OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Deset minut nadpřirozena

05.05.2013 (19:00) • Starr • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1308×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

V dálce se zableskla světla. Šikovně se proplétala mezi stromy, občasně mizela. Byla ostrá, oslepila by kohokoliv, kdo by se s nimi v černočerné tmě střetl očima. Míhala se příliš rychle na to, aby se dalo rozpoznat, k čemu patří.

Malátně se pozvedla na loktech. Mysl měla zamlženou. Bolelo ji celé tělo. Zasténala a překulila se na břicho, aby si mohla stoupnout, ale když se o to pokusila, hned vzápětí tvrdě dopadla zpět na zem. Bezhlesně vyjekla bolestí. Byla tak slabá. Co tady dělala? Nedokázala ovládat své tělo. Celá se třásla. Možná zimou, možná strachem, ale spíš to bylo tím chladným vzduchem, který proudil kolem jejího spoře oděného těla. U úst se jí tvořila pára, když zhluboka vydechovala a snažila se zkoncentrovat svou mysl natolik, aby se zvedla na nohy. Nedařilo se jí to. Zatínala ruce v pěsti, prudce oddechovala, bolestně přivírala oči. Ležela na čemsi tvrdém… na silnici, došlo jí vzápětí. Pak jí cosi ozářilo obličej.

Prudce vzhlédla do ostrého světla, které se k ní neskutečnou rychlostí blížilo. Oslepilo ji. A konečně jí připomnělo, co tady dělá. Rozšířily se jí oči – a pak její hlava bezvládně klesla k zemi.

 ¤¤¤

„Sakra!“ Prudce stlačil brzdu. Auto sebou cuklo a téměř vzápětí zastavilo. Muž chvíli zmateně seděl na místě, pěvně svíraje volant, a netušil, co dělat. Pak se však vzpamatoval, rychle otevřel dveře a vyskočil z auta. Třásly se mu ruce. Pokud ho přejel…

Obešel auto – a zadrhl se mu dech v hrdle. Reflektory auta osvětlovaly zhroucenou postavu, která ležela ani ne tři metry od auta. Muž na ni zíral. Nebyl schopný uvěřit tomu, co vidí. Ale vypadalo to tak skutečně! Černé vlasy oné postavě zčásti zakrývaly obličej, ale ten nebyl zrovna to, co mužův pohled tak přitahovalo, co zmátlo jeho mysl. To bylo… něco jiného.

Učinil několik opatrných krůčků, a když se ona zvláštní postava nepohnula ani nerozplynula, pokleknul k ní. Chvíli nevěděl, co s rukama, co kdyby jí ublížil. Teď už viděl, že to byla žena, měla na sobě jednoduché bílé šaty ani ne po kolena, bez ramínek, ovšem moc z nich nezbylo. Tělo měla pokryté krvavými šrámy, odřeninami a modřinami. Byla bledá, mrtvolně bledá. Ale dýchala, i když ne zrovna pravidelně.

Muž k jejímu tělu pomalu natáhl ruku a po malém zaváhání ji položil na dívčino rameno. Dotknul se jí. Byla skutečná!

Prudce se zvedl a odskočil od ní, ve tváři vepsaný děs a zmatek. Nemohl tomu uvěřit. Musel to být prostě jen klam světla, jen si s ním hrála jeho mysl. Tohle přece nemohlo být skutečné. Nikdy nebylo.

Několikrát se zhluboka nadechl a opět k dívce poklekl. Tentokrát jí rukou jemně odhrnul vlasy z tváře. Zatajil se mu dech. I přes ty modřiny, škrábance a odřeniny to rozhodně byla ta nejkrásnější tvář, jakou kdy viděl. Měla až neskutečně jemné rysy, takové, jaké ani ten nejzručnější sochař či malíř nedokáží zachytit. Rysy hodné uctívání. Vypadala jako… anděl.

Muž váhavě natáhl ruku, ale ucukl. Nemohl to udělat. Nebyl ochotný zjistit, jestli skutečně patří do blázince, že mu jeho mysl ukazuje takové prazvláštní věci. Nechtěl si potvrdit to, co mu všichni říkali… přestože sám dost věděl o pravdivosti oněch slov. Místo toho dívčino bezvládné tělo opatrně vzal do náruče tak, aby jí ještě víc neublížil, a rozešel se s ním ke svému autu.

 ¤¤¤

Všechno kolem ní pomalu začalo dávat smysl. Atomy se spojovaly, tvořily molekuly, a ty se vzápětí slučovaly s jinými molekulami a zvolna začaly utvářet realitu. Zdálo se jí, že se nemůže pohnout, jako by byla vězněm vlastní mysli. Pokusila se něco udělat, cokoliv, ale nešlo to.

Zhluboka se nadechla. Nebo… možná nadechla. Necítila, že by jí do plic proudil vzduch. Netušila, jestli teď vůbec nějaké plíce má. Třeba je z ní duch. I když, to už z ní byl dávno. Jistým způsobem.

Zklidnila se. Přece jí o tom říkali; říkali, že se to může stát. Občas se to prostě stává… těm slabším. Nechtěla myslet na to, že tedy je ta slabší. Ona nebyla ta slabší. Naopak, byla dost silná na to, aby odešla. I když… ne zrovna tak, jak si přála.

Než přemýšlet o tomto tématu, raději se zaměřila na to, kde teď je. Co bylo to světlo? Mohlo to být… auto? To by bylo… logické. Ležela na silnici, a po silnicích jezdí auta. Už. Ještě před chvílí po nich – a jim podobným – jezdily koňské povozy. Ale… to už bylo dávno. Nejspíš. Kdyby mohla, potřepala by hlavou. Byla zmatená. Jaké vlastně bylo století?

Pak cosi zvláštního ucítila; tah, který ji k sobě vábil. Á, konečně, pomyslela si. Cesta ven…

 ¤¤¤

Nervózně přecházel po pokoji sem a tam. Často pohledem střílel po oné zvláštní a neexistující dívce, která ležela na jeho pohovce. U něj doma, v útulně zařízeném, ne příliš prostorném obývacím pokoji.

Instinkt mu radil, aby s ní jel do nemocnice. Ale prostě… nemohl. Obvinili by ho, že si z nich pouze střílí, protože oni by ji neviděli. Řekli by mu, že tohle je ten poslední důkaz, a ať táhne, kam patří. Ona nemohla být skutečná. A přesto se teď strachoval o její život. Dokonce zašel tak daleko, že výplod své fantazie alespoň trochu ošetřil, vydesinfikoval ty nejhorší rány, vysvlékl z té rozedrané hadry, co nejspíš bývala šaty, a zabalil do deky.

Zdálo se mu, že už se jí vrací barva do tváří, dokonce i ty rány se zdály být jaksi méně výrazné. Teď, když už na sobě neměla povlak krve a špíny, vypadala snad ještě krásněji, než předtím. Pokud to ovšem bylo možné. Jak vůbec dokázala taková krása existovat? V duchu se zasmál. Vždyť neexistuje.

Znovu si obešel pohovku. Nevěděl, co dělat. Asi už měl spát, zítra šel do práce a rozhodně se mu nebude chtít vstávat, pokud bude málo spát, ale přece ji tady nemůže nechat samotnou. Nedokázal si představit, jak by musela být vyděšená, kdyby se probudila sama, nahá v cizím bytě, a nablízku by nebyl nikdo, kdo by jí vysvětlil, že je v bezpečí, že se není čeho bát…

Neexistuje, připomněl si smutně. Nezapomeň, že není skutečná. Nepřemýšlej o ní jako o normální žijící a myslící bytosti.

Přesto, když uslyšel prudký nádech, musel se na dívku rychle otočit, aby ji začal uklidňovat.

Dívala se mu přímo do očí. Nedokázal uhnout pohledem. Její duhovky měly podivně nejasnou šedou barvu. Nemohl si pomoct, ale připomínalo mu to oči mrtvého. Rázem už dívka nebyla tak krásná. Tedy, byla, ale takovým strašidelným způsobem.

„Eh, nemusíš se bát,“ oslovil ji nejistě. Při jeho slovech sebou nepatrně škubla. Kdyby ji nehypnotizoval očima, ani by si toho nevšiml. „Jsi tady v bezpečí.“ Bez rozmyslu udělal jeden rychlý krok směrem k ní, ale zarazil se, když dívka tlumeně vyjekla a natlačila se na pohovku, co nejdál od něj.

„Co to děláš, člověče?!“ zasyčela na něj hlasem plným zloby. „Chceš mě zabít?!“

Zarazil se. Zabít? Musí být tak zmatená… „Prosím, poslouchej mě. Nebudu se k tobě přibližovat, ale nech si to vysvětlit, ano?“

Razantně zavrtěla hlavou. „Musím jít.“ Začala se zvedat, ale pak zasyčela a svezla se zpátky na pohovku. Odhodila ze svého těla deku, což bylo to jediné, co její postavu halilo. Muž se rychle odvrátil, přestože už ji viděl, když ji ošetřoval. Nechtěl, aby se cítila trapně. Nebo spíš nechtěl hledět na její dokonalé tělo. Vzrušilo by ho.

Netušil, co dělala, ale slyšel několik podivných slov, kterým nerozuměl, na které plynule navazovaly nadávky. Postupně nadávek přibývalo.

„Hej, ty, no, ty… pozemšťane,“ oslovila ho. Pozemšťane? Podivil se v duchu, ale otočil se k ní, pohled upřený na zem před pohovkou. Naštěstí už přes sebe měla deku znovu přehozenou. Všimnul si, že má pravou nohu pohodlně položenou na pohovce a skrz obvazy, které jí tam on uvázal, když byla stále v bezvědomí, prosakuje krev. Napadlo ho, že mu zašpiní gauč, ale pak si vzpomněl, že přece neexistuje.

„Kde tady je nejbližší obchod?“ zeptala se ho.

„Obchod?“ zopakoval po ní nepřirozeně vysokým hlasem. Výplod jeho fantazie si chce zajít nakupovat?

„Ano, obchod. Však víš, to místo, kde se kupují různé věci…“

„Vím, co je obchod,“ přerušil ji překvapeně. „Ale… myslím, že to není dobrý nápad. Měla by sis ještě chvíli odpočinout.“

Dívka pohlédla na svou nohu a zachmuřila se. „Uzdraví se až za deset minut, takže tady asi budu muset počkat.“ Muž na ni trochu nechápavě hleděl, ale nechal to plavat. Jeho mysl si stvořila dost… zajímavou představu.

„Eh, no, jen kdyby tě to zajímalo, jmenuju se Blake. A jak se jmenuješ ty?“ otázal se jí po chvíli ticha.

„Jak se jmenuju? No…“ Pohlédla mu do očí. „Já teď jaksi… nemám jméno.“

„Cože?“

Povzdechla si. „Když mě teď vykopli, nemám právo na jméno.“

„Eh, co?“ Blake na ni hleděl dost nechápavě.

Dívka frustrovaně zavrčela. „Co na tom nechápeš?“

„Upřímně… všechno,“ odpověděl Blake nejistě. Jeho mysl je vážně… šílená.

„Hele, jsi první člověk, se kterým jsem kdy mluvila. Měla jsem o vás trochu… lepší představu.“ Když viděla, jak na ni Blake pořád nehnutě zírá, povzdechla si. „Ale asi to je logické. Říkali, že o nás nevíte…“ Prudce si stoupla, i když, jak si Blake dobře všiml, při tom nepatrně zkřivila tvář bolestí. Nehleděla na to, že jí deka sklouzla z nahého těla. Potřebovala tomu tupému človíčkovi něco ukázat. Otočila se k němu zády.

„Vidíš je?“ zeptala se ho rázně. Zamrkal a zadíval se na ni. Její… hýždě? Ty viděl. Byly pěkné. Tedy, na to se asi neptala. Ano, samozřejmě, že je viděl. Moc dobře je viděl. Vždyť jen kvůli nim rozeznal, že ta dívka vlastně vůbec není dívka, ale jen přelud jeho vlastní mysli. Volně jí spočívala podél těla, černá jako uhel. Krásná.

„Pokud to nevíš, říká se jim křídla. A je to jedna z věcí, kterými se my andělé lišíme od vás, co žijete tady dole. Ups, právě jsem asi porušila pravidlo mlčenlivosti.“ Otočila se zpět k němu. „Už to chápeš, človíčku? Jsem anděl.“

Blake ztěžka dosedl na křeslo. Anděl? Jeho mysl si stvořila anděla? Dřív to bývali mluvící králíčci… Pomalu na ni pohlédl. Zrovna si sedala zpět na pohovku a balila se do deky. „Jak ses sem dostala?“ téměř zašeptal. Na tu otázku ovšem znal odpověď. Prostě se objevila, tak, jako všechno ostatní, co kdy vymyslel.

„Celkem normálně. Nebyla jsem tam nahoře spokojená, párkrát jsem porušila pravidla. No, moc mě tam nemuseli. Rozhodla jsem se odejít, ale zakázali mi to. Prý pro vaši bezpečnost. Ale proč by mě měla zajímat vaše bezpečnost?“

„Počkej, zpomal, prosím,“ požádal ji Blake naléhavě. Úplně se v tom ztrácel. Jak si jeho vlastní výmysl mohl vymýšlet, jak se tady objevil? Nebylo to trochu postavené na hlavu? …Což byl celý jeho život, jak si uvědomil. Vlastně to zas tak zvláštní nebylo. Už několikrát s ním mluvili, ať už byli kdokoliv. Občas ohromné stroje a roboti, zvířata, nebo dokonce věci. Tak proč se nedozvědět něco víc?

Jen po něm úkosem pohlédla. „Jasně, tys o nás vlastně doteď nevěděl, že? Asi… se omlouvám. Jak jsem řekla, jsi první člověk, se kterým mluvím. Ještě mi to moc nejde.“

„Často s námi mluvíte?“

Uchechtla se. „Ne. Právě proto v tom nejsme moc dobří. Ale zpátky k věci. Zkráceně, my andělé máme na starost chod světa. Znáš to, dát duše mrtvých do nových těl, sem tam udělat nějakou přírodní katastrofu, když si lidé moc dovolují… Vlastně toho děláme spoustu. A to všechno děláme tak, aniž byste si nás všimli. Dost možná jsi první člověk, který mluví s andělem. Ne, vlastně nejsi. No, jak už jsem řekla, nemůžu říct, že bych tam nahoře byla zrovna oblíbená. Navíc, vzhledem k tomu, že moje matka byla anděl a můj otec člověk, tak…“

„Počkej,“ zarazil ji Blake znovu. „Tvá matka byla anděl a otec člověk? Jak je to… možné?“

Pozvedla obočí. „Nevím, jestli sis toho ještě nevšiml, ale co se našich těl týče, až na křídla vypadáme úplně stejně, jako vy, a to i včetně pohlavních orgánů. Můžou se mezi sebou rozmnožovat jak andělé, tak i andělé a lidé. Většinu z nás ale sex moc nezajímá, máme totiž moc práce, když žijeme tak dlouho, ale moje matka měla sex ráda, a ráda si užívala s lidmi. Tedy, s lidskými muži. I když, možná i s ženami, ale to se mě netýká. A tak jsem vznikla já.“ Střelila po něm pohledem. „Víš, co je to sex, ne? Protože jinak nevím, proč se na mě pořád tak divně díváš.“

„Jen jsem trochu… zmatený. Nevěděl jsem, že to mám tak detailně vymyšlené.“

Její obočí vyletělo ještě výš. „Tys nás vymyslel, nebo co? No, to je fuk, už mě, prosím nepřerušuj. Nás míšence tam nahoře zrovna moc nemusí. Vlastně nás tam vyloženě nesnáší. A tak využili příležitosti, která se nabízela, a shodili mě.“

„Takže jsi padlý anděl?“

„No, řekla bych tomu spíš spadlý. Spadla jsem sem, víš. Odtamtud, z vrchu.“

„Z nebe,“ odtušil Blake.

„Ne, není to nebe. Nebe by mělo být plné růžových obláčků, duh a jednorožců. To je nebe z lidských pohádek. Tam nahoře to tak nevypadá. Je to tam vlastně celkem hnusné.“ Odkašlala si. „No, a tak jsem tu. Spadlý anděl, kterého vyhodili z nebe.“

Blakovi ji náhle přišlo strašně líto. Sice ji znal sotva pět minut, ale nepřál jí osud, který ji potkal. Proč musí být život tak strašně nefér?! Jak se zpátky nahoru vůbec dostane? Potřepal hlavou. Nikam se nedostane. Vždyť sakra neexistuje! Proč se s ní ještě pořád baví? Ona není skutečná!

„A… jaké jsi měla jméno, než tě… vyhodili?“

„Eh, no, upřímně… moc si ho nepamatuju. Většina mi tam říkala špíno nebo odporný míšenče. Nikdo mě neoslovoval jménem.“

Blake na ni chvíli zíral. Myslí to vážně? Nakonec asi nebudou tak rozdílní, jak čekal. Tedy, až na ta křídla, samozřejmě. I on vyfasoval několik nehezkých přezdívek, psychouš, blázen. On ovšem nemohl za to, s jakou genetickou výbavou se narodil. Stejně jako ta dívka před ním nemohla za to, kdo byli její rodiče. Ani jeden z nich za to nemohl, ale oba za to byli odsuzováni.

„A jak ti mám říkat?“

„Můžeš mi říkat třeba… Fall, co?“

„Dobře… Fall,“ oslovil ji nejistě. Nevybrala si zrovna nejlepší jméno, ale co, lepší, než nic.

„Zbývá ti pět minut, než odejdu, tak se ptej. Nepředpokládám, že bys ještě někdy jindy dostal možnost mluvit s andělem,“ pobídla ho.

„Dobře, eh… proč ses mě ptala, jestli tě chci zabít?“

Fall se zasmála. Byl to tak… krásný zvuk. „Jen jsem si vzpomněla na jednu naši pohádku pro děti. Malý andílek, dítě, se dostane do lidského světa, a je přesvědčený, že pokud se ho jediný člověk dotkne, prostě se rozplyne, jen tak. Malé děti se tou pohádkou odrazují od toho, aby chtěli jít sem na povrch. To děcko samozřejmě později zjistí, že se ho lidi dotknout můžou, a nakonec se dostane zpátky tam nahoru. Ta část už se dětem samozřejmě neříká.“

„A… co si chceš koupit v obchodě?“

„Oblečení. V tomhle hadru bych toho moc neuletěla.“

Blake se na chvíli odmlčel. Asi očekával něco… zvláštnějšího. „Měla jsi bílá křídla, než tě… vyhodili?“

„Ne. To, že máme černá křídla, ukazuje všem ostatním andělům, že jsme míšenci. Vlastně je to pro ně varování, ať si s námi nic nezačínají. Ať se s námi radši ani nebaví. Ať se na nás ani nedívají, jen tak pro jistotu.“

Blake na chvíli oněměl. Byla na to ještě hůř, než on! On mohl to, že viděl jiné věci, než všichni ostatní, v pohodě zamaskovat. Tak vlastně žil posledních pět let. S maskou neustále na tváři. Ale žil. Ale ona? Na první pohled všichni kolem ní věděli, že je jiná. Pokud neexistovala nějaká barva na křídla, neměla šanci to skrýt. A s tím musela žít už… jak dlouho vlastně? „Říkala jsi, že žijete dlouho… jak přesně dlouho?“

„Upřímně, netuším. Moc, moc dlouho.“

„A jak jsi stará ty?“

„No, to taky nevím. Moc ten čas nevnímám.“ Zasmála se. „Je vtipné, jak vy lidi rychle stárnete. Pamatuju si na doby, kdy po silnicích jezdili lidé na koních.“

„Panebože,“ vydechl Blake. „Ale to musíš být stará už víc, než dvě stě let!“

„Říkala jsem ti, že žijeme dlouho. Musíme toho taky spoustu stihnout. Mimochodem, kolik je tobě?“

„Dvacet šest…“ zamumlal Blake ohromeně. Vždyť ta holka vypadala na dvacet, a teď mu tady tvrdí, že je jí okolo dvoustovky?

Fall se zašklebila. „Mládě… U nás bys ještě ani neměl pořádně vyvinutá křídla!“

„Věř tomu nebo ne, u nás je ani nikdy mít nebudu.“ Fall se tomu suchému vtipu nemohla nezasmát. Dívala se Blakeovi do očí a poprvé si všimla, že je vlastně celkem hezký. Jasně, tam nahoře taky bylo pár chlapů-andělů, co by stáli za hřích, ale žádný si jí nevšímal. Vlastně ji přehlíželi stejně jako všichni ostatní. Anebo na ni pohlíželi jako na póvl. A tak se to stalo, že ve svých víc než dvě stě letech byla panna. Nebylo to zas tak neobvyklé, jak říkala, anděly sex zrovna moc nebral. Ale zpět k věci. Blake byl vysoký, dost vysoký, víc než o hlavu vyšší, než ona. Nebyl svalnatý, ale byl dobře stavěný. Rozhodně se na něj pěkně dívalo. Jeho oči byly teple hnědé, vlídné, ale byla v nich skrytá hluboká bolest, kterou se snažil skrývat. Vlasy měl černé, ostříhané na krátkého ježka.

Zamračila se. „Asi jsi taky neměl zrovna nejlehčí život, co?“ Dokázala to poznat z jeho očí. Dlouho potlačovaná bolest z nich doslova zářila.

Sklopil oči k zemi. „Ne, to asi ne. Nemyslím si, že bys to chtěla slyšet.“

Fall naklonila hlavu. „Kdybych to nechtěla slyšet, neptala bych se.“

Blake se pousmál. Ta holka byla zatraceně přímočará. „Dobře, jak chceš. Narodil jsem se s nějakou poruchou mozku, neléčitelnou. Nikdo nevěděl, co se mnou bude, rodiče se mě zřekli, tak jsem později skončil v děcáku. Zatím se to moc neprojevovalo. Pořádně to začalo, až když mi bylo osm. Začal jsem vidět různé… věci. Zvláštní věci. Obvykle jsem potom dostal záchvat děsu. Ty věci… nebyly zrovna nejhezčí. Teda… většina.“ Upřel na ni zvláštní pohled. Ona rozhodně hezká byla. „Den ode dne to bylo horší. Doktoři ani nevěděli, které prášky mi dát, aby to potlačili, tak mi prostě nahodile dávali všechno možné, často současně, takže jsem velkou část života strávil s hlavou v záchodě. V patnácti mě kvůli tomu vyhodili ze školy, a nechtěl mě u sebe ani žádný děcák, ani náhradní rodiče. Samozřejmě ani ti praví. Nikdo nevěděl, co se mnou bude. Už jsem se smířil s tím, že budu žít na ulici. Nakonec si mě k sobě vzal starší pár. Nebyli ke mně hodní, ale byli to nejbližší rodině, co jsem kdy měl. V osmnácti jsem si sbalil kufry a vypadl jsem. Od té doby jsem hodně cestoval. Mí adoptivní rodiče byli bohatí a dávali mi peníze, jen abych se od nich držel, co nejdál a nedej bože k nim nejezdil na svátky. Nakonec jsem si v jednadvaceti našel práci tady, ani nevím jak, a od té doby tady bydlím.“

Fall na něj hleděla s nečitelným výrazem. „Vlastně jsem si celkem podobní, co?“ zašeptala po chvíli.

Blake neodpověděl. Pak jeho pohled zabloudil na hodiny. „Hádám, že mých deset minut už skončilo,“ řekl taktéž šeptem. Nechtěl riskovat, že by se mu klepal hlas, což bylo dost možné. Nerad se vracel do minulosti.

„Jo, ani jsem si toho nevšimla…“ zamumlala a zběžně si zkontrolovala nohu. „Už je v pohodě. Tak… já už asi půjdu.“ Vstala, tentokrát si deku držela u těla.

„Asi ti půjčím něco na sebe, alespoň… na cestu. Do obchodu.“ Blake se náhle zdál být zasmušilý.

„Jo, to by bylo fajn,“ přikývla Fall. Blake se tedy odebral do jiné místnosti a po chvíli se vrátil s tou nejmenší košilí a kalhotami, co našel. Pro jistotu vzal i pásek, Fall to rozhodně bude velké. Odvrátil se od ní, když se převlékala, a když byla hotová a on se otočil zpět, skoro vyprsknul smíchy. Fall vypadala tak komicky. Košile jí ještě jakž takž sedla, ale ty kalhoty… Byly pomalu dvakrát delší, než její nohy. Ale bylo to lepší, než to nic, co na sobě měla předtím. I když… vlastně ne, nebylo.

Když už stáli naproti sobě, Fall přichystaná k odchodu, náhle ani jeden nevěděl, co říct.

„Eh…“ začala dívka nejistě. „No, děkuju, žes mě nezajel. Budu ti za to vděčná do konce života. A… taky děkuju za všechno ostatní.“

Blake se smutně pousmál. „Co teď budeš dělat?“

Fall se na tváři objevil široký zlomyslný úsměv. „Plánovat pomstu.“

„Tak to potom… hodně štěstí.“

Fall kývla a už se chystala otevřít okno, ale pak se zarazila a otočila se zpět k Blakovi. „Víš, vždycky jsem to chtěla zkusit. Četla jsem o tom, ale nedokážu si představit, jaké to je. Snad ti to nebude vadit…“ Blake se ani nestačil zeptat, o čem že to Fall mluví. Dívka se k němu dvěma rychlými kroky dostala, stoupla si na špičky a bez okolků ho začala líbat. Blake se zajíkl, ale instinktivně jí to začal oplácet. Na to, že se prý nikdy nelíbala, to rozhodně nebylo špatné. Blake se poddal onomu pudu a zatlačil na její tělo, takže ji přitiskl na zeď vedle okna. Fall mu přejížděla rukama po pevných pažích a hrudi. Netušila, že to bude… takové. Blake jí zase jednou rukou držel za zátylek, druhou jí putoval po zádech… až se dotkl křídla. Bylo heboučké, jako by zabořil ruku do hromady hedvábí. A v tu chvíli si to uvědomil. Na vedlejší myšlenky teď ale nebyl čas. Soustředil se radši na Fall, která se k němu vášnivě tiskla, zkušeně proplétala svůj jazyk s tím jeho a navíc se mu dost okatě zvládala otírat o rozkrok. Asi toho vážně hodně načetla. Měl co dělat, aby nezačal vzdychat. Jak s ním tohle pouhý polibek mohl udělat? Ne, poopravil se. Polibek s andělem.

Fall se od něj odtrhla až po několika desítkách sekund nepřetržitého líbání. Oba byli udýchaní a měli naběhlé rty, ale nevadilo jim to. Vlastně jim bylo krásně. Zrovna teď.

„Jsi skutečná…“ zašeptal Blake skoro neslyšitelně svůj nový poznatek. Jeho hlas byl ochraptělý přemírou emocí. On věděl, že není blázen. Tedy... všechny ty ostatní věci asi skutečné vážně nebyly, ale ona byla. Nebyla jen výplodem jeho představivosti. Bylo to tak… osvobozující.

Fall se na Blakea zářivě usmála. „Je to mnohem lepší, než jsem si to představovala,“ informovala ho rozjařeně. Blake nemohl jinak, než jí široký úsměv oplatit. Potom ale ta krásná chvíle vzájemného souznění skončila, tak se Fall otočila, otevřela okno a už už se chystala vyskočit, když ji náhle zarazila Blakeova ruka, která jí sevřela dlaň. Otočila se na něj.

„Uvidíme se ještě někdy?“ pronesl Blake tu otázku, která tížila i Fall.

Ta se pousmála a věnovala Blakeovi ještě jeden krátký polibek, na rozloučenou. „Kdo ví…“ zašeptala hlasem plným emocí… a pak vyskočila na parapet a vrhla se dolů. Blake vnímal zpomaleně, jak její dlaň vyklouzává z té jeho. Když naposledy ucítil dotyk jejího tělo, cosi se v něm pohnulo. A bolelo to. Vzpamatoval se a vrhl se k oknu. Už viděl jen tmavou skvrnku v dáli, která se mu vzdalovala a vzdalovala… 

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Deset minut nadpřirozena: