OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Doufám, že má klid

Matky. Někdy na ně nadáváme a máme pocit, že je nesnášíme. Přesto víme, že by pro nás udělaly všechno na světě. Všechno. I kdyby šlo o vraždu.

06.04.2013 (13:00) • Lealel • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 946×

Přišla jsem domů. Moc jsem se těšila na svoji dceru a přála jsem si, aby se po tak dlouhé době zasmála. To si přeju vždycky, když se vracím domů. Ale ona se nikdy nezasměje. Nepromluví. Ani se na mě nepodívá. Věčně sedí v červeném křesle a nepřítomně se dívá z okna. Jako kdyby se zastavil čas. Myslí si, že to nevím, ale já vím, že se každý večer kouká nahá na své tělo a prohlíží si modřiny. Modřiny, které jí způsobil ten hnusák, co ji připravil o čest.

 

Odemykám dveře a s hraným úsměvem vcházím do rodinného domku. Zavolám, ale stejně jako každý den se nikdo neozývá. Jdu se tedy jako obvykle podívat do obývacího pokoje, kde chci najít svoji dceru. Vždycky ji tam najdu. Vždycky. Ale dnes ne. Dnes tu není. Rychle se jdu podívat do kuchyně... Možná se šla napít nebo si vzít něco k jídlu. Ale já vím, že nejí. Skoro ani nepije. Rozbuší se mi srdce a já vyjdu schody, které vedou do patra. Možná je u mne v ložnici. Možná si tam zašla pro nějakou knížku. Ale ne. Tam taky není. Dostanu strach a chvíli jen tak stojím ve své ložnici. Zaposlouchám se do zvuků domu a uslyším vodu. Třeba se koupe nebo si napouští vanu. Obojí je možné.

 

Rychle otevřu dveře, ale ona tam není. Jen voda je puštěná. Asi ji zapomněla vypnout. Nevím. Už mám vážně strach, kde může být? Že by ve svém pokoji? Ale to není možné, tam už dlouho nebyla. Je to totiž to místo, kde se to stalo. A co takhle půda? Když byla malá, pořád se mi tam schovávala a já ji nemohla najít. Třeba se tam zase schovala a jen vyhledává samotu. Ale musím se tam jít podívat, i kdybych ji vyrušila. Musím. Vydám se po dalších schodech, které strašně vržou. Trhá mi to uši. Zaberu za těžkou kliku a octnu se na půdě. Ve střeše je díra, takže sluneční paprsek ozařuje místnost, ale já ji nevidím. Prohledávám všechny skříně, krabice a kouty, kde by se mohla nacházet. Je mi to jasné. Je u sebe v pokoji.

 

Seběhla jsem ty schody dolů, ale tentokrát jsem si musela uši přikrýt, protože se to nedalo vydržet. Zaberu za kliku od bílých dveří, ale ta dveře nechce otevřít. Zacloumám. Nic. Je zamčeno, napadne mě náhle. Zkusím to ještě jednou. Nic. Žádný klíč nespadl na zem. Chci se podívat klíčovou dírkou, ale tou nic nevidím. Jen okno, jak září. Propadám panice. Co tam dělá?!

 

„Otevři mi! No tak!” Ticho.

 

„Otevři ty dveře!” Pořád žádná odezva. Jen strašidelné ticho.

 

Rozhodnu se, že dveře rozrazím. Ramenem jsem párkrát do dveří narazila, ale nic se nestalo. Vůbec nic. Zkusila jsem to ještě několikrát, ale nepovedlo se mi to. Nejsem silná jako nějaký chlap. Rozhodla jsem se, že použiju páčidlo. Vezmu ho do rukou a zarazím do dveří. Táhnu, ale nic se neděje. Čím víc jsem zoufalá, tím mám větší vztek, a se vztekem přichází i síla. Nakonec se mi podařilo dveře vypáčit. Upustím páčidlo na zem a vyvalím oči. Rukou si zakryju pusu, kterou mám otevřenou dokořán v němém výkřiku. Ona tam leží v kaluži krve a je... mrtvá. Jdou na mě mdloby.

 

 

***

 

 

Přemýšlím nad tou událostí, která se stala před měsícem, a nepřítomně se dívám z okénka. Venku je hezky, ale já se cítím sama. Ten parchant, který moji dceru dohnal k sebevraždě, dostal jen deset let ve vězení. Ale copak je to nějaký trest? Dají mu tam napít, najíst a možná ho i propustí dřív za slušné chování. On bude venku a podle soudu napravený, ale co moje dcera? Tu mi už nikdo nevrátí. Všem je to jedno. Myslejí si, že ho potrestali řádně. Ale to se mýlí.

 

Sama jsem ho musela potrestat, a to tak, jak si zasloužil. A on si zasloužil jedině smrt. Teď jedu nádherným kočárem a přemýšlím, vzpomínám na svoji dceru. Na její růžové tvářičky a zvoniný smích. Někdo by řekl, že prchám před spravedlností, ale to by se mýlil. Já prchám před soudem, který by mě odsoudil k smrti. Ale já nic neudělala. Jen jsem zavraždila někoho, kdo si to zasloužil. Měla jsem na to právo. On zničil moji dceru! Dohnal ji k sebevraždě! Copak už nejsem potrestaná dost? Nic víc mi ublížit už nemůže, přesto prchám, protože nechci být potrestaná za dobrou věc.

 

Teď jen doufám, že mě nikdo nepozná. Pro jistotu mám na hlavě klobouk, ke kterému je připevněná krajka. Ta krajka zahaluje můj obličej, a já jedu na sever. Na sever za svobodou. A doufám, že moje holčička došla klidu.

 

Doufám, že má klid...

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek Doufám, že má klid:

Nemám ráda, když jsou povídky napsané v přítomném čase. Moc mi to nesedí a špatně se mi to čte. Ale tady mi to ani nevadilo. Děj upoutal mou pozornost natolik, že jsem ani moc nepřemýšlela nad tím, v jakém čase je to napsáno. Takže se mi to líbilo.

Přidat komentář:

Nick:

Text: