OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Forever

17.03.2016 (10:00) • SilenejPohadkar • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1600×

„Nemám náladu na žádný romantický sračky!“ zařval a prudce vstal, zády ke krbu. Podívala se na něj pohledem, který říkal, že pro tohle nevyplýtvali celou dovolenou jedním zkurveným výletem na chatu. Už od té doby, co vyjeli, cítila, že nějak není ve své kůži, ale teď se opravdu bála. Takového ho neznala. Nikdy na ni nezařval, nikdy neudělal nic, co by ohrozilo jejich vztah. Mnohokrát si v duchu říkala, že je moc dokonalý na to, aby byl skutečný. Teď ale všechno vyplavalo na povrch.

„Celý den se nám tady dělám s kuřetem, které ještě ráno běhalo, a ty mi řekneš, že nemáš hlad! A pak si myslíš, že to spravíš nějakým slaďákem se šťastným koncem? Seru na to,“ obrátil se a šel ke dveřím. Cestou něco hodil do ohně. Moc dobře věděla, co to je, a to ji naštvalo ještě víc. Udělal to schválně, protože věděl, co pro ni ten dopis znamenal. Když sahal po klice, konečně promluvila.

„Ráno už mě tu neuvidíš.“ Zarazil se, ale neřekl ani slovo. Kromě praskání ohně a zvuků lesa nebylo slyšet vůbec nic. Po minutě, která se zdála jako hodina, klika konečně cvakla a on zmizel ve tmě. Vzal to přes kůlnu, aby jí tam nenechal svoji brokovnici. Nevěděl, kam jde, ale musel pryč, jinak by jí asi taky vykuchal vnitřnosti. Naháněčky s chlupatejma ale fakt nepotřeboval. A to si myslel, že tahle bude na rozdíl od té poslední rozumná. Pokud ho ale nasere ještě jednou, vystřelí jí mozek z hlavy.

„To je divný, nepamatuju si, že by tu byla řeka.“ Kousek po proudu našel malý starý mostek. Vypadal chatrně. Spíš jako by se několik klád čirou náhodou poskládalo vedle sebe. Když po jedné z klád opatrně přecházel, hrozivě vrzala. Na druhé straně zjistil, že neví, kam půjde dál. Od začátku nevěděl, kam míří, ale až teď mu to došlo. V tom vzteku nepřemýšlel, jak se dostane zpátky. Bezradně se podíval zpátky přes most, ale stejně se mu nechtělo se vracet. Bude muset počkat do rána. Rozhodl se, že radši zůstane u vody.

„Doprdele!“ štěkl do prázdna, aby si ulevil, a ještě několik dlouhých sekund poslouchal, jak odeznívá ozvěna: „oprdele, rdele, dele, dele, ele…“

Začal se bavit tím, že házel kamínky na kolem plovoucí klacky. Pokaždé to dutě bouchlo a on se usmál. Když ale jeden klacek trefil obzvlášť podařeným obloukovým hodem, neozval se zvuk typický pro konfrontaci kamene a dřeva. Ne. Tohle znělo jako by něco prasklo. Ale tak čvachtavě. Pak se „klacek“ pohnul. On neváhal, vytáhl z pouzdra lovecký nůž a skočil do vody. Nebyla hluboká, ale pořádně studená, jak by člověk v lednu ostatně čekal. Okamžitě nůž zabodl pod místo, které vypadalo jako hlava. Lidská hlava. Tvor se přestal hýbat, tak ho vytáhl na břeh. Nebyl to jen člověk. Byla to žena. Povědomá. Pak sebou cukla, až úlekem odskočil. To se mu nestává. Poslední vzpomínka na strach sahala až do dětství, kdy se se starším bráchou vkradli na noční maraton hororů v kině. Jo, ale to mu bylo sedm.

Žena pomalu začala vstávat, až se narovnala, jak jí rozmasakrované břicho jenom dovolilo. Pořád stála trochu nakřivo. Bylo to vtipné. On by se možná i zasmál, kdyby tu ženu právě nepoznal.

            „To snad,“ zabreptal, „to nemůže…“ polknul, „…š být ty.“ Žena se pomalu blížila. Měsíc se leskl na jejím náhrdelníku ve tvaru půlky srdce, jaký si dávají milenci, když si chtějí připomenout, že jsou jeden. Vypadal pořád jako nový. Všechno ostatní bylo shnilé.

Jednou rukou ho sevřela do ruky a pousmála se. V tu chvíli si všiml, že nemá kus tváře a spodní čelist visí jenom silou vůle. Oči krvavé a, navzdory úsměvu, vražedné. To oblečení taky poznával. Teda to, co z něj zbylo. Černé legíny, krátká sukýnka, tílko a kus hadru, který kdysi býval sexy košilí. Při couvání po čtyřech narazil týlem do stromu a po krku a zádech se mu rozlilo něco teplého. Bolest ale byla to poslední, na co by teď myslel. Zastavil se a už jen zíral nahoru. Kdyby strachy neoněměl, křičel by teď tak, že by mu to roztrhalo hlasivky. Ona se zastavila taky. Vydala zvuk, který obvykle předchází zvracení. Nejdřív mu to nedošlo, ale pak pochopil. Pokoušela se mluvit. Opakovala jednu a tu samou větu pořád dokola. Při každém opakování zněla hlasitěji a srozumitelněji.

„Neměls mě zabíjet, ty čuráku!“

Blížila se k němu, dokud neucítil její zkažený dech. To ho probralo. Pohled mu sjel dolů a rychle skočil po brokovnici. Otočil se a ustřelil jí ruku. Nevypadala, že by ji to trápilo. Naopak jí zmizel úsměv z tváře a bleskově po něm skočila. Jedinou zbývající rukou ho držela kolem krku. Začal modrat. Ještě párkrát zmáčkl spoušť naprázdno. Její prsty trhaly šlachy a krev stříkala. Krční páteř praskla.

Chytla hlavu za vlasy, otočila se a nechala zbytek těla být. S posledním úsměvem zmizela zase ve vodě.

O pár kilometrů dál si žena v chatě balila kufr, když před krbem našla kousek papíru s nápisem: „…oje milující sestr…“ Jednou rukou se chytila za řetízek, který jí při předklonu vypadl z výstřihu. Strhla si ho z krku a hodila do ohně. Chvíli pozorovala, jak se pomalu rozpouští písmena EVER vyryté na polovině srdce.

O pár dní později, když pila kafe v malé kavárně naproti kanceláři, slyšela číšníky, jak si povídají a něčemu se smějí.

„…policajti prolezli celý les, ale vrah nenechal žádné stopy. Jenom tělo bez hlavy a jinak nic. Fakt ani tu hlavu,“ řekl jeden a propukl v hlasitý smích. Někteří hosté se zatvářili pohoršeně.

„Ty vole, si děláš prdel, v televizi kecají jenom sračky“ řekl druhý už trochu tišeji.

„Ne, fakt. To mi říkal brácha, když včera došel domů. Prý takový případ ještě neviděl.“

„Takže po lese běhá vrah, který je pravděpodobně duch a seká lidem hlavy. To mi chceš říct?“

„Trhá.“

„Cože?“

„No, trhá. Ta hlava byla utržená. Jo a u toho těla se našel zlatý přívěsek. Prý půlka srdce s nápisem FOR.“

„Myslíš, že to bylo FOREVER? To vypadá na nasranou bývalku,“ oba vyprskli smíchy.

Žena u kafe se usmála. Její bývalý si nikdy neuvědomil, odkud ten úsměv zná. Ani když ho u řeky uviděl znovu. Žena kafe dopila a odešla. Její sestra už bude mít klid.

Autor: SilenejPohadkar, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Forever: