OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Game... Over

21.02.2011 (20:00) • ElisR1 • Povídky » Jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2256×

GAME... OVER

„Ty jsi opravdu neskutečný sobec,“ rozčilovala jsem se na svého přítele Marka.

„Ty máš, co říkat,“ vracel mi. Už jsem toho měla dost.

„Tak dost, je konec,“ zařvala jsem na něho, otočila jsem se a vydala se k odchodu.

„Fajn!“ zakřičel ještě za mnou. Popošla jsem ještě pár kroků a posadila se na blízkou lavičku. Začala jsem vzlykat, vůbec jsem nechápala, proč jsem to udělala. Nikdy jsme se s Markem nehádali, až teď, najednou a ještě kvůli takové blbosti. Řekl mi, že mě miluje, nevím proč, ale nemohla jsem mu odpovědět, pak jsme se začali hádat.

Neskrývala jsem slzy, bylo mi to líto, uvnitř jsem se cítila prázdná.

Najednou jsem uslyšela Markův hlas.

„Promiň, nechtěl jsem se s tebou hádat, můžeš mi odpu.“ Najednou se celý zasekl. Opatrně jsem vstala.

„Marku,“ řekla jsem opatrně. „Marku, jsi v pořádku?“ Ale on se vůbec nepohnul. Došla jsem k němu a trochu do něho strčila, on se začal pomalu naklánět dozadu. Kdybych ho nechytla, určitě by spadl dozadu a kdo ví, co by se mu stalo.

Zvedl se vítr a ozval se takový divný zvuk. Bylo to takové divné pištění. Všechno okolo mě se začalo vlnit.

Najednou se přede mnou objevil nějaký muž. Instinktivně jsem začala couvat.

„Neboj se mě, jsem tvůj tvůrce.“ Zarazila jsem se. Nechápala jsem ho.

„Tvůrce?“ zopakovala jsem nechápavě. On se na mě usmál a začal vysvětlovat: „Tohle všechno je jen virtuální prostředí, hra.“

„Cože?“ Stále jsem nechápala, sice jsem jeho slova slyšela, ale stále mi nešly do hlavy.

„Vím, že je to těžké pochopit, ale ty prostě děláš přesně to, co ti přikážu. Promiň, že to řeknu zrovna takhle, ale vy jste jen naše zábava.“ Snažil se, abych pochopila.

Pomalu mi začal docházet význam těch slov, ale nemohla jsem tomu uvěřit. Přece jsem měla tak skvělý život a to jen mojí zásluhou. Přece za to všechno nevděčím tomuhle... tomuhle chlapovi.

Začala jsem se smát.

„Nejste zranění?“ A už jsem chtěla volat do nemocnice.

„A já myslel, že jsem tě už přesvědčil,“ hlesl. „To, že jsi se rozešla s Markem, za to můžu já. Když jsem tě vytvářel, snažil jsem se udělat ideální ženu, a tak nějak jsem se do tebe zamiloval. Nechtěl jsem, aby tě měl i někdo jiný.“ Jeho hlas zněl upřímně a zároveň omluvně.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. To nemůže být pravda. Otočila jsem se a vydala se k odchodu.

„Neodcházej,“ promluvil naprosto klidným hlasem. Ignorovala jsem ho a šla dál.

„Nenuť mě, abych tě zastavil násilím.“ Naskočila mi husí kůže, protože jeho tón hlasu byl naprosto vážný. Radši jsem přidala do kroku, jenže najednou jsem se nemohla vůbec pohnout.

Ten muž ke mně došel a pronesl: „Nechtěj, abych litoval toho, že jsem ti dal svobodnou mysl.“

Mlčela jsem.

„No tak,“ snažil se o veselý tón, ale já stále mlčela.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Hned jsem je otevřela a dívala se zrovna do očí toho muže. Byl tak blízko, že jsem se ho lekla a snažila se ucuknout, ale nemohla jsem. Nemohla jsem se vůbec pohnout. Všimla jsem si, že se ten muž usmál. Střídavě se díval z mých očí na rty a zase zpět.

Nakonec už to nevydržel a zrušil vzdálenost mezi našimi rty. Dávala jsem veškerou vůli do toho, abych se zase mohla hýbat, ale nepomáhalo to. Nezbývalo nic jiného než čekat, až přestane.

Za chvíli se mi podíval do očí a zkoumal moji reakci. Nenávistně jsem přivřela oči, ale on se mému úšklebku jen zasmál.

„Tak co, rozmyslela sis to? Už nikam nepůjdeš?“ zeptal se se zájmem.

„Nepůjdu,“ pípla jsem a doufala, že se konečně budu moct zase hýbat.

Najednou všechny mé svaly ochably a já mu spadla přímo do náruče. Okamžitě jsem se od něho odstrčila, sice jsem se trochu zakymácela, ale nespadla jsem.

Ten muž se na mě se smíchem podíval, a pak ke mně natáhl ruku.

„Jmenuji se Tomáš,“ představil se. Podívala jsem se na jeho ruku, nechtěla jsem si s ním potřást, ale moje ruka se začala sama zvedat a potřásla si s tou jeho. Vší silou jsem se tomu snažila zabránit, ale nešlo to.

„Tak, a teď jdeme k tobě domů,“ přikázal a vydal se na cestu. Využila jsem jeho chvilku nepozornosti a rozběhla se pryč.

Uběhla jsem jen pár kroků, ale pak jako by mé tělo zamrzlo. Znovu jsem nebyla schopná pohnout se.

„Věděl jsem, že se o něco takového pokusíš,“ usmál se a donutil mě, abych ho následovala.

Když jsme došli ke mně domů, pořádně zamknul dveře, abych nemohla utéct a konečně mě uvolnil. Znovu jsem získala kontrolu nad svým tělem.

Tomáš se posadil do obýváku a pustil si televizi.

„Udělej nějakou večeři,“ rozkázal mi přes rameno. Radši jsem neprotestovala a šla ji udělat. Při pohledu na nože mě napadl nápad. Co by se stalo, kdybych Tomáše zabila? Dokázala bych to vůbec?

Všimla jsem si, že už ten nůž držím v ruce. Otočila jsem se a pomalu se vydala k Tomášovi. Nevšímal si mě, ale i přesto jsem schovala nůž za záda.

Došla jsem k němu a jednou rukou ho pohladila po rameni. Nechápavě se na mě otočil.

„A ty můžeš přecházet mezi naším a tvým světem?“ zeptala jsem se naoko zvědavě.

„Jo,“ zabručel na souhlas. Pomalu jsem se k němu naklonila a letmo ho políbila.

Když jsem měla jeho plnou pozornost, napřáhla jsem se a vrazila mu nůž přímo do srdce.

Rychle jsem se od něho odtrhla a pozorovala, co se s ním stane, ale nikde jsem ho neviděla.

Jen na pohovce byl nějaký divný prach.

Najednou se všechno začalo třást. Přímo přede mě spadl lustr. Myslela jsem, že je to zemětřesení, doběhla jsem ke dveřím a snažila se je otevřít, ale marně. Tomáš je zamknul.

Rozběhla jsem se k oknu a vyskočila z něho ven. Bylo to divné, venku bylo všechno v pořádku, jen můj dům se tak divně třásl.

Zmateně jsem pozorovala, jak se mění v prach.

Přiběhla ke mně moje sousedka a ptala se, co se děje.

Mlčky jsem zvedla ruku a ukázala na svůj dům, ale zarazilo mě to, že mi chyběly prsty. Pozorovala jsem, jak se moje ruka rozpadá na prach. To bylo poslední, co jsem vnímala.