OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dear Jacob...

14.07.2014 (16:00) • Destiney • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1981×

Prolog:

Kluk jel na motorce. Jel zrovna ze školy. Když tu náhle ze strany se k němu přiřítila černá dodávka a sejmula jeho přední kolo. Světlo, tma, temnota, nic, ticho...

Dear Jacob...

12. 4. 2011

Dnes jsem za tebou byla. :) Prej se ale nic nezměnilo. Ležel jsi tam a svoje hnědé vlasy jsi měl hozené přes obličej. Odhrnula jsem je a omylem se při tom dotkla tvého spánku. Pohnul jsi rukou. Sestra ale řekla, že to byla jen křeč. Ale já jí nevěřila. :) Vím, že mě vnímáš.

18. 4. 2011

Zhoršil ses. Jsi bledší a hubenější. Je to divný tě takhle sledovat. Vždycky ve třídě ses usmíval na všechny strany, doplňoval učitelův výklad vtipnýma poznámkama a teď tady bezmocně ležíš a nemáš pojem o čase.

Chvíli jsem držela tvou ruku. Vím, že mě slyšíš, když na tebe mluvím. Melu u toho strašný blbosti, heh. Ale já vím, že je to důležité. Modlím se za tebe každým dnem.

5. 5. 2011

Dneska ti je sedmnáct let! Tah-dah! Dárek ode mne ale dostaneš, až se hezky probudíš. Všichni říkají, že se neprobudíš, ale já jim nevěřím. Ty se totiž probudíš.

Ale to je jedno. Takže: Happy B-day to you! Happy B-day to you! Happy B-day, dear Jacob! Happy B-day to you! Woooohooooou! Chvilku jsem ti četla a narazila jsem na zajímavej verš, který mi mamka nechala v nemocnici před rokem. Odkaz jsem ti nechala ve stole, myslím, že tam ho najdeš.

11. 5. 2011

Dneska se ti zastavilo srdce... Nelepšíš se. Seděla jsem vedle tebe a povídala úplně o všem, co mi zrovna přišlo na jazyk, a ty přístroje, co kontrolují tvé životní funkce, začaly hlasitě pípat. Přiběhla sestra a doktoři a mě vyhnali ven. Tento den už mě za tebou nepustili. Byla jsem zmatená a bála jsem se. Teď sedím tady doma u krbu a píšu ti. Nevím, jestli tenhle dopis bude k přečtení. Nejspíš to bude trošku rozmazaný. Eh, jo, zase brečím. Měla bych dostat titul. A nebo brečet do bazénu, aby to bylo užitečný.

15. 5. 2011

Dali ti do krku další trubičku. A selhávají ti plíce... Ale ty to přežiješ, já v to věřím. Přežil jsi i horší věci, tak se teď nevzdáš.

Pozdravujou tě ze školy. Po dvou měsících si někdo vzpomněl, že vlastně někdo chybí a že ten někdo je v kómatu v nemocnici.

15. 6. 2011

Dlouho jsem ti nepsala dopis. Asi tak dlouho, jak jsem nepřidala novou věc na blog. To mi připomíná, že mi vyhrožují cihlou do hlavy, pokud něco rychle nepřidám, ehehe.

Byl to těžkej měsíc. Ještě dvakrát jsi měl zástavu srdce, ale včera se všechno zlepšilo a už konečně dýcháš sám! Doktoři říkají, že pomohl čas, ale já vím, že ti pomohl Bůh. Už v sobě dokonce ani nemáš trubičky, jen ti kontrolují tvé životní funkce a pořád dostáváš kapačky.

Nemůžu ani cítit nemocniční dezinfekci.

20. 6. 2011

Stiskl si mi ruku! Doktoři říkaj, že se můžeš každou chvíli probudit! Teď sedím u tvojí postele a píšu tady. Rozhodla jsem se u tebe zůstat přes noc. Už mám čtvrtý kafe. A stejně to nepomáhá. Ty kafe nepiješ, nechutná ti to. Ani nevím proč, kafe je dobrý. Já mám ráda kafe, kafe je můj přítel. Taky nechápu, jak někdo může nemít rád čokoládu.

To kafe moc nepomáhá.

21. 6. 2011

Vlastně mi nepomohlo vůbec, hehe.

Tyhle dopisy ti přečíst nedám, nikdo o nich neví, a tak to taky zůstane.

Dnes ses konečně probudil. Já u toho nebyla, zrovna jsem si šla pro další kafe k automatu. Když jsme přicházela zpět, slyšela jsem z tvého pokoje hlasy. Lekla jsem se, že máš další zástavu. Nakoukla jsem dovnitř. U tvojí postele stála holka s dokonalým obličejem, dokonalou postavou, dokonalými vlasy a dokonalým oblečením. Držela tě za ruku a ty ses na ni zasněně díval. Říkala věci, jako že u tebe byla celý den a celé noci kvůli tobě probrečela. Asi byla neviditelná. Moc nevyspale tedy nevypadala. Nakonec tě políbila a já uhla ode dveří a vydala se nemocnicí pryč domů. Nevěděla jsem, že máš dívku. I když mělo mi to být jasné. Kluk jako ty by určitě nebyl sám.

Proč ti lhala? I když to mi může být vlastně jedno. Teď za tebou bude chodit ona. :)

Tohle je nejspíš konec těchto dopisů. Mohla bych ti sice psát dál, ale nemělo by to cenu, ne?

1. 7. 2011

Tak tohle je poslední dopis. Dneska tě pustili domů. Odvážela si tě ta tvoje dokonalá holka. Rozhlížel ses kolem sebe a v jednu chvilku jsi mě málem viděl. Naštěstí jel ale kolem autobus a já se stihla schovat. To ale muselo vypadat blbě. Ta tvoje se na tebe pořád usmívala a obskakovala tě ze všech stran. Najednou. Ne, slíbila jsem si, že nebudu žárlit a nebudu se cítit zraněně, nemám proč.

Takže, tohle je definitivní konec mezi mnou a tebou. Ne, počkat, mezi námi nikdy nic nebylo. Takže se to vlastně jen vrátí do starých kolejí. Zase se stanu tvou nenápadnou spolužačkou, která tě bude nechávat opisovat úkoly a testy. Teda, až po prázdninách, samozřejmě. So, this is goodbye.

Love, Emily

Konec číslo 1

A teď přichází část pro ty, kteří mají rádi happyend :)

Holka s pláčem přebíhala ulici. Někdy uprostřed narazila do jakési osoby. Zamumlala omluvu a rozběhla se dále. Ta osoba za ní volala, ale dívka se neohlédla a zaběhla pryč. Ta osoba byl kluk. A držel v ruce menší svazek obálek. Přečetl si, komu jsou určené. Bylo na nich jeho jméno. Udiveně došel domů, udělal si horkou čokoládu a jal se číst.

...

Když dočetl, měl v očích mírně slzy a na tváři mu pohrával šťastný úsměv. Vzal do ruky papír a tužku a začal psát.

Dear Emily,

slyšel jsem tě. Nebo jsem to alespoň vnímal. Vnímal jsem tvou vůni, kterou jsem ale bohužel nedokázal přiřadit k obličeji. Ona nebyla moje holka. Ona byla moje ex, která se ke mně chtěla vrátit zpět, ale lhala mi. A lhala mi pořád, a to i teď. Dostal jsem z ní pravdu, že tam nechodila. Díky ti za tvou přítomnost. Byla jsi u mě, když jsem umíral. Byla jsi u mě, když jsem byl v pořádku. Byla jsi tu pro mě vždycky a já si toho nevšímal. Příjmi, prosím, mou omluvu. byl jsem tak strašně slepý...

Já vím, proč si běžela přes tu ulici s pláčem. A je mi to líto. Přesně vím, co bys teď řekla: Proč je ti líto něco, za co nemůžeš? Ale věř mi, JE mi to opravdu líto.

Jacob

P.S: Ten dárek budu po tobě chtít :)

P.P.S: Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. - Žalm 18:29... Děkuju ti. :)

A toto je definitivní konec :) Zanechte, prosím, prosím, komentář :)

Vaše Destiney

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dear Jacob...: