OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Fantasy - Estel

07.12.2010 (11:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1570×

Estel

Před lety, kdy jsem byl ještě mlád,

Potkal jsem dívku,

Kterou jsem měl milovat.

Ta dívka měla osud těžký,

Nesla tíhu břemen mnohých,

A i když často slýchávala posměšky,

Nevšímala si těch řečí ubohých.

Nesla se však hrdě,

Nepřestávala bojovat,

Vždy dělala vše tvrdě,

Nenechala si cokoli diktovat.

Zářila mládím, sílou a krásou,

Každý její nezávislost znal,

Každý jí však tajně závidíval,

Každý by jí rád ručky líbával,

Avšak každý jí ihned podezříval.

Cožpak ona chtěla spasit svět?

Cožpak ona vše mohla vrátit zpět?

Ona?

Příliš hrdá, příliš svobodná.

Nedala na jejich slova,

Nyní převyprávím její příběh znova…

S láskyplným pohledem hleděla na svoji říši, na její domov, který tolik milovala. Nekonečno silných stromů, které vyprávěly své příběhy šelestěním listů, vůní jehličí a pohyby svých větví. Nekonečno zvířat, která u nás žila v míru, neboť my jsme nejedli maso a dávali těmto živým tvorům volný prostor – proto nás milovali. Květiny, které nás oblažovaly svojí přítomností a hrdě vzkvétaly, dávajíc najevo svou krásu. A náš lid, elegantní a zdvořilý, avšak nebojácný, přátelský a milující přírodu. Lidé nás nazývají Půvabný lid. Stále vám to nestačí, či jste to již uhádli? Ano, Půvabným lidem byli nazýváni elfové.

Ladná postava elfky vstala a na tváři se jí zjevil úsměv, hebký a něžný, který rozjasnil její líbeznou tvář. Dlouhé vlasy, černé jako půlnoc, jí rozvířil jemný vánek. Oči, smaragdově zelené ve tvaru mandle, zářily ve tmě jako oči kočky – byly moudré, bystré a inteligentní. Nos měla jemný, malý a nenápadný, dával prostor plným rtům, o kterých se zdávalo nejednomu mladému elfovi. Měla vysokou, plnoštíhlou postavu, která prozrazovala hbitost a neuvěřitelnou ladnost. Na zádech jste mohli spatřit luk, toulec a šípy.

Elfčiny špičaté bystré uši zaslechly tiché kroky. Okamžitě se otočila.

„Elenë,“ ozval se ze tmy hlas, líbezný a tichý.

„Velectěná Táhë,“ odpověděla Elenë, jedním půvabným pohybem se uklonila a druhým si přitiskla pravou ruku na hruď.

„Co tu pohledáváš v tyto neklidné noční hodiny, dcero?“ Ze tmy se vynořila elegantní postava. Měla stejně temně černé vlasy jako její dcera, stejný tvar očí, ale ty její měly nebeskou, modrou barvu, stejně jemný nos a stejně plné rty. Ale ve tváři se jí zračil na rozdíl od Elenë neklid a starosti, a kolem očí měla jemné vrásky.

„Nemyslím si, že jsou neklidné, matko. Našla jsem zde klid a mír,“ odvětila klidně.

Táhëiny oči jí starostlivě pozorovaly. „Dobrá. Vrať se tedy, prosím, zpět na naše shromáždění. Ty víš, že je to důležité, Elenë. Jedná se o naši budoucnost. Cožpak ti nestačilo varování naší věštkyně Nolmë? Naše říše je v nebezpečí. Jsi princezna, o toto se musíš zajímat. Slova Nolmë se nesmí brát na lehkou váhu, zvláště nyní. Když ji neuposlechneme, pohltí nás smrt.“

„Já to považuji za důležité, má královno. Jen jsem učinila rozhodnutí.“ Slova mladé elfky zněla odhodlaně a cílevědomě.

„Ne!“ Hlas královny byl zděšený. „Ty ne! Nedovolím, aby ses tam vypravila!“

„Nezabráníš mi v tom. Moje rozhodnutí se nezmění. Uteču, bude-li to třeba, to moc dobře víš. Prosím, uklidni se. Všechno dobře dopadne, uvidíš. Já jsem ta, které připadá tento nelehký úkol.“

Ani Elenë, ani Táhë nepostřehly příchod moudré a staré věštkyně Nolmë. Trhly sebou, když promluvila chraptivým, tichým hlasem plným autority.

„Pokud krev světla z nebe nezalije lístky čistoty, elfové, zvířata i rostliny dostanou se do nicoty.“ Nolmë se odmlčela a upřeně se zahleděla na královnu. „Tvá dcera má pravdu.“

„To není možné,“ zašeptala Táhë plačtivě.

„Matko, já jsem světlo z nebe, nezapomínej,“ naléhala Elenë. „Vždyť mé jméno znamená hvězda.“

Věštkyně přikývla. „Pusť ji, Táhë.“

Slzy zalily oči královny Půvabného lidu. V hlavě se jí míhaly vzpomínky, cítila nesmírnou lásku ke své mladší z dcer, nechtěla ji pustit. Ale slova Nolmë se nedala popřít, ani vysvětlení, které dávalo smysl. Avšak odmítala to pochopit, že Elenë má nést tíhu břemen celého lidu. Sklonila hlavu a dlaněmi si přikryla obličej.

„Dobrá,“ pronesla tiše. „Jdi. Jdi vstříc smrti. Už se ale nevracej.“

Elenë ztuhla. Celým tělem jí projela ochromující bolest. Ale nedbala na ni. Dovolila si poslední pohled na Nolmë s Táhë, potom se bleskurychle otočila a vystřelila, půvabná a zlomená bolestí. Avšak hrdá a svobodná a zvláště odhodlaná jít za svým cílem. Věděla, že má málo času. Zbývaly pouhé dva dny, aby dokázala odhalit smysl slov staré věštkyně.

Putovala celou noc a část dne. Nejedla, nepila, nespala, pouze běžela. Když slunce svítilo uprostřed oblohy, zastavila se v malé vesnici. Obyvatelé vesnice ji poznali, dali jí najíst a napít a poskytli jí lůžko. S díky odmítla, našla si místo u kořenů stromu, pod hlavu si dala popadané listy, zavřela oči a propadla se do říše snů.

Když opět otevřela oči, vedle ní seděl mladík a tiše ji pozoroval. Nevypadal jako normální elf, ale měl rysy jejího lidu, ale i rysy lidské. Měl delší vlasy oříškové barvy, oči dvojbarevné – jedno modré, jedno zelené, nos ostře řezaný, rty plnější, ale ne tolik jako její. Seděl, ale dalo se poznat, že je vysoký a urostlý. Usmál se na ni. Neklidně a rychle se posadila, sledujíc ho ostražitým pohledem, připravená.

„Nebojte se, princezno Elenë,“ pronesl tichým, melodickým hlasem. „Já vám neublížím. Přinesl jsem vám jídlo.“

„Nemohu se zdržet,“ zavrtěla hlavou elfka a vstala. Mladík vstal také.

„Prosím, zůstaňte. Máte před sebou dlouhou cestu a my z této vesničky bychom vám chtěli pomoci. Prosím,“ zopakoval, stále šeptajíc.

Elenë dlouho váhala. Byla pravda, že potřebovala trochu času, aby přišla na svůj úkol, co má hledat. A tento zvláštní muž by jí mohl pomoci. Chvíli ještě mlčela a prohlížela si ho pátravým pohledem – stál klidně a trpělivě čekal na odpověď.

„Dobrá, zůstanu. Ale nemám mnoho času.“

Tvář muže se rozjasnila. „Báječné. Ach, promiňte mi mou nevychovanost. Jsem Failon, je mi ctí.“ Uklonil se a přitiskl pravou pěst na hruď.

„Jsem ráda, že vás poznávám, Failone,“ odvětila upřímně Elenë. „Mé jméno je Elenë, jsem princezna elfská, ale to není důležité.“

Failon se zasmál. „Posaďte se, prosím.“

Elenë uposlechla a opět se posadila. Failon si sednul vedle ní a podal jí talíř s ovocem. Poděkovala a mlčky se pustila do jídla. Celou dobu ji tiše sledoval a zdálo se, že je ztracený ve svých myšlenkách. Na tváři měl jemný, zasněný výraz a na rtech okouzlený úsměv. Zdálo se, že i on podlehl kouzlu mladičké Elenë. Dívka dojedla a odložila talíř vedle sebe.

„Tak Failone,“ začala zamyšleně. „Povězte mi prosím něco o sobě. Jsem velmi zvědavá.“

Nelhala, zvědavá byla – na chvilku zapomněla na svůj záměr, pokusit se zjistit, zda něco neví o smyslu slov Nolmë.

Začal jí vyprávět o své matce, která se zamilovala do elfa. Popisoval každý sebemenší detail, ať už vzhled, či situaci, jakoby toužil to Elenë říct úplně všechno. Dostal se k vlastnímu narození, k přijmutí do této vesničky, ke své zálibě v lukostřelbě, zkrátka o sobě řekl všechno. A nakonec poznamenal jednu větu, která přiměla Elenë zamyslet se.

„Kdysi dávno jsem viděl narodit se jednu neskutečně půvabnou elfku, která učarovala mé srdce a já se rozhodl počkat a později ji vyhledat.“

Dlouho mlčeli, až nakonec se i mladá elfka rozpovídala o své minulosti, ale naopak i o svých zálibách, budoucnosti a touhách. Vyprávěla mu o svém otci Arnonovi, o své starší sestřičce Aranel, o své lásce k přírodě, lásce k pozorování v noci, vyprávěla mu dopodrobna, co se stalo, co čeká její lid za pohromu, pokud nedokáže splnit svůj úkol. Failon mlčky naslouchal.

„Rád bych vám pomohl. Možná bych na to dokázal přijít,“ promluvil po dlouhé chvíli zamyšleně. „Řešení často přichází v tu nejnečekanější chvíli.“

Elenë se usmála a přikývla. Otočila hlavu a zahleděla se na Failona. Nemohla uvěřit, že se svěřila se svými touhami a trápeními. Failon se jí zdál tak zvláštní – ale získal si jí svou otevřeností, laskavostí, zdvořilostí a zapáleností. Cítila se v jeho přítomnosti naprosto bezpečně a měla nutkavou touhu dotknout se jeho tváře a zjistit, jestli ji má hebkou, jak se na první pohled zdá.

Failon zase upřeně sledoval Elenë, potlačujíc tu stejnou touhu, ba snad i větší, než jakou pociťovala ona. Zamiloval se do jejích vlasů, očí, nosu, rtů, hlasu i povahy. Zbožňoval její úsměv, který se jí občas mihl na tváři. Líbilo se mu, že i ona mu vyprávěla svůj příběh, který i přes svou krátkost byl zajímavý a barvitý.

„Vlasy černé jako půlnoc, oči barvy smaragdu, rty vybízející k polibku, hlas hebký jako samet sám. Princezna čistá jako vzácná lilie,“ zašeptal v zápalu poezie.

Na tváři elfky se mihlo pár výrazů – napřed zmatený, který vystřídal polekaný a nakonec rozzářený. Failon zazmatkoval – co se stalo? Co řekl? Polekal ji, když svými slovy vyjádřil svou lásku, kterou k ní choval již od chvíle, kdy ji viděl narodit se?

„Ach, ano!“ zvolala nadšeně. „To je správné řešení, Failone! Lístky čistoty – vy jste to vyřešil!“ Elenë vstala a samou radostí se roztančila, lesem se nesl její melodický smích. „Čistá jako lilie, ach ano! Vzácná lilie!“

Failon vstal a s úsměvem si ji prohlížel. Pak mu ale úsměv zmrznul na rtech, když si doplnil první část proroctví. „Pokud krev světla z nebe nezalije lístky čistoty, elfové, zvířata i rostliny dostanou se do nicoty… Elenë!“ Roztřeseně ji sledoval, jak se zastavuje a ptá se ho, co se děje.

„Vždyť… Vy musíte dostat svou krev na lilii! Na poslední vzácnou lilii v této říši!“ Elenë zmateně přikývla, stále nechápajíc.

„Tu, kterou hlídá upír, silný jako ocel, mazaný jako liška a krutý jako sama smrt! Nikdo nepřežil ten krutý boj, když pokoušel se získat léčivé lístky z květu!  I ti nejudatnější bojovníci padli, Elenë! Ach, prosím, vyslyšte mne! Nechoďte! Nechoďte vstříc jisté smrti!“ Viděl, že konečně pochopila jeho slova, ve kterých se skrývala bolest.

„Kdo jiný zachrání můj lid, Failone? Dokážu, že nejsem pyšná, ale že mám čisté srdce, laskavé a odvážné! Dokážu, že pro Půvabný lid udělám cokoli, i když to znamená smrt. Dokážu, že posměšky, které tak často slýchávám, nejsou založené na pravdě. Dokážu to.“ Oči jí plály žárem, který potvrzoval její slova. Touha, odvaha i láska k Půvabnému lidu z ní zářila velmi silně, až Failonovi došla slova. Oči mladé elfky postupně pohasly. „Vy se svou laskavostí dojdete daleko, věřte mým slovům. Nikdy se nevzdávejte, berte vše s úsměvem, když vás někdo zraní, ať už fyzicky či slovy. Nezapomeňte, že jste výjimečný. A takový navždy zůstanete. Sbohem.“

Naposledy se na něj usmála, plynulým pohybem, který bral dech, vstala a zmizela z mladíkova života, nechávajíc za sebou stopy v jeho srdci.

Neznala cestu, ale vedlo ji její srdce, které toužilo umlčet ty ošklivé řeči, které pronášeli chamtiví a zlí. Ano, i tací byli, ne vždy jste potkávali laskavého a přátelského elfa, kdepak. Běžela dlouho, bez dechu a přestávky, poháněná bolestí i láskou. V hlavě si přesto přehrávala každičký okamžik jejího hovoru s Failonem – upřímným a zajímavým mládencem, kterému by tak ráda věnovala každičkou chviličku svého času. Leč nemohla. A tu, konečně vstoupila na mýtinu, jež byla jejím cílem.

Malá, leč v měsíční záři magická a kruhová, symetrická jako žádná jiná. Uprostřed té za dne syté zelené trávy se pyšnila svou krásou ona. Vznešená a čistá, čistá jako nikdo jiný. Hrdě kvetla, bílá, až oči přecházely, elegantní, že svou dokonalostí zahanbila každou květinu v říši elfů. Vzácná a poslední svého druhu. Lilie.

Elenë s úsměvem vykročila vpřed. Došla na konec své cesty. Avšak ve své radosti zapomněla na poslední překážku.

Tmavá postava, která se před ní zjevila, ji vylekala. Zdála se tak vysoká a mohutná, až se princezně zatajil dech. Stálo před ní stvoření, bledé jako smrt, silné jako ocel, s očima barvy krvavé červené. Dlouhé bílé vlasy mu rámovaly hranatý obličej, mrtvolně bledý, ostře kontrastující s očima, propichujíc mladou elfku. Vycenil zuby, až poodhalil ostré špičáky, které se zaleskly v měsíčním svitu. Zvedl ruku a promluvil.

„Přišla sis pro smrt, Elenë, princezno Půvabného lidu, dcero Táhë, mocné královny, jež vládne elfům mnoho let? Přišla sis pro něco, co nikdy nemůžeš mít?“ Jeho hlas byl chladný, zaznívala v něm hrozba, smrtící a neodvratná. „Myslíš si, že můžeš porazit mne, mocného Loramiho, syna nejmocnějšího nočního tvora všech dob? Mýlíš se! Ano, nyní ti konečně dochází, že tvá cesta neměla smysl. Ale víš, že už je pozdě. Smrt si pro tebe přišla a já velmi rád budu vykonávat její přání. Chce tě. Cítíš to. Cítíš, že nemáš čas. Cítíš prázdnotu. Cítíš ji.“

„Cítím lásku! Lásku, kterou ty jsi nikdy nepoznal!“ zvolala Elenë, planoucí hněvem.

Lorami zařval vzteky a zaútočil. Neočekával však takovou sílu a hbitost, která proti němu stála. Mladá elfka bez námahy uskočila. V tu chvíli se zdálo, že Elenë je mocná jako všichni jejího lidu dohromady – cítil, že ona je vyvolená. Hrozba. Vztek rozehnal jeho myšlenky a on opět zaútočil a Elenë opět uhnula. Upíra se poprvé za jeho života zmocnil strach. Strach o lilii. Strach, že ho Elenë porazí. Ale jeho pochyby trvaly pouze chvíli. Přestal přemýšlet, vypnul všechno a začal provádět rychlé výpady proti Elenë, která, ač byla velmi silná, proti hněvu upíra nesvedla mnoho. Zranil ji, velmi vážně a Elenë padla k zemi.

„Říkal jsem ti to!“ zvolal vítězně Lorami. „Prohrála jsi. Všechno. Tvůj lid zemře.“

Elenë se choulila na zemi, tisknouc si dlaně k hluboké ráně na břiše. Plakala. Plakala, protože ztratila všechno. Vzpomněla si na svou matku, otce, sestru, jiné přátele a hlavně Failona, ke kterému cítila lásku. Kdyby tak věděl, že pochopila jeho slova. Pochopila, že ji miloval. Kéž by mu to mohla říct. Kéž by.

Pomyšlení na zvláštního mladíka jí vlilo do žil novou sílu. Uchopila dřevěný kolík, který nosila ve váčku kolem pasu. Mrštně vstala.

„Mám něco, co mi nevezmeš. Vždycky tu je a umírá poslední,“ přikrčila se, kolík schovaný za zády. „NADĚJI!“ zaječela bojovně a vrhla se proti němu.

Lorami byl tak překvapený, že se na nic nezmohl. Dřevěný kolík se zabodl do jeho srdce a on se ve vteřině proměnil v popel. Ani nestihl mladou elfku proklít. Byl mrtev, po tolika letech, co zabíjel odvážné, kteří podnikli cestu k němu. Po tolika letech jeho zlomyslné radosti ze smrti druhých.

Elenë se opět rozplakala a klesla k bílé lilii. Povídalo se, že její slzy byly krvavě rudé, že plakala pro celý svůj lid, plakala kvůli bolesti, která jí ochromila tělo. Povídalo se, že byla odvážná jako nikdo jiný.

Její slzy dopadly na čisté lístky květiny a vpily se do nich. Elenë se před očima zjevil obličej Failona. Měla už velmi málo sil, rána na břiše byla smrtelná. Tak málo času jí zbývalo. Poprosila vítr, aby mladíkovi donesl poslední vzkaz, poslední její slova. Aby jí je odňal ze rtů, aby mohla odejít s klidnou duší.

„Miluji tě!“

Tak zemřela Elenë, elfská princezna, která měla tolik odvahy jako nikdo jiný. Navždy bude vrytá v srdci všech elfů, kteří její smrt oplakávali velmi dlouho, zlomení žalem a výčitkami. Na počest mladé elfky vybrali a pojmenovali tu nejzářivější hvězdu ze všech. Nazvali jí Estel – nadějí.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Fantasy - Estel: