OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Důvod k hledání 1

23.12.2015 (10:00) • DawnWolfova • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1508×

Tenhle den vůbec nezačal hezky. Poté, co mi budík připomněl, že je všední den a že musím do školy, šlo všechno takzvaně do kytek.

Nemohl jsem ve svém pokoji nic najít, přestože mám svůj systém (nikdo z rodiny ten systém nechápe, všichni si myslí, že se dá orientovat jen v uklizeném pokoji).

Nakonec jsem se na hledání vykašlal, bez úkolu a pomůcek jsem šel do školy už tolikrát… Další důvod byl samozřejmě ten, že se můj žaludek hlásil o ranní přísun jídla. Jsem přece ve vývinu, ne?

I když byl můj žaludek spokojený, já jsem takové štěstí neměl.

U snídaně jsem se nepohodl s mamkou. Ale nebyla to moje vina, nemůžu za to, že mě pořád vidí jako kluka, který si hraje s autíčky a jeho největší vzor je Superman. Pořád si nezvykla, že už jsem skoro dospělý.

A navíc ta přednáška o škole… Máš úkoly? Co známky? Měl by ses víc učit… Otrava. Vážně jsem se nemohl dočkat dne, kdy vypadnu z baráku a budu si žít, jak chci.

Máma měla pořád ty výchovný kecy, jenže já jsem už neměl sílu jí odporovat. Už jsem ji dost naštval tím, že jsem chodil pozdě domů, často jsem jí ani neříkal, kam jdu. a občas se provalilo i to, že moje docházka do školy není stoprocentní.

Abych to ještě víc nezhoršil, popadl jsem raději zbytek snídaně, batoh, bundu a spěšně se vydal do školy. K mému překvapení jsem dokonce přišel na zastávku o pět minut dříve, a tak jsem stihl autobus, který mi obvykle ujel před nosem.

Cestovat autobusem byl někdy horor. Pro mě vlastně skoro vždy. Jak se totiž zdálo, linka číslo sedm byla snad tou nejvytíženější ve městě. Lidé se na sebe často mačkali jako sardinky, a když jste náhodou narazili na maminku s kočárkem, byl to totální konec. Dneska se ale asi nikomu nechtělo vstávat (ani se nedivím), protože autobus byl poloprázdný.

Sedl jsem si k oknu a díval se z něj. Do uší jsem si dal sluchátka a zaposlouchal se do hudby.

Znám pár lidí, kteří tvrdí, jak je to neslušné - tahle ignorance okolního dění. Uznejte ale, že je mnohem lepší poslouchat nějakou písničku, při které si procvičím angličtinu, než nějaké užvaněné holky. Nic proti, ale debaty o One Direction mě vážně neberou.

Mé chování nebyla tak docela ignorance. Vždy jsem věděl, co se kolem mě děje. Pouštěl jsem starší lidi, aby si sedli místo mě, neblokoval jsem dveře jako někteří týpci, kteří z toho místa neustoupili ani o píď, přestože někdo potřeboval nastoupit nebo vystoupit. Moje cestování autobusem byla prostě část dne, kdy jsem mohl vypnout, kdy jsem nepřemýšlel.

Ano, někdy je to vážně těžké, ale jde to.

Cesta autobusem mi obvykle zabere tak patnáct minut, pokud se nijak výrazně nemění dopravní situace. Ze zastávky do školy mi to obvykle trvá tak pět minut. Někdy víc, někdy míň v závislosti na počasí, náladě a samozřejmě i společnosti.

Dnes jsem měl spoustu času, ani jsem pomalu nevěděl, co s ním. Přímo do školy se mi nechtělo jít. Rozhodl jsem se, že si udělám ranní procházku centrem města. Jo, naše město - samé kočičí hlavy, historické budovy, parky a v nich sochy borců, o kterých se učíme při dějáku. Možná by mi to přišlo i zajímavé, kdybych na to nenarážel na každém kroku a netrčel tady už skoro osmnáct let.

Nudilo mě to tady. Pořád ti samí lidé, ta stejná místa, podobné situace. Jako kdyby se můj svět zmenšoval, nepřicházelo do něj nic nového. Připadalo mi, že se vracím do minulosti a vůbec se neposouvám vpřed. Tímhle tempem bych se mohl vrátit až do pravěku, a i když to byla fakt drsná doba, žít bych tam asi nechtěl.

Tenhle monotónní život nebyl nic pro mě. Měl jsem strašlivou touhu odejít, odvíjely se od toho i moje plány na vysokou - chtěl jsem jít kamkoli, jen když to bude hodně daleko od tohohle zapadákova.

Jasně, měl jsem tu přátele, mámu, a kam jsem se podíval, vybavila se mi nějaká hloupost, kterou jsme s kluky ztropili. Bylo to hezké, ale svým způsobem mi to pokaždé připomnělo, že nechci zapadnout do známého stereotypu zdejších obyvatel.

Proč? Asi prostě proto, že příjemné vzpomínky za sebou vezou ty, které chcete zapomenout, a k čemu je ta mašina, když nedokážete odpojit ty vagóny hnusu? Musíte nechat vlak vykolejit nebo ho přinejmenším odsunout na vedlejší kolej a začít znova. Jít někam, kde nikdo nezná vaše jméno, neví, s kým jste chodili na základku a třeba vás ani nepozdraví. Být v té moderní uspěchané společnosti mi připadalo lepší než tohle.

K mé smůle jsem si tenhle sen mohl splnit až za rok. Jeden jediný rok mě dělil od toho, abych si mohl dělat, co jen chci, abych byl sám sobě pánem.

Do té doby musím být tady, musím se to snažit nějak přežít.

Pořád jsem měl dost času, takže jsem nespěchal. Rozhlížel jsem se kolem a všímal si věcí, které mi unikaly, nebo které byly například nové. Ovšem – mezi nové věci se nepočítá rozkopaná ulice. Město je rozkopané pořád, jen vždy na jiném místě. Mezi novinky jsem počítal nově natřený dům nebo nějaký přesunutý popřípadě nový obchod.

Vánoční výzdoba města byla taková… staronová. Nová, protože tu byla naposledy před rokem, stará, protože byla stejná jako loni.

Mezi tou vánoční výzdobou poletoval fialový balónek… Nejdřív mě napadlo, že je asi součástí výzdoby, ale když tam byl jeden jediný, došlo mi, že se asi mýlím. Jakou spojitost mají Vánoce s balónky? Vlastně žádnou, nevím, proč mě to napadlo.

Rozhodl jsem se, že ho chytím. Vybavila se mi ta reklama na Magnum, kde po městě létaly zlaté balónky s písmenem M, a když po nich člověk sáhl místo balónku měl nanuk. To mi připomnělo, že mám vlastně rád Magnum, jenže tenhle balónek nebyl zlatý. Nehonil jsem se za ním kvůli sladké odměně. Ale stejně jsem šel pořád za ním, i když z něj ten nanuk nevypadne.

Měl jsem svým způsobem štěstí, když trochu klesl k zemi a já jsem mohl chňapnout po provázku, který k němu byl přivázaný. Jestli mě někdo viděl, jak ho chytám, musel se dost pobavit, povedlo se mi to až na třetí pokus.

Když jsem ho konečně držel v ruce, nechápal jsem své chování. Mohl jsem ho nechat plavat (prakticky jsem ho mohl nechat, aby se vznášel), ale místo toho jsem ho chytil.

Já… proč mě ten balónek vlastně tak zajímá? Není na něm nic zvláštního, snad jen to, že si nedokážu vysvětlit, kde se tady vzal. Ale nejsem Sherlock Holmes, abych vypátral, komu patří. Tak o co se to tady snažím?

Vlastně… to je zajímavá myšlenka. Mohl bych zjistit, komu patří. Je to divné, ale já jsem nikdy nedělal věci, které by nebyly přinejmenším divné. Navíc – hledat majitele balónku je přece jenom nějaké dobrodružství. Něco takového ve škole nezažiju, i když hodina chemie je taky strašně zajímavá, pokud vám profesor o H₃PO₄ řekne: Tohle není žádná magie, to jsou tři vodíky pro Popelku. A to je jen jedna z milionu hlášek, kterými nás dvakrát do týdne krmí.

Teď ale chemické hlášky našeho profesora musely jít stranou. Stál jsem před nelehkým rozhodnutím – hledat či nehledat majitele balónku? Kecám, bylo to strašně jednoduché. Do školy se mi nechtělo a ten balónek jsem držel v ruce. Bylo rozhodnuto.

Moje oči byly otevřené, vnímal jsem vše kolem, nechtěl jsem, aby mi něco uniklo.

Znal jsem ty kriminální seriály – člověk musí umět vnímat detaily, musí pochopit, že i nepatrný drobeček může být chybějícím dílem skládanky. Všechno má svůj důvod – například i to, že tohle tady teď vyprávím. A taky… Nic není jednoznačné.

Nebyla náhoda, že jsem se vydal opačným směrem, než kde stála moje škola. Chtěl jsem být od ní co nejdál, aby mě náhodou nezahlédl nějaký z profesorů nebo třeba i spolužáků  - už jsem slyšel ty jejich kecy, že chodím po městě s fialovým balónkem jako… taký čudák. Tak by mě označila jedna moje kamarádka, která někdy mluví slovensky, když to na ni přijde. Jinak jsem šel od školy, protože jsem cítil, že právě tímhle směrem mám jít.

Šel jsem a vlastně jsem ani netušil kam. Poznával jsem ulice, ale ten důvod, proč jsem jimi kráčel, mi zůstával skryt. Něco, co bylo nehmatatelné a nepopsatelné mě nutilo jít, táhlo mě to k nějakému místu a já nevěděl k jakému.

Celou tu dobu jsem v ruce držel balónek. Musel jsem vypadat hloupě, hraju si na dospěláka a táhnu s sebou balónek, jako kdyby mi bylo pět – prostě čudák.

Slyšel jsem, jak na náměstí odbíjel zvon. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Už čtvrt hodiny jsem měl sedět v lavici a já místo toho bloudil rodným městem, řídil jsem se jen intuicí a pocity. Nejvtipnější na tom bylo, že jsem nevěděl proč, ale bylo mi jasné, že spouštěčem byl ten balónek.

Balónek! Vždyť je to jen cosi gumového naplněné vzduchem. Tohle že mě ovlivňovalo? Neuvěřitelné.

Opustil jsem ulice a dorazil na nábřeží. Bylo tu mnohem chladněji, šedé mraky se odrážely v klidné hladině jezera. Holé větve stromů nikomu neposkytovaly stín. Všechny lavičky byly opuštěné, až na jednu, kde seděl malý kluk, který držel balónky na provázku. Automaticky jsem šel k němu.

Že by to bylo až tak snadné?

„Ahoj. Nepatří ti náhodou?“ zeptal jsem se toho chlapce.

Otočil se na mě, podíval se na balónek, který jsem držel v ruce.

„Patří,“ odpověděl. Vzal si ho ode mě a připojil ho k ostatním. „Děkuju.“

„Není za co.“

Rozhlédl jsem se kolem, hledal jsem jeho rodiče. Ale nábřeží bylo prázdné, nebyl tu ani človíček. Přišlo mi to neobvyklé.

„Ty jsi tu sám?“

„Jo.“

„Nevadilo by ti, kdybych si k tobě sedl?“

Klučina zavrtěl hlavou. Sundal jsem si ze zad batoh a odložil ho na zem. Posadil jsem se vedle něj.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Marek.“

„To je hezká náhoda, já jsem taky Marek.“

Nic na to neřekl, jen sáhl do kapsy a vytáhl z kapsy malé zelené autíčko. Jezdil s ním sem a tam po svých stehnech, jako kdybych vedle něj vůbec nebyl. Nezdálo se mi, že by se styděl nebo bál. Jen si možná připadal sám.

Pozoroval jsem ho, soustředil jsem se na jeho hračku. To autíčko mi přišlo strašně povědomé…

„Úplně stejné auto jsem měl taky, když jsem byl malý,“ uvědomil jsem si nahlas.

„Je moje nejoblíbenější,“ řekl na to Marek.

„Jo, moje taky. Měl jsem jich celou sbírku. Vlastně je pořád mám schované ve skříni.“

Obyčejně se nechlubím tím, že mám ve svém pokoji pořád hračky, ale před ním jsem to mohl říct. Byl to takový nezávazný rozhovor o autíčkách, stejný, jako když se kluci například baví o počítačových hrách nebo o muzice.

„Já jich mám doma taky hodně. Ale nemám jich tolik jako Petr. Vždycky se s nimi ve škole chlubí.“

„Tebe to mrzí, co?“

„Taky bych jich chtěl mít hodně, ale nemůžu. Mamka mi koupí nové, jen když mám narozeniny.“

„Jen k narozeninám? A k Vánocům ti žádné neko… nepřinese? Ježíšek ti určitě nějaké přinese.“

Sakra, málem jsem zapomněl, že ten kluk určitě ještě pořád věří na Ježíška. Rozhodně jsem netoužil být tím, kdo mu odhalí krutou realitu – že Ježíšek neexistuje a ve skutečnosti ty dárky kupuje jeho rodina.

Sám jsem si vzpomněl na sebe, když jsem byl malý. Vždycky jsem tancoval kolem stromku, jak jsem byl rád, že mám pod stromečkem nějaké dárky. Bylo to hezké bezstarostné období.

„Ještě jsem nepsal dopis Ježíškovi. Ještě nevím, co všechno budu chtít.“

Jéj, dopis Ježíškovi! Na to jsem úplně zapomněl. No, je vidět, že už jsem vážně vyrostl. Už nejsem kluk, který si hraje s autíčky a věří na Ježíška.

Je čas změnit téma, nebo tomu chudáčkovi ještě prozradím nějakou smutnou skutečnost ze života dospěláků. A to fakt nechci.

„Proč tu jsi sám? Čekáš na někoho?“ To byla otázka, která mě vážně zajímala.

„Na mámu,“ odpověděl. „Má pro mě přijít.“

Nechápal jsem, jak někdo může nechat takhle malé dítě samotné ve městě. Jasně, teď tu nikdo nebyl, jen já a on, ale po městě se potuluje spousta lidí… a někdy i něco, co bych lidmi nikdy nenazval.

„A nevíš, za jak dlouho přijde?“

Zakroutil hlavou.

Čeká tady vůbec na někoho? Neutekl třeba z domova? Neopustili ho?

„Marku!“

Oba jsme se současně otočili.

„Mami?“ vydechl jsem překvapeně.

Marek běžel ke své matce… tedy vlastně k mé matce. Netušil jsem, co to mělo znamenat. Tohle nemohl být omyl, byla to moje máma. Ale zároveň to byla máma toho malého kluka.

„Mami!“ zavolal jsem na ni.

Neslyšela mě. Nebo dělala, že mě neslyší. Nevěnovala mi jediný pohled. Vzala Marka za ruku a vedla ho pryč ode mě.

„Mami!“

Proč mi tohle dělala? Je na mě naštvaná, protože jsme se ráno nepohodli? Takhle to nemohlo být, moje máma se na mě dokázala zlobit jen chvíli. Pak jí to vždycky přišlo líto a znovu mě přivítala s otevřenou náručí. Věděl jsem to a z části jsem to i využíval.

Proč by se to teď mělo změnit, proč by mě ignorovala?

„Marku!“ zavolal jsem zoufale na toho kluka a doufal, že on mě slyší.

Otočil se za mnou a zamával mi, ale nic neřekl. Odcházel se svou – vlastně s mojí – mámou a nezastavil se. Oba mi zmizeli i s těmi tajemnými balónky.

Něco silně sevřelo mé útroby. Cítil jsem úzkost, křivdu. Byl jsem zmatený, nedávalo mi to žádný smysl. Byla to moje máma a zároveň nebyla. Odešla s cizím klukem. S klukem, který mi tolik připomínal mě samotného. Pak mi to došlo.

Byl jsem to já. Jedno z mých já, které bylo schované někde uvnitř mě, naivní dětské já, které jsem vytěsnil, když jsem začal dospívat. Mohl jsem ho schovat, zavřít do skříně, ale ten malý Marek pořád žil někde uvnitř mě.

Jen mi nedávalo smysl, proč se najednou teď ukázal? Proč odešel s mojí mámou?

Protože… On byl z nás dvou ten, který si uvědomoval, kdo je to máma. Pro něj byla ona středobodem vesmíru, protože tátu nikdy nepoznal. On, i když začal teprve chodit do školy, věděl, jak je důležitá.

Tohle byl ten kluk, kterého ve mně máma pořád viděla a kterého se nechtěla vzdát. Pořád mi připomínala, kdo jsem byl a kdo pořád uvnitř jsem. Možná se mi snažila naznačit, že mě nikdy nepřestane vidět takhle, i když odejdu, i když dostuduju, i když se ožením. Přestože se někdy v budoucnu stanu opravdu dospělým, ne jen tím machrem, kterému je osmnáct, ona mě pořád uvidí jako dítě.

Sám jsem si tuhle skutečnost potřeboval uvědomit, abych pochopil ji i sebe. Abych ji docenil a začal přemýšlet i o jejím životě, nejen o svém.

Můj život je důležitý, ale neměl bych zapomínat na osobu, které za něj vděčím. Neměl bych se k mamce otáčet zády a přemýšlet jen o své zářné budoucnosti daleko od ní. Ona má jen mě. A já (kdybych se někdy pořádně zamyslel) bych měl vědět, že ona je také v podstatě má jediná jistota.

Právě tohle mě mrzelo nejvíc. Ona pro mě udělala první poslední a já jsem jí to oplácel svým věčným odmlouváním, hádkami, průšvihy. Tohle si nezasloužila, ale já jsem s tím nepřestával.

Jenže tohle je to nebezpečí, když máte někoho rádi. Pořád mu ubližujete, i když nechcete.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Důvod k hledání 1: