Heppáč? Jo kéž by... • OurStories.cz ~ naše povídky

Oukej... Tohle jsem napsala, když sem měla šílenou depku(jo jo, i v mym věku to tak je)No prostě... Nevím.. Když jsem to psala tak jsem bulela... No zaprvý protože jsem u toho poslouchala smutný songy a taky jsem vzpomínala na několik důležitých živočichů v mém životě... Na Roziho, andulku.. moje první pořádné zvířátko, které mě zároveň naučilo milovat i někoho, kdo není z tvé rodiny... a na Emíska.. Mého prvního křečka díky kterému jsem pochopila, že život není jen tak.. Děkuju tě dvoum zvířátkům a už mlčím, ať se taky dostaneme k povídce žejo.. Pěkné počtení :) May

05.01.2010 (19:00) • May • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1179×

Sedím tak na houpačce v parku kde kdysi jsme spolu sedávali a přemýšlím nad vším. Mohla jsem za to já? Nebo někdo jiný? Nebo za to nemohl nikdo, pouze osud? Co já vím... Teď již je vše pryč. Pryč… Jak nehezky to slovo zní… A já tam pořád tak sedím. Vítr mi cuchá mé blonďaté vlasy a já jen sním. O sobě, o tobě, o nás dvou a pokládám si stále jednu otázku na kterou mi nikdo nemůže odpovědět. Ty jsi odešel, ale já tu zůstávám, zaplavená vší tohle bolestí…
Vzpomínky na tebe budou zachovány věčně v mé mysli… Jizvy na těle se časem zahojí, ale rány na duši ne. A tak si pořád pokládám jednu a tu samou otázku, proč jsi mi to udělal, proč jsi odešel a nechal mě tu samotnou. Vím, že mne slyšíš a že jsi se mnou každou koncertní noc na pódiu. Nechápu, ale proč to tak bolí, když se koukám an plnou hlau lidí, ale vím, že tvůj obličej zde nenaleznu jako dřív. Už nikdy mi neřekneš, že mně miluješ, už nikdy mě neobejmeš, už nikdy mi nevětuješ jeden z tvých sladkých polibků, už nikdy víc.
Jak ráda bych staré časy vrátila, ale nemohu. Proč? Zní stále má otázka. Dodnes si to vyčítám a vždycky budu. Nevím jestli to byla má vina, ale já to beru jakože ano. Řádky se píšou samy, mé srdce bolí ani nevíš jak a já stále věřím, že tě jednou uvidím, že tě ještě někdy obejmu a políbím.. Věřím, že jednou budeme spolu, ale nikdy pak to nebude už jako dřív. Nikdy to nebude jako dřív. Tvé hnědé oči jako dvě čokoládové kuličky už nikdy nebudou zářit štěstím, červenat se smutkem, a jásat radostí. Tvé jahodové rty už nikdy neřeknou ty dvě krásná slova a už se nikdy na mne neusmějou. Věř, že bolí to čím dál tím víc. Láska doopravdy bolí. I když se na tě zapomene, já na tebe nezapomenu. Nikdy.
Nezapomeň, že v mém srdci budeš napořád. Tolik nádherných okamžiků na které se prostě nedá zapomenout, tvůj nádherný hlas, zpívajíc mi před spaním krásné songy... To všecko jsi mi dával jen TY!
Ale teď už nemám dočista nic. Můj život stratil smysl, protože TY jsi byl smyslem mého života. Tenhle krátký příběh plný pocitů navždy schovám, před zraky tolik zvědavého světa.
Pamatuji tvá poslední slova, než jsi odešel... Nikdy je nezapomenu... Jak bych taky mohla! Tyhle slova se nezapomíná… A já věřím, že jednou zas budem spolu… Jendou… Ten okamžik pamatuju si nejlíp… Stojím sama v dešti… Vědíc, že je to opravdu konec… Prosím, nenechávej mě samotnou, zaplavenou vší touhle bolestí… Vědíc, že tě už nikdy nebudu držet tak jako před bouří… Před bouří, která mi tě vzala… Nic není věčné, ale láska ano… Bohužel většinou končí tragicky… Nebo Happy Endem… Jo, kéž by to byl můj příklad… Ale v normálním životě nemá snad nic Happy End… Jestli se mílím tak mi to dokažte… Mluvím ze svých skušeností… Život prostě nemá Happy End…
Ale vždy se najde aspoň někdo, kdo ho má… Já to, ale bohužel nejsem…

Autor: May, v rubrice: Povídky » Jednodílné