OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Holčička v červeném kabátku

14.08.2012 (20:00) • Spero • Povídky » Jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 3508×

Holčička v červeném kabátku

Všichni utíkali. Snažili se utéct před Smrtí. Ta osoba, která bývá zobrazována v černém plášti s kosou, už se po nich sápala. Oni však věřili, doufali. Když však hrstka židů, s malou copatou holčičkou v červeném kabátku uprostřed běželi kolem vojáků SS, jejichž zbraně mířily na řadu špinavých, zoufalých a zakrvácených lidí, pomalu ale jistě je víra opouštěla. Jakmile se vydali doprava, uslyšeli výstřel. Ta řada lidí, už nebyla lidmi. Někdy, ještě před tímhle chaosem možná bývali, ale teď z nich zbyla jen schránka kdysi obývána duší. Ta holčička v červeném kabátku tam měla otce a sestru, nevěděla o tom. Nevěděla, že zbyla z jejich rodiny sama. Utíkali dál. Kolem nich byly hromady mrtvol. Všude byl cítit pach rozkládajících se těl. Chtěli se ujistit, že tam nemají nikoho známého, avšak nikdo nechtěl jít příliš blízko.

Když se podívali kolem sebe, viděli to samé, co bylo vidět na nich. Strach. Zoufalství. Hlad. Běželi kolem nich celé rodiny. Malé děti, matky s miminky, otcové. Nikdo nevěděl, co bude zítra. Nikdo nevěděl, co bude za pět minut. Naproti nim, jako sám Satan pochodovali vojáci. Byla to majestátnost, byl to respekt. Ne, tam utíkat nemohou. Vždyť před tímhle se snažili utéct. Obrátili se. Nějaká dívka chytila holčičku v červeném kabátku za ručku a tahala ji na opačnou stranu. Ona však chtěla jít k těm pánům. Nevěřila, nevěděla, že jí něco udělají. Dívka jí však smýkla s rukou a rychle utíkali zase pryč.

Holčička neměla tušení, co se vlastně děje a proč všichni utíkají. Nerozuměla, proč ti milí pánové nesou ty věci, které vydávaly ty uši zaléhající rány. Nevěděla, že ty hromady mrtvých těl si nehrají a už nikdy nevstanou.

Ozvala se rána. Pak další. A pak ještě jedna. Dům, kdysi krásný a starý, už dávno nestál tam, kde stával. Jeho obyvatelé už neměli žádnou budoucnost. Rodiče už se nikdy nepodívají do očí svých dětí. Nikdy neobejmou svá vnoučata.

Holčička v červeném kabátku a ostatní byli skoro pryč. Měli v očích záblesky budoucnosti. Když se jako blesk z čistého nebe objevili vojáci SS. Obklopili je jako moře. Strkali jim kulovnice bolestivě do zad a tlačili je k pokrvácené stěně. Nakázali jim rozestoupit se do řady. Věděli, co je čeká. Jenže holčička v červeném kabátku si myslela, že je to hra. Stála na konci. Jeden voják si jí všiml. Ona se usmívala a hrála si s medvídkem, kterého držela v pravé ručce.

Tomu muži nařídili, aby se jich zbavil. On však hleděl pořád na tu holčičku. Jejich velitel na něho křičel, ať okamžitě poslechne. On se na svého velitele však podíval a s veškerou nechutí, kterou skrýval už tak dlouho, na něj zakřičel, že se tohohle už nebude účastnit. Bral životy ostatním, protože si chtěl zachránit ten svůj. Ale už toho měl dost. Velitel se klidně usmál a pokynul mu, že když teda není spokojený takhle, ať si jde stoupnout do řady. Muž hlasitě polknul. Veliteli na rtech hrál pobavený úsměv, tohle zažil už mockrát. Věděl, jak to skončí. Muž však zavřel oči a udělal první krok. Veliteli zamrzl úsměv na rtech. Muž udělal druhý krok. Velitel překvapeně pootevřel ústa. A než muž udělal třetí krok, velitel nařídil jeho kamarádovi, ať ukončí jeho život. Jeho kamarád měl v očích slzy, avšak udělal, co po něm bylo žádáno. Prostřelil mu hlavu a muž spadl na zem. Velitel poručil, ať mu vezmou věci. Jeho pušku, jeho nůž.

Ta hrstka lidí byla překvapená. Holčička začala plakat. Líbil se jí ten pán, co se na ni usmíval. Plakala a plakala. Velitel křikl na dalšího vojáka, ať se toho hmyzu zbaví. Otočil se a odešel. Tenhle voják neměl svědomí. Usmál se a kývl na kamaráda.

Oba zamířili a zazněl první výstřel. A jako vzpomínka na malou holčičku v červeném kabátku zůstal jen zakrvácený medvídek.

Pod čarou: Válka je špatná. A abyste rozuměli, záleží na tom, jaký člověk je. Ne na jeho národnosti či barvě kůže. Plno lidí neví, neumí si představit, jak to vypadalo, jaké to bylo. Kdo jaký byl a odsuzují všechny. Ale každý má nějaký názor a já mu ho nechci brát. Ale jak se říká, nejdřív si obujme jejich boty. Každý, každičký člověk má, dle mého, nějakou špatnou vlastnost. Má dvě osobnosti. A je jen na nás, jakou z nich si vybereme. Toho zlého vlka nebo toho hodného. A divili by jste se, kolik z těch utlačovaných, je teď "zlých". 

Spero

Autor: Spero (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Holčička v červeném kabátku: