OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Even angels have their wicked schemes

15.03.2011 (16:00) • Kimberly • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1240×

Even angels have their wicked schemes

Podíval jsem se vzhůru k nebi, kde si poletovaly mráčky. Byly bezstarostné, proč taky ne, že? Byly to pouze mraky. Pouze pára, zformovaná do létajících tvarů, které nadnáší vítr, jak jsem se k nim chtěl připojit, jak jsem chtěl roztáhnout svá křídla a připojit se k nim.

Nasedl jsem do svého auta a pustil jsem si rádio. Hráli krásnou písničku, písničku, která mě vystihovala do detailů.

Jsem anděl. Jeden z nejvyšších poslů nebeských a momentálně jsem seslán na zem, abych chránil ženu, kterou má někdo zabít. Je to zajímavé, ale ona bude mým nástupcem, jak je chmurný a melancholický život nemrtvých mrtvých dětí nebeských.  Umřeme, jako kdysi lidé, pokud jsme vybráni, udělají z nás anděly, pokud ne, naše duše jde do zatracení, radši však, nežli prožívat svůj život zde, jako anděl, v tom zatracení bych byl, protože život anděla je krátký a plný bolesti.

Bolí Vás to, když Vás probouzejí. Bolí Vás to denně, když se procházíte, jako člověk, a to sic máte někoho chránit, po zemi. A smrt anděla je tou smrtí nejbolestivější. Každého z nás posílají na zem, abychom se starali o svěřence, které nám určí, musíme s ním vytrvat do jeho smrti a nesmíme dopustit, aby se zabil sám, či byl zabit. Poté, když zemřou, oni se stanou anděly a my se vydáme na pouť, na pouť světem, kde neznají radost, písničky či dokonce nějaký mrak na nebi, patříme do zatracení.

Dojel jsem ke svému domu. Mísil se ve mně stesk a vztek vzájemně. Bydlím jeden byt od mé svěřenkyně.

Moje svěřenkyně Diana, je dvacetiletá dívka. Má nádherné červené vlasy, které se jí točí do půli zad v mělkých, hedvábných vlnách. Musel jsem se při představě na ni usmát. Nám andělům je zakázáno milovat, proč bychom měli tento cit cítit, když jsme stejně pouze odpadem lidstva? Proč máme být milování, když jsme zatracení už před tím, než se narodíme?

Vešel jsem do domu a jedním plynulým pohybem jsem zaklepal na její dveře. Otevřela. Na sobě měla jen pouhou zástěru a pod níž se skrývalo jen bíle tílko nějaké to spodní prádlo a kraťoulinkaté kraťasy, které nezakryjí ani deset centimetrů tvého těla.

„Ahoj.“ Zářivě se na mě usmála.

„Bože, kdo tě dneska oblékal? Vypadáš, jako bys vypadla z prvního místa žebříčku nejhůře oblékaných celebrit.“ Zasmála se. Její zvonivý smích mi stoupl do hlavy, jako nějaký velmi opojný alkohol.

„To víš, Danieli, zrovna chystám dorty, za necelých,“ odmlčela se a upřímně se zadívala na hodiny. „kruci! To už je tolik hodin? Ty dorty ještě nejsou, přijdou tady na ochutnávku svatebních dortů, to bude pohroma!“ Usmál jsem se a vešel jsem do jejího bytu. Vypadalo to tady hrozně. Převrhnutý nábytek, všechno bylo postříkané od těsta, omáček, čokolád.

„Pomůžu ti,“ nabídl jsem se. Nečekal bych, že to přijme, ale ona to doopravdy přijala. Hodila po mně nějakou zástěru. „Tak nejprve tady trochu poklidím.“ Jen přikývla.

Srovnal jsem nábytek, pomyl jsem nádobí, vytřel jsem, vyleštil jsem sklo. Nakonec jsem vytřel a povysával. Schválně jsem svou mocí, ač bych neměl, zpomaloval čas, abychom to všechno s Dianou stihli.

Když bylo hotovo, podíval jsem se na hodiny a přetočil jsem ručičku na čtvrt na tři.

„Bože, jsi rychlý!“ Objala mě. S Dianou jsem se seznámil podle pověření před necelým rokem, když jsem se sem nastěhoval. Rychle mi začala věřit a stali se z nás velmi dobří, skoro nejlepší přátelé. Ona je cukrářka, peče dorty na svatby a má svůj obchůdek, cukrárnu.

„To nic není.“ Kouknul jsem na dorty. „Neměli bychom to zanést do obchodu?“ Přikývla, začali jsme dorty dávat do krabic k přenosu. Když vše bylo hotovo, zanesli jsme to do auta a vyjeli jsme směrem centrum New Yorku.

Cestou jsme nemluvili, jen jsme poslouchali rádio. Právě hrála krásná písnička. Od Avril Lavigne I wish you were here. Přidal jsem tomu.

„Co tě dneska žere Danieli?“ Usmál jsem se. Diana vždy pozná, když mě něco trápí, proto ji taky tak miluju.

„Dneska?“ Přikývla. „Ty.“ Zakroutila hlavou.

„Samozřejmě, jako každý jiný den, když se zeptám, proč mi už konečně neřekneš to velké tajemství?“ Usmál jsem se.

„Co bys chtěla, abych ti řekl?“ Posmutněla.

„Pravdu, alespoň jedenkrát.“ Přikývnul jsem.

„Je to tvé přání. Jen mi slib, že se mě nezlekneš.“ Začala se smát.

„Co tak navážno?“ Dělala si ze mě srandičky.

„Ty to vlastně nechceš vědět, že?“ Zkoušela se nesmát.

„Chci to vědět.“ Přikývnul jsem.

„I když bych neměl, je to proti všemu na světě proti nebi, ale stejně skončím v zatracení, neměl bych ti to říkat, ale já, já. Miluju tě, už strašně dlouho tě miluji.“ Přestala se smát a střetla se s mým vyrovnaným pohledem.

„Vždyť to už dávno vím,“ řekla a vzala mou ruku do té své. „Proč mi ale neřekneš, proč je to proti všemu?“ Zakroutil jsem hlavou.

„To nejde.“ Usmála se.

„Vše jde, musíš tomu jen věřit a nechat se vést.“

„Nechat se vést? Čím? Kým?“ Zasmál jsem se. „Bohem?“ Zašklebil jsem se. „To je velká blbost!“ Přikývla.

„Nevěřím na Boha a Nebe.“ Jak krutá pravda.

„Věříš na Anděly?“ S vážnou tváří přikývla.

„Tak v tom případě je vše v pořádku,“ pronesl jsem tiše, jak moc jsem jí chtěl říct, že jsme andělem. „ty dorty bychom měli odnést, jinak se tam vzadu zkazí.“ Usmála se. Natáhla se ke mně blíže. Naše rty splynuly v jednom, prvním, něžném polibku. Odtáhla se a vstoupila z auta.

Vše se seběhlo až moc rychle, nic jsem nemohl udělat. Nebyla opatrná, nikdy nebyla, tentokrát se jí to vymstilo a mě také. Kolem jel autobus a bezděky do Diany vrazil, odhodil ji na druhý okraj silnice. Běžel jsem za ní, avšak vše bylo ztracené. Auta se nedala zastavit, bylo to jako ve špatném hororu. Křičela, moc křičela, křičela mé jméno.

Nemohl jsem to dále poslouchat a tak jsem, i když je to na veřejnosti zakázané, zastavil čas. Přeběhl jsem k ní a odnesl jsem ji pryč z vozovky, nechal jsem ji rozmrznout.

„Co se to stalo?“ Sípala.

„Nemluv.“ Usmála se na mě.

„Umírám, chci to vědět, řekni mi to.“ Usmál jsem se.

„Dnes neumřeš, andělé stojí při tobě.“ Přikývla, zase jsem ji stopnul, zastavil jsem ji, její srdce i její přibližující se smrt.

„Nesmíš to udělat.“ Ozvalo se za mnou.

„Vím, ale cit, který k ní chovám je moc velký na to, abych ji mohl nechat odejít.“ Na rameni se mi objevila něčí ruka.

„Víš, co tě čeká a co čeká ji, jestli to uděláš, bratře.“ Přikývl jsem. „Cena je moc vysoká, nech mi ji.“ Otočil jsem se.

„Smrti, sestro moje, copak mohu? Copak mohu dopustit, aby zemřela, když ji tolik miluju?“ Zasmála se, krutě se zasmála.

„A dokážeš ji uvrhnout do spárů pekel? Dokážeš zatratit její duši?“ Usmála se.

„Ne, nedokážu.“ Přikývla.

„Tak mi dovol, si ji odnést.“ Kleknul jsem si a pohladil jsem Dianu po vlasech.

„Bude Andělem?“ Poslední věc, jedině toto mohlo změnit mé rozhodnutí.

„Ne. Ona se stane mou učenkyní.“ Bylo to lepší než nic.

„Dobrá, vem si ji tedy.“

„Dobře děláš.“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Nejsem si tím jist.“ Usmála se.

„Jsi si jist, jen tomu nechceš věřit.“ Sehla se k ní a jedním plynulým pohybem ruky zmizela i s ní.

„Díky.“ Poslední slovo, které jsem byl schopen vyřknout, jelikož poté si mě to vzalo. Vzalo si mě zatracení nade mnou samotným.

Ubohá duše, v hříšném těle vězíš,
tělesné pudy se v něm vzpurně sváří,
proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele,
tvůj zevnějšek však nádherou jen září?
K čemu ten lesk, když zajde v krátké době?
Proč pouhá schránka má tě tolik stát?
Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě?
Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát?
Hleď z nouze těla udělat svou ctnost,
čím ono schází, v tom zkus najít lék,
pozemskou bídu vyměň za věčnost,
bohatá uvnitř, chudá navenek.
Ze Smrti žij, co ze života žije,
smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje.

*William Shakespeare – Sonet 146

Prosím o zanechání jakéhokoliv komentáře, děkuji předem...

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Even angels have their wicked schemes: