OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Fantasy - Ztracená hvězda

03.12.2010 (11:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 469×

Ztracená hvězda

„Co jsi potřebovala?“ zeptal se s úsměvem na rtech pohledný mladík a vlepil své družce pusu na líčko. Ona zavřela oči a bolestně vzdychla.

„Eriku, já nemůžu…“ unikl z jejích krásných úst vzlyk. „Nemůžu… prostě to nejde, dál ti lhát…“ zavzlykala a zničeně si opřela hlavu o jeho mužnou a pevnou hruď posazenou o dvacet centimetrů víš, než byla ta její. Erik jí objal, ovšem dokonale zmatený.

„Co se děje? Lásko?“ popadl její drobný obličejík do dlaní a natočil si ho tak, aby se navzájem propojili očima.

„Musím… musím ti říct pravdu.“

„Tak povídej, co se stalo?

„Co bys mi řekl, kdybych ti prozradila, že jsem čarodějka? Musím zachraňovat hvězdy a…“ zamumlala zahanbeně, čímž svého milého úplně rozhodila. Nevěděl, jestli se začít smát, či začít hrát stejnou hru…

„Jo?“ zasmál se nejistě. „Tak bych ti odpověděl, že jsem tvůj čaroděj…“ Dívka zavrtěla hlavou a sklopila zrak.

„To je ten problém, Eriku. Čarodějové nejsou a já nevím, jestli jsi schopen se s tím vyrovnat. S tím, že jsem něco víc…“ Erik polknul a hrubě dívku odstrčil.

„Tím mi chceš naznačit, že ti nejsem dost dobrej?“ promluvil mírně zvýšeným hlasem, co okolí prořízl jako motorová pila. Přes jeho trochu směšný přízvuk a ledabylou výslovnost se ta slova do dívky zařezala tak hluboko a bolestně, jak jen to bylo možné.

„Ne, to…“

„Fajn!“ utrhl se mladík. „Jak myslíš. Ale nemuselas hrát takový divadýlko. Stačilo říct!“ křiknul, odstrčil dívku od sebe a rozběhl se pryč. Bylo mu fuk, že pod jeho pevným stiskem upadla a že jí nechá samotnou tady, uprostřed lesa, v noci.  Měli se sejít na své louce a to taky udělali. On jen netušil, co na něho čeká. Že se s ním rozejde, takhle…

Nemohl tam s ní dál zůstat. Nemohl se na ní dál dívat. Buď by ho přemohl vztek a ubohou Cass by udusil, nebo by před ní padl na kolena a začal prosit, ať ho neopouští. Navíc si nebyl jist, která možností je lepší. Mrtvola, nebo ego někde hluboko pod zemí?

Když byl dost daleko, zpomalil na obyčejnou chůzi a své rozrušení se snažil zahnat známou písničkou, co v rádiu opakovali stále a pořád dokola.

(Někde o stovky a desítky metrů dál…)

Ve snaze uchovat si chladnou hlavu jsem si tak urputně kousala spodní ret, až jsem ho nakonec prokousla. Ucítila jsem v puse tu jemnou pachuť té  tekutiny a se zjištěním, že jsem nyní cítit na kilometry daleko jsem podlehla panice.

Apaticky jsem se kývala ze strany na stranu a vší silou se pokoušela nemyslet na to, že jsem jediná hvězda co spadla za posledních sto let. Tím pádem, že jsem vážně lákavý cíl všech upírů.

Vymýšlela jsem, co nejvíc různých způsobů, jak se dostat zpátky na oblohu, ale vzhledem k tomu, že mé možnosti nedorůstaly větších rozměrů, než toho proklatého kráteru, byla jsem, jednoduše řečeno v hajzlu.

Chvíli jsem se snažila vyskočit na asi dva metry vysoko položenou větev, po které by se dalo teoreticky vylézt ven, ale po chvíli marného snažení jsem si naštvaně dřepla na zem a složila hlavu do klína. To se proti mně spikly i větve?

Pak jsem zaslechla tu šílenou, známou melodii písně, co denně vyhrávali v rádiu. Nejdřív jsem jí úspěšně ignorovala, ale pak mi došlo, co je na ní špatně.

Byla falešná, jiná, cizí a hlavně, tentokrát to zpíval muž.

V mžiku jsem byla na nohách a s přesvědčením, že ten, či onen člověk mi pomůže ven, jsem zaječela. „Haló! Pomozte mi! Jsem tady!“

„Je tam…“ nedořekl hlas, protože ho přerušila tupá a hlasitá rána. Instinktivně jsem se přikrčila a snažila se udržet vážnou tvář, při pozorování hroudy člověka, co se rychlostí valícího se předmětu do kráteru valila směrem ke mně.

„Seš v pohodě?“ zeptala jsem se opatrně, když jsem poznala celkem mladého kluka. Válel se na zemi, kňučel a neohrabaně sebou házel.

Ten mi nahoru už nepomůže, takže je zbytečný… objevila se mi v hlavě tato slova, které jsem okamžitě zapudila. Šlo o člověka, určitě velice laskavého a hodného. Není dobré tady používat stejné pudy, jako mezi svými. Tam u nás, se každý stará sám o sebe, a pokud je někdo nepoužitelný, jednoduše se na něho vykašleme. Byla jsem v tom dobrá, fakt jo, ale zrovna v tuhle chvíli jsem tu část sebe nenáviděla.

Maximálně poslouží jako předkrm pro přicházejícího, nenažraného upíra. Možná, že půjde až jako dezert… Přemýšlela jsem dál, tentokrát trochu pobaveně.

Uvažovala jsem nad různými chody večerního menu, když jsem si všimla, jak se ta hrouda člověka poskládala na nohy. Sjela jsem jo pohledem od hlavy k patě a nenapadala mě jiná slova, než: sexy, sexy a sakra sexy!

Zvědavě si mě prohlížela jeho dvě pronikavě zelená kukadla a přitom se tak zvláštně pokřiveně usmíval. (Buď to byl úsměv, nebo bolestná křeč. V každém případě to bylo sexy.) Měl hodně vysokou postavu a široká ramena obalená pěknou dávkou svalstva. Chtivě jsem polkla.

„Kde se tady probůh vzala ta ďuzna?“ pronesl buransky a neohrabaně (přitom vážně sexy) okolo sebe máchl rukou. Protočila jsem oči nad ledabylou výslovností. Bylo to tak ledabylé a otravné, až to zavánělo roztomilostí.

„Spadla hvězda,“ pronesla jsem suše. Hrozně moc jsem se s někým chtěla pošťuchovat. Tak moc mi chyběly mé namyšlené, sarkastické, znuděné a pomstychtivé sestry, se kterými jsme se navzájem tak strašně nenáviděly.

„Ahá… a co tady děláš ty?“

„Děláš si ze mě srandu?“ pronesla jsem stejně ledabyle jako on.

„A měl bych?“ nechápal. „Já například spadnul,“ konstatoval hrdě.

„Né, neříkej!“ zafrkala jsem ironicky. „A víš, že já překvapivě taky spadla? No, hvězdy totiž většinou nejezdí výtahem.“ Ušklíbla jsem se a zase protočila oči. A ačkoliv mě to urážení děsně bavilo, neměla jsem na něj zrovínka čas. „A teď,“ dodala jsem „když mě omluvíš, bych se odsud ráda dostala, než si to ke mně přištráduje nějakej hnusnej upír a vysaje ze mě poslední kapičku krve. A když jsme u toho, neradila bych ti být v mé blízkosti, protože přestože jsi jen člověk, silně pochybuju o tom, že jako dezert bys neposloužil bezvadně.“ Druhou část proslovu jsem si mumlala spíš pro sebe, abych si utřídila fakta a mohla tak alespoň trošku racionálně uvažovat.

Nechápu, jak upíři přišli na to, že je krev hvězdy stokrát lepší než lidská. Nemají lidí víc než dost? Tak proč ksakru otravujou chudinky křehounké hvězdičky? Když nějakou chvíli neodpovídal, začala jsem se věnovat vlastnímu výzkumu. Chvilku jsem se zabývala jeho dokonalostí a pak přišla na řadu má bezpečnost. Pokusila jsem se najít nějaké slabé místečko a opravdu, něco se našlo. Přímo nad tou čouhající větví se rozprostíralo hned několik rozložitých terásek, po kterých by se dalo celkem dobře vyšplhat ven. No, to by mi ale musel někdo pomoct, že?

„Co to plácáš?“

„Neřeš to…“ zakřenila jsem se. „Nechtěl bys mi píchnout?“ usmála jsem se a nastavila nohu. Zatvářil se lehce svůdně, chvíli zůstal zírat na tu dlouhou, hubenou končetinu a nakonec se oklepal a zadíval se mi do očí. Ne, nekecám, fakt se oklepal (jako pes) a fakt se mi díval do očí…

„Počkej, hele, já tě nechápu. Spadla si na hlavu a plácáš teď blbosti, nebo jsem nahluchlej já?“

„No, ehm…“ ušklíbla jsem se. „Jestli jsi nahluchlej, to vážně netuším, ale já si tady jenom osvětluju fakta. Pánejo…“ pronesla jsem inteligentně. „A že mě nečeká zrovínka šťastná budoucnost. Kdybych tě ignorovala, nebo, ještě lépe by ses tady ani neukázal… Mohla bych v klidu najít čarodějku a užít si života ještě o chvilku dýl. Hele, nechtěl by ses třeba pr…“ Proměnit v letadlo, nebo helikoptéru? Chtěla jsem říct, ale přerušil mě.

„Čarodějku?“ vypísknul nadšeně.

„Jo, ale říkám, neřeš to. Beztak mi nemáš čím pomoct. A víš co, třeba bys…“

„Ne, nevím co,“ přerušil mě směšným tónem. „Ale ty jsi strašně ukecaná. Vsadím se, že z tebe rozbolí hlava i kámen.“ Zakřenil se a zdálo se, že nad něčím dumá. Překvapilo mě, že by zrovna on uměl myslet…

„Já nejsem ukecaná!“ spustila jsem zostra hned po tom, co jsem byla hrubě obviněna. Css… co si to vůbec dovoluje? „Nejsem ukecaná, to ty jsi hroznej! Zdržuješ mě od práce, navíc ani nemáš tolik slušnosti, aby ses mi představil a třeba mi řekl, co tady vůbec chceš. Jak si vůbec dovoluješ mi něco takovýho říct?“ Css… ono mě to uráží? „Ani se dámě nepředstaví a poučuje…“ odfrkla jsem si povýšeně.

„Ty jsi neuvěřitelná!“ chechtal se. „Ty, že jsi dáma?“ poznamenal s úšklebkem a zamumlal něco ve smyslu slepice. Už, už jsem ho chtěla znovu sjet, ale byl rychlejší. „Ale když to chceš vědět, dobře. Jmenuju se Erik a zrovna jsem se vracel ze schůzky s mojí… ehm… už bývalou přítelkyní. Pak na mě někdo zahulákal, já se lek a spadnul do jámy, co vytvořil nějakej šutr…“ odkašlal si. „Teď jsi na řadě ty,“ dodal svou ledabylou výslovností a našpulil rty.

Tak já jsem pro něho šutr? No, jak myslí. Dostanu se odsud sama. Otočila jsem se na podpatku a naštrádovala si to co nejdál od něho. V rámci možností, samozřejmě.

„Haló, já čekám!“ oslovil mě fešák, tedy Erik.

„Možná, že jsem spadla na hlavu a plácám nesmysly, jenže podle mého šutry mluvit neumí!“ vyprskla jsem a dala si obzvlášť záležet na slově začínajícím na „Š“. Otočila jsem se k němu zády a naprosto ho ignorovala. Ne, nebyla jsem naštvaná, jen vážně dost rozrušená a má pověstná povaha to jen podtrhla.

„Takže tvrdíš, že jsi hvězda?“ ozvalo se mi sotva pár centimetrů za zády a pro mé překvapení to neznělo nijak sarkasticky. Spíš ohromeně, jako by tomu věřil. Tázavě jsem se na něho obrátila.

„Šutr,“ upřesnila jsem, ale navzdory tomu přikývla.

„Nevymýšlíš si, že ne?“ Opět jsem zavrtěla hlavou. Teď si ze mě dělá srandu, nebo…

„Stalo se něco?“ pozvedla jsem tázavě obočí.

„To teda stalo!“ přitakal nadšeně a čapnul mě za ruku. (Jo, snažila jsem se nebrat si ten šíleně horký a pevný stisk vážně a k srdci, jenže celkem marně.) „Pojď!“ nakázal mi a strhl mě sebou.

„Ne!“ vytrhla jsem se mu rázně. I mě překvapilo, jak strohé to bylo. No jo, stres je stres. Chvíli na mě nechápavě zíral, ale pak našpulil pusu.

„Takže nechceš za čarodějkou?“ Zněl tak nějak tajemně a vítězně.

„Ty nějakou znáš?“ Horlivě přikývnul. Začal se mi po tváři rozlévat upřímný úsměv plný radosti.

Najednou jsem ztratila pevnou půdu pod nohama, a protože jsem se hrozně lekla, začala jsem sebou nesmyslně škubat a máchat nad hlavou rukama.

„Ale kušuj!“ zachechtal se fešák a já zjistila, že mě drží okolo pasu a snaží se mě vysadit na tu větev, na kterou jsem před tím nedosáhla. Zahanbeně jsem se vyšplhala a s díkem na něho pohlédla.

„Díky…“ zamumlala jsem, když jsme oba ostýchavě stáli na okraji kráteru. Mávnul nad tím rukou a zářivě se pousmál.

„Takže, půjdeme?“

„Kam?

„No, potřebuješ přeci najít tu čarodějku, ne?“ zakřenil se a nabídnul mi rámě. Přijala jsem, samozřejmě.

Pak mi vyprávěl. O tom, jak se k té záhadě o čarodějkách dostal. O tom, jak své přítelkyni nevěřil, že čarodějkou je a o tom, jak se na ní nesmyslně naštval. Nad tím, jsem se tak trochu neúmyslně škodolibě usmála. Ale já za to vážně nemohla, mám to vrozený…

Díky mé super schopnosti, napojit se přes vnitřní pouto k lidem, (neptejte se, jak to funguje. Sama nevím, ale je to super!) jsem zjistila, kam přibližně máme jít. Skrz Erikovi myšlenky plné lásky mezi ním a Cassandrou jsem se dostala až k ní samotné. Záviděla jsem jim to. To já nikdy nic takového nezažila. Tolik lásky a oddanosti, tolik trápení díky rozchodu způsobeného úplným a hloupým nedorozuměním.

Jen několik málo hvězd mělo to štěstí, že si našlo partnera. Jen dvě, které jsem kdy viděla, byly šťastné po boku svých lásek. A obě dvě byly neuvěřitelně staré. Samozřejmě, se vzhledem krásnějším než kdokoliv, ale to je účel hvězd. Jsme krásné, šílené, sarkastické, škodolibé a neznáme pocit lásky, či štěstí. Většinou. Pouze když hvězda spadne a cestou zpět na oblohu si najde spřízněnou duši, dovoluje zákon s ní zůstat. Buď se z hvězdy stane obyčejný člověk, nebo naopak její druh získá nesmrtelnost a má dovoleno žít tam nahoře. Jenže, problém je v tom, že málokdo najde svou pravou lásku a ještě méně, než málokdo se po pádu dostane zpět.

„Sever…“ zamumlala jsem. „Kde je sever?“ Viděla jsem tím směrem jít Cassandru, ale čert ví, kde to je.

On se vítězně usmál. „A to si říkáš hvězda?“ zachechtal se. „To nevíš, kam ukazuje severka?“ Zvedl oči vzhůru k obloze. Já se ani neobtěžovala, věděla jsem, co uvidí. „T… t… Tos byla ty?“ vykoktal překvapeně a jakoby nevěřil vlastním očím, ohmatal si mou dlaň a ještě jednou pohlédnul na oblohu. Já obrátila oči v sloup a sarkasticky se usmála.

„A ještě pořád sem,“ štěkla jsem naoko uraženě a vysekla mu pukrle. No, přiznávám. Jen tak někdo si pod tou velkou zářivou koulí nepředstaví mě. Sto šedesát centimetrů vysokou, padesát kilo těžkou dívčinu s velkýma, pronikavě modrýma očima a dlouhými, platinově bílými vlasy po pás. A, no, (nechlubím se!) mám i celkem pohlednou tvář, kterou mi nejedna ze sestřiček závidí.

„No,“ odkašlal si Erik a dokonale mi tím tak pokazil chvilku sebechvály. „Už vím, že jsi hvězda, ale nic o tobě… Jak se vůbec jmenuješ? Vím, je to blbý, ptát se teď, ale…“ Rychle jsem mávla rukou, když jsem si to uvědomila. Tak nějak mi taky zachraňuje kůži a ani neví, jak se jmenuju.

„Jo, jmenuju se Nettie a jo, jsem Polárka, Severka, Jitřenka, Večernice… jak chceš, ale řekni mi nahlas jinak než Nettie a zakroutím ti krkem. Nenávidím tyhle lidské přezdívky.“ Zamrkala jsem a mluvila při tom šíleně sladkým hláskem. Erik zakoulel očima, ale nijak mi do proslovu nezasahoval. „No, já, vlastně nevím, co víc ti říct…“

„Já nevím vůbec nic. Přítelkyně mi řekla, že je čarodějka, a tys mi akorát potvrdila, že je to pravda. Taky vím, že jsi sev… hvězda. Ani netuším, jak ti Cass má pomoct, nebo co si tady plácala o těch upírech.“ Ale ne! Na tyhle, ty potvory jsem dočista zapomněla!

„To mi připomíná, že bychom měli jít. A to rychle. Víš, kde je sever?“ Erik přikývnul, a i když netuším, kde to zjistil, šla jsem důvěřivě za ním. Nasadila jsem rychlé tempo a on, jakožto obyčejný a o něco slabší člověk se mě zuby nehty držel.

„Jak takový upír vypadá?“ zeptal se po chvilce udýchaně.

Chvíli jsem nedopovídala a zabrala se do vlastních myšlenek. Přemítala jsem o jeho otázce, ale za boha nevěděla, jak mu tu nechutnou potvoru popsat.  „Ehm… nevypadá nějak, jenom tak přibližně… takhle?“ kuňknul najednou Erik dost vystrašeným hlasem. Zvedla jsem hlavu a…

„Jo, tak nějak, přibližně takhle vypadá…“ polka jsem vyděšeně a pozorovala při tom, jak se k nám pomalu, ale jistě přibližuje veliká příšera se zašedlou kůží a červeně světélkujícíma očima. Ošila jsem se znechucením. Jak nás mohl takhle rychle najít? Ne, ne, ne!

Ale co mám dělat? Jak se z toho vylízat se zdravou kůží? Počkat, byla bych vděčná, kdyby mi nechali krev! Sakra, sakra, sakra!

Mysli, Nettie, mysli… přece musí být způsob, jak z toho vyváznout!

„Eriku, věříš mi?“ zeptala jsem se tiše a stále nespouštěla oči z upíra stojícího asi deset metrů před námi. Mlčel jako zařezaný. „Eriku!“ sykla jsem nervózně a všimla si, že se upír nepatrně přiblížil.

„Dělej, co musíš!“ odpověděl Erik roztřeseně. „Jo, věřím ti, jen nás z toho dostaň!“ zakňučel a přísahala bych, že bulel. Zaostřila jsem opět na upíra a všimla si, jak se celý třese. Jeho kůže byla nechutně zašedlá a holá hlava házela v měsíčním světle strašidelné odlesky. Viděla jsem, jak se na mě (a opravdu výhradně na mou krční tepnu) upínají jeho hladové oči a při tom se modlila, aby můj plán vyšel.

„Eriku, podej mi ruku.“

„Nettie, teď není vhodná doba na…“

„Prostě mi jí podej!“ sykla jsem rozrušeně. Poslechnul a o krok ustoupil, abychom na sebe dosáhli. Zadívala jsem se mu hluboko do očí a snažila se v nich vyčíst, nakolik je mi schopen věřit. Vypadalo to, že právě teď by byl schopen udělat cokoliv. Polkla jsem a opatrně rozevřela jeho dlaň. Zároveň jsem pozorovala přibližujícího se upíra a byla si téměř jistá, že jeho ustavičné vrčení slyší už i Erik. (Ano, jako hvězda mám poněkud lepší smysli než člověk…)

„Hlavně zachovej klid!“ nařídila jsem mu a nehtem přejela po jemné kůži mezi ukazováčkem a palcem. Viděla jsem, jak mu z drobné ranky začala vytékat krev a jak vystrašeně vyjeknul.

„Nettie! Nemůžeš mě tady nechat!“ zaječel panicky, když zahlédnul, jak rychle se vzdaluju. Jen jsem vrtěla hlavou a začala ustupovat ještě rychleji.

„Promiň, nemůžu jinak…“ špitla jsem omluvně.

„Nettie!“ zakvičel a panicky se otočil zpátky dopředu.

Teď si stáli tváří v tvář. Přestože Erik žádný drobek není, oproti té potvoře se zdál docela prťavoučký. Tak nevinný a tak ohrožený. Cítila jsem, jak mi zběsile buší srdce. Snažila jsem se ujistit, že dělám správnou věc a zároveň spřádala síly…

* * *

„Haló, ospalče, vstávej!“ Nic. Jak myslí. Škodolibě jsem se usmála a obdařila mého společníka dávkou ledově svěží vodou. (Alespoň tak to psali na tom obalu.)

„Co!“ zaječel Erik a během okamžiku byl na nohách. „Nettie?“ zeptal se nedůvěřivě.

Já mu jen zamávala a pitomě se zapitvořila: „Potřebuješ něco?“ uchechtla jsem se a strčila mu pod nos podnos s čerstvým mlékem, (nebo alespoň tak, to psali na tom obalu...) houskou s máslem a spoustou sladkého pečiva. Doufala jsem, že to jí. Osobně jsem nikdy tu čest s lidským jídlem neměla a popravdě řečeno, nijak mě nelákalo.

„Dík…“ zavrtěl hlavou a stále si mě nedůvěřivě měřil. Nakonec se rádoby nenápadně podíval na svou dlaň. Škubnul sebou při pohledu na drobnou, zarůstající ranku.

„No jó… promiň mi to. Ale já jinak nemohla. Sama bych se neubránila, a když se ten blbeček vrhnul na tebe, mohla jsem nás zachránit.“ Osvětlila jsem mu stručně situaci.

„A tos mi to nemohla říct?“

„A kdy jako? Před ním? Je to hnusák, ale má mozek a tohle by pochopil. Navíc, pochybuju o tom, že bys souhlasil, nemám pravdu?“ pozvedla jsem tázavě obočí.

„Asi jo…“ zamumlal. „A, co tady vlastně děláme?“ kvíknul.

„Ty osobně si do teď spal. Je osm ráno, ospalče. Já půjdu na kuťě za chvilku.“ Naklonila jsem hlavu ke straně a apaticky zívla. „No, a mezi tím, co jsi byl v říši snů, nebo jak tomu vy lidé nadáváte, jsem se já činila, a zařídila jsem nám super ubytování. Budu tu zaclánět jenom do úplňku, neboj. Pak budete mít soukromí.“

„Soukromí?“ Zazubila jsem se a lehkými, cupitavými krůčky vytančila z pokoje. Mrkla jsem na svou společnici a vyběhla do patra.

Ano, po tom, co jsem toho upíra zabavila Erikovou společností, mi nedalo tolik práce se ho zbavit. Hvězdy jsou obecně silné, jenže upíři jsou rychlejší, a když vám jde jeden takový týpek po krku, nemáte přílišnou šanci. Zkrátka jsem se ho zbavila, a protože náš drsný chlap omdlel, odtáhla jsem ho do lesa, kde jsme se schovali pod strom. Příliš neznám lidské poměry a bála jsem se, aby mu nebyla zima.

Pak jsem zaslechla hluk a ve snaze nás ochránit jsem na přicházející věc zaútočila. (Ano, ani já nevěděla, že se umím prát…) Ale helemese, všechno dobře dopadlo. Ta věc byla čarodějka a nejdřív na mě vůbec nešetřila. Uštědřila mi několik nehezkých ran, ale pak si uvědomila, že já jsem hvězda a já jsem ta, které by měla pomáhat. Ne naopak.

Pak jsme si všechno vyříkaly, a když zjistila, jak dobře se znám s jejím chotěm, zařídila mi dokonce i super ubytováni ve spešl vile. Nejdřív jsem teda žila v přesvědčení, že jakmile to půjde, pošle mě honem rychle zase domů, ale ukázalo se, že to honem rychle proběhne až za dva týdny, kdy bude úplněk. Vylezlo z ní totiž, že je to mladá čarodějka a něco tak složitého, jako je záchrana hvězdy zvládne jen v období, kdy je její moc nejsilnější. Což je logicky při úplňku.

No, a tak jsem skončila šťastně v super vile, se super lidmi a se super ochranou v podobě čarodějky, tudíž na mě žádný další oslizlý upír nemůže.

A už jsem se zmínila, že ve vile bydlí kromě Cassandry (těď už) s Erikem taky jeden vážně sympatický *měnič se svou fenkou Betty?

Tedy, ten pes mě samozřejmě nějak moc nezajímá…

*Měnič: Druh člověka, co se díky magickým schopnostem dokáže přeměňovat. Ku příkladu ve zvířata, jako jsou vlci, draci, dravci…

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Fantasy - Ztracená hvězda: