalšíma lidma seděli pod vrbou, kde nám nějací organizátoři hráli speciálně pro nás, takové V.I.P., jelikož většina lidí už odešla kvůli dětem domů. Při pohledu na Denču, jak tam zfetovaná tančí v měnící se záři reflektorů, se mi hned vybavily vzpomínky, jak jsem jí kdysi ve Větrný hlídal malýho Páťu za drogy, či jak jsme s Cíbakem v noci lítali po Ústí a snažili se něco šéfnout, nutno podoknout, že s Cíbim vždycky úspěšně. Nebylo to nic neobvyklého, vždycky jsmw…

Není podstatný, v hluboké noci

Tohle je můj sloh na češtinu, zadání znělo „Mnohozvíře“, což je libovolná kombinace dvou a více zvířat a slohový útvar byl odborný popis. Nakonec jsem napsal o kočce s duševní poruchou.  

9. května, pátek, brzy ráno, pak chvilku o přestávce a nakonec celý večer

„tyvole :D

koncim s touhle debatou, je hloupa

je az nehorazny, jak si dovolujes nekomu nalajnovat budoucnost :)))

pokud jsi tak premoudrely jak se tvaris, tak sam vis, ze nic nevis....

vsechnu svou nemocnost za tenhle rok mohu dolozit zpravami z nemocnice ci od lekare, TAK TADY ZE ME KURVA NEDELEJ SEBE NEBO BLAZKA“

„Lucko, víš, co je nejvtipnější? Že i když jsem jen debílek, panic, vyléčenej schizofrenik, v dětství mírnej autista a s psychickýma blokama kvůli tomu, že mě v minulosti otčím psychicky týral, pořád to mám v hlavě víc srovnaný jak ty. A taky to je důvod, proč už se lidi se mnou dneska baví.“

Část z mé včerejší konverzace na facebooku s jednou holkou ze třídy, která už dva týdny nebyla ve škole. Cítil jsem jistou morální povinnost se alespoň pokusit jí udělat proslov do duše, jelikož jsem tušil a myslím, že i správně, že má jisté sklony k užívání psychotropních látek. Vypadá trochu vykrouceně a navíc ani ona sama nepopírá, že by od toho neměla daleko, ba naopak se mi i přiznala, že čas od času trošku ujede. Nazývá to „rekreačním užíváním“, což je podle mě úplná blbost, ale tak nebudu se s ní hádat kvůli každý prkotině, potřebuju si získat její důvěru, protože jedině tak ji můžu nasměrovat tím správným směrem. Nevím, proč to dělám, nejspíš to ani nemám zapotřebí, ale i tak věřím, že ta holka má na to dostat se z toho bludného kolotoče ven a nasměrovat svůj život do lepších kolejí. Možná jsem jen naivní snílek nebo jsem do ní zamilovanej, těžko říct, ale každopádně to budu zkoušet dál a snad se mi postupem času podaří si k ní najít cestu. Dneska jsme se dokonce ve škole bavili jakoby nic a příslibila mi i svoji knížku „Andělé a démoni“. Pravděpodobně si po ránu přečetla moji nejnovějšší povídku (Chicco) a to na ni udělalo takovej dojem, že raději obrátila list. Protože jinak mi nejde na rozum, jak by mohla opomenout takový věci, který jsme si předchozího dne napsali a že to byl fakt hard core. V minulosti jí odešel otec, měl nějaký problémy s alkoholem a po třech týdnech v nemocnici mu odešly játra. Dokonce nás nějakou dobu vyučoval na škole, měl v režii hudebku, a tak ani nevadilo, že ve třídě byla i jeho dcera. Tohle jsem jí napsal…

„Nezapomínej, Lucko, na to, že seš jedináček. A když by nemohl být hrdý na tebe, tak na koho pak? Nebo to hodláš dál takhle zesměšňovat jméno Šašková?

Ne všichni nad tebou ještě zanevřeli, veřím, že máš na to dostat se z toho kolotoče ven. Tak už přestaň dělat ublíženou, stejně oba moc dobře víme, jak se věci mají.“

Doufám jen, že nekřičím do ticha, ale že má slova padnou na úrodnou půdu. Nejsmutnější by na tom bylo, kdybych se zmýlil a ona by skutečně byla čištá. Ale myslím, že tomu tak není, bohužel.

10. května, sobota

Za oknem září mezi protrhanými šedivými mračny slunce, jež pomaličku, ale jistě zapadá za protější panelák a které přes žaluzie zalévá celou místnost svými zlatavými paprsky, v nichž všemi směry poletují částice prachu. Na opačné straně od okna se na stole odráží odlesky světla od hrníčku, z kterého v nepravidelných záhybech stoupá pára a všude po místnosti s až křiklavě zelenými zdmi se válí zmačkané kusy šactva. Odpolední klid přeruší, kromě neutuchajícího vrčení už dávno vysloužilého počítače, jen občasný dupot sousedů od shora a něčí ženské zavolání z okna na děti hrající si před barákem. Náhle se ozve pronikavé škrtnutí zapalovače, po chvilce následované obláčkem kouře z mých úst a zvlášťní štiplavou vůní, jež se line celou místností. Po podlaze si mezi obaly od sušenek a prázdných PET lahví lehce našlapuje mourovatý kocour, jenž si zanedlouho najde cestu k mému klínu, kde se uvelebí a po prvních pár pohlazení začne spokojeně vrnět.

12. – 16. května

Žbreleč

V Chladu u jezera

Nad korunami stromů září mdlé slunce v ranní mlze, jež se usazuje nízko nad stojatou vodou jezera a odevšad kolem se ozývá štěbetání malých zpěvců. Klidnou scenérii jen tu a tam přeruší tlumený smích, vycházející z chatek podél břehu a žblunknutí ryby, které zvlní jinak zcela nehybnou hladinu. Přes jez nedaleko chatek přetéká říčka, jejíž zvukový doprovod zní téměř jako déšť a kolem nohou se mi neustále proplétá mourovatý kocour, otíraje se o mě v domnění, že si ho snad už konečně začnu aspoň trochu všímat.

Promarnil jsem svojí životní příležitost, tím nemyslím Táňu, nejde o sex, ale o vztah, který jsem si mohl vybudovat.

17. lvětna, pozdní večer s čajem v ruce

„Tak jak s těma třiceti dvěma tisícema?“ ptám se své silně rozrušené matky, která vypadá, že už zase nemá daleko od cvokhousu.

„Ne třicet dva, ale třicet osm tisíc, vzadu byl ještě dodatek.“ A rozbrečí se.

„Ou, to nechci nic říkat, ale tohle už jen tak nedáš. Bejt tebou, rovnou si hledám jiný ubytování,“ povídám jí na to, přičemž ona jen vytáhne nějaký list papíru a asi třicet vteřin do něho bez ustání civí s vytřeštěnýma očima, jako by doufala, že to snad na věci může něco změnit.

„A co Podlešák?“ přeruším to napjaté ticho.

„Ten čůrák si tam sedí v klidu, jako by se vůbec nic nestalo. Tak jsem po něm hodila hrníček s vodou a řekla jsem mu – vždyť si měl čtyři gramy, tak kde jsou ty peníze z toho? -. Pájo, já už dál nemůžu, prosím tě, slib mi, že jestli se mi něco stane, tak že mě nepohřbíte, ani nebude žádnej pohřeb, ale že mě rozsypete někde na loučce, prosím tě, slib mi to.“ A hystericky, téměř již nacvičeně, začne brečet.

„A kde bys chtěla rozprášit? Na Severce za Větrnou nebo snad někde jinde?“

„Rendo, nedělej!“ řekne sestra lehce zvýšeným hlasem a pobaveně se na mě podívá.

„Na Střekově! Radši skočím z Mariánky, než abych byla zase na ulici, to už radši spolykám i ty prášky… Co já to mám za život… Ale babičce nic neříkejte, nechci jí udělat tu radost, aby mohla říct, jak špatně to tu všechno vedu,“ odpoví mi matka svým smutným hláskem, hledajíc u nás soucit.

„Ale babička už to nejspíš ví od Klárky, vždyť tý si to sama řekla,“ podotýká sestra.

„Klárce jsem řekla, ať to nikomu neříká.“ A opět se zadívá do toho papíru s ústy dokořán, až jí jdou vidět ty zčernalé zbytky zubů.

„A kde na Střekově chceš rozprášit? Myslíš Malý Sedlo? Ale pohřeb bude, neboj, udělám ti hezkej proslov.“ Nedá mi ten pohled na její cukající se propadlou tvář.

Střípek z moji včerejší konverzace s matkou u Páji doma po vyúčtování vody. Obě bydlí na Hraničáři v jednom z těch velkejch věžáků. Můj bývalej otčím dokonce bydlí ve stejnym vchodě jak ségra, akorát o pár pater vejš. Všem platí nájem sociálka. Ségře přišlo vyúčtování kolem 25 tisíc a mámě dokonce 38 tisíc, jelikož Cpíčko, který všechny ty byty vlastní, dává příliš malý zálohy a větší neumožnuje. Ségra to má jakž takž v pohodě, protože ten její má pravidelnej příjem + ségra je na mateřský, ale máma má po píči, protože to nemá z čeho dát, takže je jen otázka času, kdy skončí na ulici. Sice má přítele, ale u toho opravdu nehrozí, že by to dal nějakým způsobem dohromady, spíš se jen odstěhuje ke svý babce a mámu nechá ve sračkách. Mámě prej řek, že spolu překonaj všechny ty překážky, chcípaček, přitom je to on, kdo mámu zase svádí k fetu a díky komu je teď tam, kde je. Říkám mu neúspěšnej dealer, řek bych, že je to i celkem dost výstižný. Nevím, co na něm máma vidí, když ji pořád jenom ponižuje a celej svůj vztah maj založenej akorát na hádkách. Asi se bojí, že by zůstala sama, ale v tomhle jí bohužel nepomůžu. Už měla takovejch příležitostí dát se dohromady, tolik druhejch šancí, že by i deset životů na ně bylo málo, dokonce byla několikrát na psychárně a na odvykacích kůrách, ale nic nezabralo, pořád v tom lítá dál. Nejspíš to opravdu skončí tak, že se zabije, koneckonců kromě fetu už nemá nic, vůbec nic. Ale nejhorší na tom je, že s tím člověk nemůže absolutně nic dělat, protože i kdyby jí někdo ty peníze dal, tak to stejně bude mít stejnej závěr, akorát o pár měsíců pozdějc. A když vidím, jakým způsobem vede svůj život, tak si říkám, že by to stejně asi k ničemu nebylo. Je to ztracená existence bez vyhlídek na lepší budoucnost.

22. května, od stmívání do rozbřesku

Chladným nočním vzduchem, čerstvě zvlaženého deštěm, se prolíná ostré světlo z pouliční lampy, jež se odráží od kaluží všude po zemi a širokým schodištěm, vedoucím ke staré chátrající škole, se rozléhá motivační rapová hudba, zastiňujíc to napjaté ticho, táhnoucí se z města. Mírný vítr si hraje s korunami stromů v nedalekém sídlištním parku, za kterým se tyčí vysoký panelový dům, na němž jde pouze ojediněle vidět několik rozsvícených oken a já v ruce držeje fásu, pomalu nasávám ten dým, až ho pak posléze všechen vypustím k nebesům, kde na mě jako němí svědci shlížejí desítky bledých hvězd, které již po staletí zapisují lidské osudy do kronik vesmíru.

7. Června, za šest minut půl deváté.

Můj velký sloh na češtinu, téma život po životě, bohužel jsem měl svázané ruce rozsahem i postupem (vypravování), ale tak člověku nezbývá než se s tím poprat. J

Jdu dalej

Často, když se takhle potkám se svou matkou, vybaví se mi všechny ty špatné vzpomínky, které se staly naší rodině. Její propadlá tvář mi dává na vědomou, že ne všechno v životě může dopadnout tak, jak bychom si přáli.
Nejsem přecitlivělý, už dávno jsem se tal vůči takovýmto věcem imunní, když mi někdo začne vyprávět, jakých excesů se to má matka zase dopustila, vysměju se a po pár klišé frází raději sám změním téma.
Ale přitom mě v hloubi srdce hlodá to pomyšlení, že klidně tak jsem mohl dopadnout i já sám, že všechno mohlo skončit úplně jinak, jen kdybych nešel dálej. Mrzí mě to, mami, ale je to tvůj boj, ne můj, tohle je cesta, na kterou ses vydala a z které není návratu. Nerad to říkám, ale seš jen ztracená existence bez vyhlídek na lepší budoucnost.
Nezapadám mezi ostatní, jsem „jinej“ a už vždycky budu. Viděl jsem věci, které jsem vidět neměl, věci, které mě poznamenaly do konce života. Je mi to líto, bráško, jako brat jsem zklamal... Doufám, že i přes to dětství, které jsi neměl lehké a vlastně dodnes nemáš, z tebe vyroste člověk, na kterého bychom mohli být hrdí a že ještě všem ukážeš, co v tobě je.
Každým dalším dnem jsem zase o něco blíž k svému cíli, žít beze strachu. Pájo, i přes svoje chyby pro mě nadále zůstáváš inspirací, smekám před tvojí silou posunout se dalej. Lidí jako ty není mnoho a proto si tě vážím.
Není nad přátele a jejich rady, že smážo... Ukázals mi, že nemá cenu utápět se v sebelítosti, díky tobě se zase cítím o něco líp. Někdy zkrátka nezbývá, než se nad tím vším pousmát a jít dalej, protože život máme jenom jeden a já se rozhodně nehodlám litovat věčně. A navíc jako všichni ostatní i já čekám na svou lásku...
Možná jsem jen debílek, ale narozdíl od tebe dokážu sám se sebou žít. Vzpomeň si na můj úsměv, až mě uvidíš někde na titulce, ale nehledej pak u mě odpuštění, nedočkáš se ho... víc ti nemám co říct.
Jdu dalej, protože jedině tak mohu žít beze strachu…

Autor: junekre, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek de Dèbileque: