OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Den D

19.11.2011 (16:00) • Shadow3 • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1217×

Zkouška základního výcviku jezdce

Ještě stále mám ten den v živé paměti. Bylo to pro mne něco výjimečného, něco, co se zažije jednou za život, důležitý den. Nebyl důležitý jen pro mne, ale i pro mé dvě kamarádky. Jely jsme do jezdeckého klubu Mělník společně. Doufaly jsme, že zvládneme tamější zkoušky a získáme tak doklad – jezdeckou licenci. Pak už konečně budeme moci jezdit na oficiální jezdecké závody – oproti hobby závodům se liší náročností, je to už o něco vážnějšího charakteru a není to jen takové přátelské závodění.

Budík mi zazvonil ve čtyři hodiny ráno.

Byla jsem zmatená, myslela jsem si, že je ještě půlnoc, bohužel ale nebyla. Během vteřiny jsem si uvědomila, co je dneska za den a rychle vyskočila z postele.

Oblékla jsem si na sebe koňské pracovní oblečení, vlasy sepnula do drdolu, ujedla trochu své důkladně připravené snídaně – té jsem moc nesnědla, trémou jsem do sebe nemohla nic dostat – a vyjeli jsme s tátou směr stáj Vysoká.

Cestou jsme ještě nabrali naši trenérku, jež měla celý ten dlouhý den překonat s námi. Brzy jsme byli ve stáji. Jakmile jsem přistoupila k Dartaňanovu boxu, tréma zmizela. Ve stáji jsem byla jako doma, takže tady jsem se bát nemusela. Vlastně ani nebylo čeho.

Dartaňan, vysoký světlý hnědák s krátce střiženou černou hřívou žíhanou hnědými pramínky a kouzelnýma očima, mezi nimiž na čele měl bílou hvězdu, ležel na slaměné podestýlce boxu a zhluboka oddychoval.

Ještě chudák spal a nevěděl, co ho dneska čeká za náročný úkol.

S trenérkou jsme ho pečlivě vyčistily, přichystaly k převozu a zanedlouho dorazil přepravník.

Ve vozu už byl jeden kůň – Speedy. Docela nevhodné jméno, protože namísto rychlosti připomínal spíše pomalého šneka.

Dartaňan nastoupil dovnitř a radostně se přivítal se svým spolucestujícím.

Věci byly sbaleny, koně naloženi, a my namačkáni do auta. Já se dvěma kamarádkami na zadních sedadlech, a táta s trenérkou na předních.

I když se zprvu zdála být cesta dlouhá, nakonec rychle utekla. Brzy jsme projížděli ulicemi Mělníka.

Vyložili jsme koně a zavedli je do boxů. Ohlásili se pořadatelům a poté, když všichni dorazili, se konala porada.

Rozhodčí se nám představili, sdělili nám denní rozvrh, a kdo v jakém pořadí pojede. Pořadová čísla se losovala, ale když si je chtěl někdo vyměnit, aby byly lepší přestávky mezi jezdci, kteří jeli na stejných koních, samozřejmě mohl.

Já si musela číslo vyměnit – a to za velmi nehezké číslo, za číslo jedna. Měla jsem tedy jet drezurní zkoušku jako první.

Drezura je o souznění jezdce s koněm. Jezdec koně pobízí do určitých cviků na jízdárně v kroku, klusu i cvalu a známky se udávají podle toho, jak správně a s jakou ladností byl cvik předveden.

Rychlostí kulového blesku jsem si přichystala Dartyho a utíkala se rozehřívat.

Zanedlouho zavolali mé jméno.

Trenérka mi popřála hodně štěstí a já zamířila k drezurnímu obdélníku – místu vyhrazenému k předvádění cviků.

Nádech a výdech.

V rukou jsem si přerovnala otěže, srovnala nohy ve třmenech, a pobídla koně do pracovního klusu. Pak jsem zastavila uprostřed jízdárny, pozdravila rozhodčí a jela dál provádět cviky z drezurní úlohy.

Snažila jsem se Dartaňana ohýbat v každém rohu, nepospíchat a udržet pracovní klus. Jako zázrakem tentokrát Dartaňan nepospíchal. Choval se jako ten nejvzornější kůň.

Občas tedy trochu vyplašeně někam pohlédl, měl malinko strach z jiného prostředí, i tak však byl v tomto momentě mým andělem spásy.

Dojela jsem drezuru a cítila se o dost volněji.

Trenérka mě pochválila větou: „To bylo slušné.“ Což v přeneseném významu už něco znamená, takže jsem radostí svítila jako sluníčko.

Pochválila jsem Dartaňana za tak dobrý výkon, i když jsem pak znejistila při pohledu na ostatní jezdkyně.

Kamarádky také odjezdily celkem úspěšně, takže jsme se vrhly na psaní znalostních testů.

Otázky zaváděly do témat jako péče o koně, pravidla jezdeckého sportu, kurz první pomoci nebo jiných důležitých informací o koních.

Ačkoli jsme se všichni nejvíce báli testu, zjistili jsme, že byl vlastně celkem jednoduchý. Stačilo správně přečíst otázky a bylo to.

Asi tři hodiny uběhly jako voda a začínalo se se skokovou zkouškou.

Tentokrát jsem šla jako poslední, takže jsem mohla vidět všechny jezdkyně přede mnou a posbírat něco z jejich chyb.

Když jsem pak seděla na Dartaňanově hřbetě, už jsem žádnou trému neměla. Věřila jsem mu.

Sklonila jsem se k jeho uchu a zašeptala: „To zvládneme. Nandáme jim to.“ Při těch slovech jsem se usmála, pohladila ho po krku a klusem vyrazila na kolbiště.

Za zády jsem ještě slyšela tátu a někoho dalšího, jak mi přejí hodně štěstí.

Zase jsem pozdravila rozhodčí, ozvalo se zacinkání a já mohla odstartovat.

V hlavě se mi objevovaly trenérčiny a taťkovy rady jedna po druhé. Snažila jsem se je všechny dodržovat.

Cvalem jsem si to namířila k první překážce.

Dartaňan se odlepil kopyty od země a překonal překážku s naprostou lehkostí.

Rychle jsem zpomalila do klusu, zatočila k další překážce, při níž se měl měnit směr, takže kůň měl po doskoku doskočit na druhou nohu a cválat na ni.

Doufala jsem, že se mi to povede.

Navedla jsem ho přes skok a… ano! Cválali jsme společně na správnou nohu k dalším překážkám, tentokrát k dvojskoku – dva skoky hned za sebou.

Tady jsem měla hodně brzdit, aby nám to vyšlo. Takže jsem se snažila splnit očekávané.

První skok překonán, zaklonit se, jeden cvalový skok, druhý cvalový skok a přes překážku! Po doskoku jsem trochu zavrávorala, ale rychle posbírala veškerou rovnováhu a převedla Dartyho do klusu.

Znovu ten zákeřný skok se změnou směru, tentokrát jen na druhou ruku.

Když jsem teď na něj najížděla, všimla jsem si, že má Dartaňan dokonce krásně sbalenou hlavu a spokojeně přežvykuje udidlo. To znamenalo, že je práce odváděna alespoň trochu dobře.

S radostí jsem pak cválala k dalším dvěma překážkám.

Když jsem se soustředila na ty dva skoky, jako bych zapomněla na všechno kolem.

Diváci, hlediště, vše zmizelo. Byla jsem tu jen já a Dartaňan.

Užívala jsem si každý cvalový skok a těsně před překážkou jsem se naklonila dopředu, o trochu povolila otěže, aby mohl Darty natáhnout hlavu, a chytila se jeho hřívy.

Srdce mi v tu chvíli sálalo radostí a neuvěřitelným štěstím. Skoky jsem si naprosto užívala. Bylo to něco jako umět na vteřinu létat. A pak znovu a znovu. Neskutečné.

Mířili jsme k poslednímu nejvyššímu skoku.

Raz… dva… tři… Srdce mi bilo naráz s úderem kopyt.

Odrazili jsme se od země a skok!

Náhle už jsem byla zase zpátky, všimla si jásajícího táty i trenérky a mých kamarádek, zpomalila do klusu a pochválila mého čtyřnohého anděla.

Ten magický okamžik, kdy se čas zpomalil, a mně bylo dovoleno létat, ten okamžik si budu pamatovat po celý svůj život.

Vyjela jsem z kolbiště a byla Dartaňanovi neskutečně vděčná. Málem mi do očí vhrkly slzy radosti. Už ke mně přibíhal táta a se slovy „máme to v kapse“ se usmíval od ucha k uchu.

Ještě jednou jsem pochválila mého spasitele a šla s ním krokovat na vedlejší jízdárnu, kde teď už nikdo nebyl.

Byla jsem v tu chvíli tak šťastná, že se to snad ani nedá popsat!

Když jsem odvedla Dartaňana do boxu a odstrojila ho, měla se přesně za deset minut konat konečná schůze. Tam se rozhodne.

Ze všech sil jsem si přála, abych zkoušky udělala.

Shromáždili jsme se uvnitř místnosti v plném počtu a rozhodčí zahájili svou řeč.

Pak už jen vyhlašovali jedno jméno po druhém. Vždy řekli příjmení, pak nějakou chvíli napínavě čekali, a až poté řekli „splnil“ nebo „nesplnil“.

Už jsem se začala bát, když vyslovili mé jméno.

Nervózně jsem před ně předstoupila a vrátila jim pořadové číslo. Pohlédla jsem na ně s otázkou v očích.

Nádech a výdech. Hlavně dýchej.

Místností se táhlo zvláštní, nepříjemné ticho.

Pak jsem ale v rozhodčího tváři spatřila úsměv. „Gratuluji, zkoušku jste splnila.“ Podával mi ruku a předal mi list s potvrzením.

Rozzářila jsem se a nějak si nemohla uvědomit, že už konečně mám licenci! Můj sen se splnil! Skoro to ani nešlo si to uvědomit. Nějak mi to prostě nešlo do hlavy.

Když se zkoušky definitivně ukončili, všichni začali balit, nakládat koně do přívěsů, nastupovat do aut.

Pak už jsme koně vyložili ve stájích a promluvili si ještě s pár lidmi ze stáje, jaké to bylo a jak to všechno probíhalo.

Když jsem dorazila domů, chtěla jsem zpátky do stáje ještě jednou moc poděkovat Dartaňanovi, protože nebýt jeho, nejspíš bych dopadla o hodně hůř.

Ano, tímto je dokázáno, že anděl nemusí mít jen lidskou podobu.

Autor: Shadow3, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Den D: