OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dlažební kosky

03.08.2009 (02:54) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1699×

Všechno ve mně se hroutilo. Cítila jsem, jak ta prázdnota proplouvá dalším a dalším orgánem. Už jsem ani nemohla vzlykat, protože jsem neměla už ani sílu na tohle. Seděla jsem pořád pod tím stromem a rukama jsem si objímala hlavu, dávala jsem do toho co nejvíce síly. Snažila jsem se všechnu tu bolest zatlačit zpět. Nohy jsem tlačila do země a jednu k druhé. Zádama jsem byla, co nejvíce přilnutá ke stromu. Potřebovala jsem to zatlačit zpět. Tam odkud to přišlo.

Znovu a znovu jsem se snažila na to přestat myslet, ale nedokázala jsem to. Jenom jsem si způsobovala další vnitřní bolest. Vsunula jsem jednu dlaň do druhé s zarývala nehty do své kůže. Potřebovala jsem si způsobit, co největší fyzickou bolest, abych zahnala tu psychickou.

Celá jsem se nekotrovatelně tikavě třásla, každou chvíli jsem sebou cukla, jako by mnou projel elektrický proud. Pokoušela jsem se dýchat zhluboka, ale plíce byly pořád prázdné. Vdechnout, alespoň doušek vzduchu bylo v podstatě nemožné. Občas jsem pocítila chuť vzduchu, ale nebylo to tak často, jak jsem si přála. Začala se mi motat hlava, snažila jsem se popadnout dech, ale zmocňovala se mně hysterie.

Jako z čistého nebe mnou projela vlna síly, vyskočila jsem na nohy a zase spadla zpět. Mlátila jsem do země největší silou, jakou jsem dokázala. Když už mě má síla opět opustila, stočila jsem se do klubíčka a přitáhla kolena k bradě. Tohle bylo děsné. Nevěděla jsem, jak se dát dohromady, ikdyž jsem vlastně nechtěla. Chtěla jsem se ve své bolesti topit a utopit, ale pořád tu byla má hloupá stránka, která se chtěla bránit.

Ranní slunce svítilo kouskem za mraky. Déšť, který mi smáčel oblečení i vlasy, nepřestával, takže na obzoru byla vidět duha. Pár nadšenců se vydalo na ranní jogging. Slyšela jsem, jak někteří vyděšeně vydechují, když mě spatřili. Já se o ně nestarala, proč bych měla?

Už jsem neměla o co se starat, ikdyž když se podívám zpět, nikdy jsem neměla nic o co se starat. Vždycky jsem tu byla jenom já a má hlava. Hlasy uvnitř mé hlavy, které mi vždycky pomohly, to byly moji jediní přátelé, kteří tady ale byly se mnou.

„Jste v pořádku?“ ptal se opatrně nějaký hlas. Ne, nejsem v pořádku, chtěla jsem odpovědět, ale nemohla jsem. Ten hlas se přibližoval, vstala jsem a dala se na úprk, nebyla jsem schopná přímé chůze. Občas jsem si opět vzpomněla na tu prázdnotu a spadla, ale měla jsem sílu vstát. Neuvědomovala jsem si, kam jdu, ale zastavila jsem se u zábradlí.

Pohlédla jsem dolů a viděla dlažební kosky vzdálené asi čtyřicet metrů. Aniž bych věděla, co dělám, jsem přelezla zábradlí a za zvukového doprovodu několika přihlížejících skočila.

Letět dolů byl nádherný pocit, ale pár metrů před zemí se prázdnota vyplnila strachem. Došlo mi, jakou chybu jsem udělala. Vždycky se mohlo něco změnit. Najednou mě zajímala má budoucnost, viděla jsem sebe chodící po městě s někým po mém boku, viděla jsem sebe usmívající. Ale bylo pozdě, dlažební kosky byly moc blízko, už jsem to nemohla změnit, mohla jsem se jen proklínat za své šílenství.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dlažební kosky: