OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dítě č. 5

24.12.2010 (16:00) • SaDiablo • Povídky » Jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 3075×

„Mami, mami, já chci vatu!“ volal malý chlapec v zelené mikině a tahal matku za rukáv. Poskakoval na místě a ukazoval na zapadlý, nenápadný stánek s cukrovou vatou.
Muž, který ženu držel za její druhou ruku, se na chlapce usmál.
„Cale, prvně mamince vystřelíme kytičku, co říkáš?“
„Já chci cukrovou vatu! Hned!“ Chlapec zase začal poskakovat na místě a dupat do zvlhlé hlíny, na které stál.

---

Pozoroval muže a ženu s dítětem, které na něj zběsile ukazovalo tím drobným, dětským prstíkem…
Usmál se.

---

Žena se sklonila k dítěti a něco mu zašeptala. Chlapec začal hlasitě křičet, ještě víc než před chvílí.
Muž ji konejšivě objal a na něčem se s ní domlouval.

„Vždyť ho budeme mít stále na očích, Betty.“ Žena nesouhlasně zakroutila hlavou.
Calův křik nabýval stále větších výšek a ženiny marné pokusy o kompromisy stále selhávaly.
„Dobře,“ souhlasila nakonec.

Chlapec se s výskotem rozeběhnul ke stánku, ze kterého se na něj usmíval klaun se zářivě červeným nosem.

---

Už bylo šero, ale pouťová nálada tu stále panovala. Rodiče a prarodiče stále doprovázel zvonivý dětský smích a stánkaři se mohli těšit z nemalého výdělku.
Všechny atrakce přímo vybízely k vyzkoušení.
Roztočená vrtule, připomínající loď UFO, se nebezpečně tyčila nad okolní stánky se suvenýry a sladkostmi. Lidé na sedadlech křičeli a nohama kopali do vzduchu.
Každý si tuto událost užíval a vychutnával bezstarostný nádech života.

---

„Prosím jednu cukrovou vatu.“ Chlapec udýchaně doběhnul ke stánku s cukrovou vatou. Zvednul hlavu, aby se podíval na dvoumetrového klauna s obrovskou parukou, v níž se daly rozeznat bílé kudrny.
Ten se na chlapce mile usmíval, v jeho očích poskakovalo matné jiskření a podezřele klidný přístup k chlapcově nedočkavosti.

Klaun se zohnul přes prostorný pult, jež ho od dítěte dělil. „Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Cal,“ pípnul chlapec.
„Pěkné jméno,“ pokýval silně nalíčený klaun obrovskou hlavou. „Ta vata bude velká, Cale?“
„Ano, prosím.“ Při vyslovení jeho jména se Cal zatřásl a pohledem hypnotizoval špičky svých tenisek.

„Ale ještě předtím, než ti tuto dobrůtku dám,“ pronesl klaun hlubokým hlasem, který se odrážel od celého vnitřního prostoru stánku, ve kterém stál, „ti přinesu ještě něco. Takovou drobnou odměnu za to, že jsi se ke mně odvážil.“ Koutky červených rtů mu sahaly od ucha k uchu.
„Proč? Měl bych se snad bát?“ Cal zmateně vzhlédnul od svých bot. Ale klaun už tam nestál.

„Můžeš si jít vybrat, Cale,“ zaslechlo dítě vzadu za pouťovým stánkem.

Cal se starostlivě rozhlédnul po rodičích. Táta držel pistoli v levé ruce a tou pravou na něco horečnatě ukazoval. Maminka se smála a držela tatínka za paži.
Chlapec nebojácně vypnul hruď a vykročil za klaunem. Co by se mu mělo stát?

---

Muž v obleku klauna si nechutně odfrknul a hlen plivnul na zem pokrytou silnou vrstvou štěrku.
Drobné štěrkovité kamínky mu křupaly pod obrovskými, červenými botami.
Rukavice zbarvené do červena si utřel do kalhot stejné barvy, na kterých byly pouze nepatrně viditelné tmavě rudé skvrny.
Když za sebou zavíral dveře stánku s cukrovou vatou, ještě jednou se podíval přes rameno a zlověstně se usmál.

---

„Pane?“ Z hlasu mladé ženy znělo napětí.
„Klid Betty, určitě je v pořádku,“ uklidňoval ženu muž, držíc ji kolem ramen.
„Promiňte,“ ozval se znovu muž na postavu ve stánku.

Klaun zvedl hlavu. Jeho pravé zamlžené oko zběsile tikalo v rytmu srdečního tepu. Manželský pár se otřásl. Možná to bylo zimou, kterou občas přivanul foukající vítr, ale spíš se mohlo zdát, že jejich reakci má na svědomí právě ta postava, kterou od nich dělil pouhý naleštěný pult.

„Přejete si?“ Klaunovi se zvlnily červené pysky, jimiž odhalil nažloutlé pahýly v podobě jeho zubů.
„Neviděl jste našeho syna?“ odhodlal se promluvit muž. Přerývavě se nadechnul. Ucítil zvláštní odér vycházející od stánku. Zachvěl se. „Chtěl si u vás koupit cukro…“
„Ne, neviděl,“ odpověděl klaun tichým, hlubokým hlasem. Žena se třásla po celém těle a jen ztěží dokázala ovládnout vzlyk, který se jí dral z úst. Muž, který jí tisknul křečovitě rameno, se už otáčel, když klaun vykřikl:
„Ale!“ zvednul ukazováček, na kterém se leskly stopy po tmavě červené barvě. Pravé oko mu náhle začalo škubat v nepravidelných intervalech, levé obočí náhle zvednul do nemožné polohy a celý jeho obličej vyvolával dojem naprostého šílenství.
„Ale,“ zopakoval podruhé, avšak s větším důrazem, „utíkal směrem k bráně na druhé straně. Pokud tedy myslíte toho malého chlapce v zelené bundě.“
„A-ano. Děkujeme,“ zadrmolil muž a spěchal se svou ženou pryč. Daleko od toho podivného, vyšinutého muže prodávajícího cukrovou vatu.
Jak může pracovat na místě s tolika dětmi? A kolik si asi musí vydělat, když ty nebohé děti vystraší už jen svým vzhledem? Ale jedno se muselo uznat – svou práci dělá ohromně dobře.

Klaun kýchnul a tahající se sopel s plesknutím dopadl na jeho levou botu s obrovskou červenou koulí.
„Krucinál,“ zaklel a s chrchláním se pro slizký sopel zohnul. Promnul ho mezi prsty a s tichým nenávistným hlasem řekl: „Čtyři.“
Chraptivě se zasmál a ruku si přitisknul k pootevřeným rtům.

---

„Babičko?“
„Ano, Gaile?“

Byla tma. Pouze pouťové lampy osvětlovaly nádhernou scenérii rozmanitých stánků a veselosti všech přítomných lidí.
Některé děti už byly unavené, ty větší ale radostně dováděly na pouťových atrakcích a vůbec se nestaraly o něco, co by mohly považovat za…

„Koupíme si cukrovou vatu?“
„Dobře. Tak pojď.“

Šedovlasá žena měla ruku položenou na zádech svého vnoučka, když šla k osamocenému stánku v samotném rohu areálu poutě.

---

„Babičko?“
„Ano, Gaile?“
„Podívej!“ vřísknul chlapec se vztáhnutou drobnou dlaní ke štěrkovitému posypu, po kterém šli. „Balónek!“

Na zemi ležel malý, nesouměrný předmět…

„Ukaž.“ Gailova babička ho jemně popleskala po ramenou a naznačila, aby se pro onen předmět zohnul. Hlava se jí motala tak často, jak jen mohla, a nechtěla chlapce vyděsit tím, že s balónkem bude na zemi ležet ještě ona.

„Je teplý!“ podivil se chlapec, když se předmětu dotknul. „A podívej! Skáče!“
Se smíchem ho upustil na zem a předmět se pomalu kutálel ke stánku s cukrovou vatou.

---

„Ale Gaile!“ zaslechnul. Jazykem ještě jednou přejel po navléknuté rukavici.
Mračil se, ale doopravdy se cítil mnohem lépe. Mnohonásobně, než za posledních pár měsíců dohromady. Byl sám na sebe pyšný, na to, co po několika letech zase dokázal. Sice nepřesáhnul rekord, ale noc je mladá… Třeba za tu dnešní noc…

„Promiňte?“ Vzhlédnul. Cítil, jak se mu vlasy pod parukou potí, ale na sobě nedával nic znát. Jakoby se mu maska smývala s každým nádechem, s každým zamrknutím, s každým zbytečným pohybem.
„Ano?“ Nasadil ten nejlepší úsměv klauna, jaký měl zrovna v zásobě.
Za pultem sice stála pouze stará žena, ale to nevadí.
„Dvě malé vaty, prosím,“ usmála se. Cítil její nepatrné zachvění, když jí podával první vatu.
„Babí, ale já jsem chtěl velkou!“ Poskočilo mu srdce. Až teď si všimnul hnědé malé koule poskakující za pultem. Chlapcovi hnědé vlasy byly to jediné, co klaun dokázal zpozorovat.

Nevnímal, co mu žena chlapci říkala. Vnímal jen tikání v jeho hlavě a stále jedno číslo, pořád dokola mu probíhající před očima.

---

„Ale babička na mě už čeká,“ odmlouval chlapec. Pod dotekem toho strašidelného klauna se chvěl. Už od té doby, co ho uviděl. Jeho vylhaný úsměv prokouknul hned. Není to ten hodný klaun, jako všichni ostatní tady na pouti. Tento je jeden z těch zlých.
„Ale ostatní balónky mám jenom vzadu. A dám ti je, klidně všechny,“ zašeptal mu klaun do ucha, když se k němu nahýbal.

Gail cítil nechutný zápach z jeho hnijících zubů. Dělalo se mu špatně, ale… Ten balónek, který svíral v rukou nechtěl mít jen jeden. Byl skvělý! A občas, zdálo se mu, jako by se nepatrně pohnul, zahýbal…

---

„Jů, ty jsou super! Ale jsou chladnější… Jakto, že je tento teplejší?“ zajímal se chlapec, ještě předtím, než…

---

Klaun netrpělivě podupával nohou. Měl před sebou tři malé bedýnky označené nápisy: srdce, játra, žaludek.

„Protože všechny ostatní balónky už vychladly,“ zachroptěl klaun a odplivnul si k tělu chlapce, které bezvládně leželo s rozříznutým hrudníkem na zemi za stánkem.

---

A s tou babou? S tou si už nějak poradí. Má děťátko, díky kterému dosáhnul rekordu za jeden den. A na ničem jiném nezáleží. Má děťátko, děťátko. Má dítě číslo pět.

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dítě č. 5: