Hon za vzpomínkami • OurStories.cz ~ naše povídky

Obyčejný den učitelky ze školky naruší záhadná dívka.

18.08.2014 (15:00) • Drakie • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1171×

Byl pátek, pět hodin, a před pěti minutami už odešlo poslední dítě a mně zbývalo jen uklidit těch pár hraček a mohla jsem jít domů. Najednou se ale rozezněl zvonek a já se hnala ke dveřím. Zajímalo mě, kdo by to mohl být. Otevřela jsem a uviděla asi sedmnáctiletou dívku s kaštanově hnědými vlasy po lopatky s výraznýma modrýma očima a jen velice jemným líčením. Na sobě měla krátký černý top, který odhaloval její vypracované bříško, miniaturní jeanové šortky a černé boty na dvaceticentimetrových jehlách. Celkově vypadala jako vystřižená z těch módních časopisů.

Zkoumavě se na mě podívala, ale pak se mírně usmála a vtiskla mi do ruky dvoutisícovku. Udiveně jsem zvedla obočí, ale ona zašeptala: „Dejte mi půl hodiny.“

Jen jsem němě přikývla, ale to už ona stála u skříněk a přejížděla po nich prstem. Začala u těch pro nejmenší a zastavila se asi dvě skřínky před koncem. Po té přejížděla chvíli rukou, pak si před ni sedla, začala si vyzouvat boty a mumlala: „Nesmíš se bát tam jít, Eleni ti nic neudělá.“

Hned potom zamířila na velice zajímavé místo. Na záchody. Smutně se usmála při pohledu na umyvadla. „Tady jsem řešila svoje první velké dilema. Neustále jsem měla zavírání od mýdla. S Martinem jsme plánovali, jak tady nastražíme pasti a chytíme Eleni, takže nás nebude otravovat. Všechno bylo tak nereálné a z dnešního pohledu tak jednoduché.“

Odšourala se z koupelny do třídy Berušek. Ihned zamířila k malému stolečku zasunutém úplně v rohu. Chvíli jen zírala na okno, očividně ztracená ve vzpomínkách. „Vždycky jsem tady sedávala. S Martinem, toho jsem měla moc ráda. Ale on se kamarádil s Magdou. Nebyla na mě hodná. Chtěla ho jen pro sebe a vždycky, když jsme šli na procházku, šla s ním za ruku. Mně to ale nevadilo. Moje nejlepší kamarádka byla Gréta. Chodila jsem s ní. Jednou, když tady Martin nebyl a já nechtěla sedět s Magdou sama, šla jsem za ní, ale pak jsem byla moc smutná, protože mi řekla, abych nemlaskala a já nevěděla, co to znamená.“

Potom přešla ke krabicím s hračkami. Vysunula tu úplně nejspodnější a vytáhla stařičkou stavebnici, se kterou už si nikdo nehrál, a položila ji na stůl. „To byla jedna z nejoblíbenějších. Málokdy mi dovolili si z ní stavět. Proto jsem si hrála se zvířátky. Ty byly fajn.“

Potom se náhle zvedla, opět poskládala hračky a šla. Ale ne domů. Do herny. Tam si sedla na zem. Ale já už z jejího pohledu poznala, že dřív tam něco bylo. Čekala jsem, kdy promluví. „Tady jsem sedávala často. Když jsem byla sama. Na krabici s dřevěnými hračkami. Pozorovala jsem všechno a všechny. Stávaly tu kočárky. Ty měly ale větší děti. A pak počítač. S programem na malování. Mohla jsem se jen dívat. Máma mě vyzvedávala pozdě, těsně než se zavřelo. To jsem si tam pak vlezla. Byl tu malý domeček. Tam jsem se schovávala. Před Eleni. Nejradši z hraček jsem měla obrovskou dřevěnou stavebnici. Někdy mě k ní nepustili. Prý to bylo jen pro kluky. Kluci se taky dívali na Piráty z Karibiku, ale mně to máma nedovolila. Brečela jsem. Když jsme douklízeli, posadili jsme se na lavičku a dostali jsme bonbón.“

Zvedla se a chystala se jít do další třídy, ale pak se zastavila. „Stromeček. Stával tu stromeček. Jeden rok jsme dostávali dárky. Všichni. Měla jsem tam bárbínu. Takovou tu levnou. Byla moje první a já se do ní hned zamilovala. Měla modré šaty. Se stříbrnou. A vločkami.“

Rychle se otočila, ale i tak jsem viděla v jejích očích slzy. Potom už jsem ji nechala samotnou a připravovala jsem se na odchod. Když jsem přišla po pěti minutách, už tam ta dívka nebyla a zmizely i její boty.

Týden od toho dne jsem ráno otevřela noviny a z titulní strany na mě vykoukla tvář té dívky.

Spáchala sebevraždu.

Autor: Drakie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné