OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Deník

17.06.2010 (15:00) • Anethka20 • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1086×

V mé pootevřené dlani se krčí novinový papírový sáček a v něm dvě malé, sněhobílé pilulky s vyrytým písmenem L. Nejdřív se na ně zamyšleně dívám a poté mi hlavou proletí jen tři slova: „Vyhoď to svinstvo.”

Sevřu pěst a vyhodím ten sáček do oranžového odpadkového koše pod stolem. Spokojeně oddychnu. Chvíli jen koukám do prázdna a cítím, že se potřebuji z toho všeho vypsat. Sednu si ke stolu a ze sešitu z šesté třídy vytrhnu dva velké papíry.

„Můj milý deníčku,” začnu psát. „Hm deníčku... spíš můj milý papíre.” Je to vážně zvláštní svěřovat se obyčejnému kusu papíru. Ale když po ruce není nikdo, tak alespoň něco. „Svěřím se ti se svým ubohým životem. Chceš? Nechceš? To je jedno, já pokračovat budu.”

„Jak to vlastně začalo... Měla jsem přátele a žila jsem si krásně. Byla jsem obletovaná holka až jednou... Potkala jsem jednou na oslavě jednoho úžasného kluka. Byl to opravdu kus. Neustále jsme po sobě koukali, ale oba jsme byli tak strašně stydliví, že jsme se k ničemu neměli. Kamarádi si toho začali všímat. Říkali mi, ať do něj jdu. Já se na to ale vůbec necítila. Tak mi jeden kamarád, říkejme mu Tomáš, udělal dohazovače.

„Čau, jak se máš?” přišel k němu.

„Celkem fajn,” protáhl a stále se díval mým směrem.

„Líbí se ti tamta holka?” přešel ihned k věci. Nemusel ani naznačovat, koho tím myslí. V tu chvíli mi srdce bilo jako o závod a kdyby se konal nějaký maraton o co nejdivočejší bušení srdce, vyhrála bych na celé čáře. „Jmenuje se Andrea,” poplácal ho přátelsky po zádech, sebral se a odešel s mojí partou pryč. Chtěla jsem za nimi jít jako poslušná holčička, ale někdo mě zarazil.

„Snad mi nechceš utéct,” ozval se neznámý hlas. Podívala jsem se komu patří. Byl to ON. Vykouzlil úsměv a ledy mezi námi povolily. Jak já jsem byla ráda, že jsem zůstala sedět, protože kdybych stála tak bych mu omdlela do náručí. „Ehm... Já... Teda,” koktala jsem a pomalu jsem nabírala červenou barvu.

„Já jsem jsem Pavel, ale říkají mi Pája,” podal mi ruku. Tím to všechno začalo. Myslím tím naše chození.

„Jak to že nepřijdeš?” nechápal po telefonu Pája. Chodíme spolu už dva měsíce. Náš vztah je nádherný. Strašně moc ho miluji.

„Já nevím... Jsem nějak unavená. Jak se pořád učím na ty přijímačky,” řekla jsem mu popravdě do sluchátka.

„Aha, neboj, s tím něco uděláme,” řekl pohotově.

„A co? Na únavu nic není,” nechápala jsem.

„Obleč se a přijď ke mně na tu party. Ukážu ti kouzelnou pilulku,” vysvětlil mi nesrozumitelně.

„Díky čemu?”

„Obleč se a přijď,” zasmál se a položil to. Chvíli jsem nechápavě zírala před sebe a poté jsem se oblékla, lehce nalíčila a zabouchla jsem za sebou domovní dveře.

„Ahoj krásko, dneska ti to sluší.” Pája se ke mě vrhl a políbil mě hned, jak mě uviděl. Po vášnivém polibku mě vzal za ruku a vedl mě pryč od lidí.

„Kam to jdeme?”

Byla jsem strašně zvědavá. Neodpověděl mi. Jen se rozkošně usmál a vzal láhev s vodou. Když jsme došli za branku domovních dveří, podal mi láhev a v kapse u kalhot chvilku něco hledal.

„Co to hledáš?”

„Áá, tady je to,” zavýskal radostí a podal mi pilulku s vyrytým písmenem L.

„Co to?” vykoktala jsem ze sebe. Ale věděla jsem, že je to extáze.

„Extáze,” odpověděl s klidem Pája, „abys nebyla tak unavená. Zázračná pilulka,” zazubil se.

„Ale... To je droga,” řekla jsem nejistě.

„No jasně. I cigarety jsou droga. Prosím tě, tuhle noc. Tohle bude naše noc. Noc s velkým N,” objal mě. Poté mi podstrčil pilulku až k nosu.

„No dobrá, ale jen dneska,” svolila jsem. Ještě jednou jsem si ten „zázrak„ prohlédla.

„Jen dneska, kotě,” usmál se na mě. Co bych pro něj neudělala, pomyslela jsem si když jsem pilulku zapíjela vodou.

„Zdá se mi to a nebo je to nová Andie?” usmála se na mě z po vzdálí moje kamarádka Nina, která mě viděla, jak se vracím zpátky na parket plná elánu.

„Jsem pořád stejná,” oplatila jsem jí úsměv.

„Tak pojď s námi do kruhu, ne?” pobídla mě, abych si s ní šla zatancovat. Pája měl pravdu, ta pilulka je zázrak. Jako kdyby se ve mě objevila nová vlna energie, kterou jsem ještě nikdy nezažila. Celou noc a dokonce i ráno jsem tancovala a nebyla na mě ani stoupa únavy. Cítila jsem se báječně. A Pája? Ten se na mě jen usmíval. Ale ne tak roztomile jako vždy. Tentokrát to byl lstivý úsměv.

„Včera jsi byla prostě úžasná,” rozplýval se druhý den Pája, „taková uvolněná a ne jako obvykle. Žádná zamračená padesátnice,” popichoval mě. Nejdřív jsme se trochu hádali, ale poté z toho vznikl pořádný francouzský polibek. Mě by tohle stačilo, ale Pájovi ne. Po pár minutách mě začal líbat v dekoltu a vzrušeně při tom vzdychal.

„Pavle, prosím tě ne,” odtáhla jsem se od něj.

„Proč ne, koťátko? Vždyť nám to spolu tak jde,” přitáhl si mě opět k sobě.

„Ale já nevím, jestli je to ta pravá chvíle. Bude to poprvé,” pípla jsem.

„Nekaž nám to. Vezmi si... Uvolníš se,” podal mi tu známou pilulku, bez které by včerejší party nebyla tak úžasná.

„Hm, dobře.” Vzala jsem si pilulku z jeho dlaně a položila si ji jen tak na jazyk.

„No vidíš, jak to jde,” zašeptal a pomalu mě svlékal. Tentokrát to nebylo tak skvělé, jak jsem si představovala, ba naopak... Nic jsem necítila, jen bodavou bolest tam dole a slyšela hlasité výkřiky Páji...

Když odbyl svoji „práci„ a pomiloval se se mnou asi třikrát po sobě, odešel. Seděla jsem nahá na kraji postele a cítila jsem prázdnotu. Takovou samotu. Už jsem nebyla panna. A nejspíš bych doteď byla, kdybych se nenechala oblbnout tím svinstvem. Řekla jsem si, že s tím navždy skoncuji. Řekla jsem si, že už nikdy nespolknu ten odporně bílý prášek... Už nikdy do toho nespadnu. Ale... Víte, co se říká, ne? Nikdy, neříkej nikdy.

Samozřejmě jako byste nečekali, já do toho opět spadla. Ale tentokrát mě do toho nikdo nenutil. Bylo mi špatně, potřebovala jsem jednu dávku, a tak jsem zašla za Pájou, aby mi jednu dal... Pro případ.

„Nic není zadarmo,” podíval se na mě opovržlivě.

„To já vím,” řekla jsem a vtiskla mu do ruky dvě stokoruny. Dostala jsem dva prášky. Rychlostí blesku jsem běžela domů a polkla jeden, abych nebyla tak unavená. Za chvilku začala pilulka působit a já se zase mohla v klidu učit na písemku z matiky. Jenže... Když jsem se posadila a podívala se do učebnice matematiky, čísla a znaménka se mi točily kolem hlavy a já jsem nebyla schopná spočítat ani obsah čtverce.

Jsem tak unavená, chci spát... Písemku jsem tak nějak udělala, ale další hodinu už nevydržím. Prostě ne... Klíží se mi oči a víčka se mi už samy zavírají i přes můj odpor. Tak já je prostě nechám zavřené... Usnu do snu, krásného snu, kde jsme jenom já a moje největší láska...

„Andreo,” uslyším hlas, který mě probudí. Protáhnu se.

„Co je?” Otevřu oči a zjistím, že jsem ve škole a přede mnou stojí náš milý učitel dějepisu.

„Dobré ráno, Andreo,” popřeje mi suše.

„Promiňte, já jsem usnula,” omlouvám se. To bude malér, pomyslím si.

„Hm, to vím taky, že jste teď zrovna nenakupovala,” zamračí se a pár lidí ze zadních lavic se potichu chichotají. „Jestli to takhle půjde dál, do druháku vás nepustím.”

„Promiňte, prosím vás. Už se to nikdy nestane. Slibuji.”

„Jen aby. A když už jste vzhůru, řekněte nám kdy byla bitva na Bílé hoře.”

Jasně, že jsem dostala krásnou kulatou známku. Nějaké bitvy a letopočty mě vůbec nezajímají. Spletla jsem se o jedno století a dvacet pět let. To není tak zlé, ne? 1745 nebo 1620... To je toho. Jenže máma bude zase nadávat.

„Ahoj kotě,” pozdraví mě známý hlas. Pája!

„Ahoj,” políbím ho na tvář.

„Jak se máš?” zeptá se mě.

„Nic moc, plešoun mi dal pětku za to, že jsem nevěděla nějaký letopočty,” zašklebím se.

„A nechceš kouzelný prášek?” vykouzlí ten svůj lstivý úsměv, podívá se do stran, jestli nás někdo nepozoruje a podá mi papírový sáček.

„Sakra, ty mě dostáváš do maléru! Jen kvůli tobě propadám,” začnu být hysterická.

„Nerozčiluj se, já za to nemůžu,” řekne a ustoupí krok dozadu.

„Jak to že ne? Kvůli tobě beru tyhle strašný pilulky. Nemůžu se toho zbavit! Je to jako závislost,” křičím na něj.

„No, vidíš. Já za to nemůžu! Já ti to jen prodával, můžeš si za to sama! Ty to bereš, je to tvoje závislost,” udeří na mě celou pravdu.

„Ale to ty jsi mě k tomu jednou nutil,” zasyčím na obranu.

„Vlastně dvakrát. To přiznávám. Ale postupem času sis pro to chodila sama. To jsem tě už nenutil,” pokrčí lhostejně rameny. „A když to nechceš, nechtěj. Prodám někomu, kdo bude mít zájem.” Začne si sáček schovávat pod bundu a chystá se odejít.

„Počkej,” křiknu na něj a on se jen otočí.

„Co je?”

„Prodej mi to... Potřebuji to... Naposledy.”

Nerada jsem to říkala, ale opravdu jsem to potřebovala.

„Jasně, kotě.” Šibalsky se na mě usměje a převezme ode mě čtyři stovky. „A kdykoliv, když to budeš potřebovat nebo když si budeš chtít jen užít, stačí říct,” řekne naposledy.

„To určitě, už za tebou nepolezu!”

A teď? Teď tu sedím a mám popsané oba dva listy papíru. Chtěla bych se toho svinstva zbavit, chci fungovat normálně... Bez drog! Ale nejde to. Je to začarovaný kruh. Když se do toho člověk jednou dostane, už nikdy to nebude jako dřív. Takové ty reportáže a nesmyslné bláboly v pitomých časopisech o tom, jak se z toho každý dostal a jak je ten člověk statečný... To jsou jen kecy. Možná existují výjimky, které se z toho dostanou, ale já mezi ně určitě nepatřím. Já nejsem statečná, nemám svůj cíl... Vlastně mám. Můj cíl je přežít další den. A to bez extáze vážně nejde. Vím to. Vím to asi tak, jak to, že se k Pavlovi vrátím. A taky vím, že se za chvíli vrhnu pod stůl a budu v odpadkovém koši hledat kouzelný prášek, díky kterému mi bude dobře...

Autor: Anethka20, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Deník: