OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Hostina parazita

24.11.2011 (10:00) • Nerissa • Povídky » Jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 1274×

Hostina parazita

Slastné zavytí vlků v dáli stačilo k tomu, aby si byla jistá, že mají její stopu. Její rozedraná chodidla zanechávala krvavé otisky, které na sněhu tvořily jakousi úchvatnou krajku.
Další zavytí už bylo mnohem blíž. Pak se ozvalo ze strany a nakonec někde před ní. Obklíčili ji. Vyděšeně se začala rozhlížet kolem sebe. Zdálo se jí, že zaslechla hluboké zavrčení. Její krev začala sníh zbarvovat do ruda. Oblečení měla promočené a kůže dostávala modrý nádech. Fialové rty se třásly a z očí se jí spustily slzy bezmoci.
Chvíli bylo ticho a pak se něco začalo přibližovat. Hnilobný zápach se k ní dostal mnohem dřív než to zvláštní stvoření. Dvě rudé oči, černý kožich a mohutné tělo vlka. Zašeptala poslední slovo z tiché modlitby. Sníh objal drobné tělo snadno a chlad zastrašil její vědomí. Po dopadu těla do té narudlé břečky se vlci na zavolání svých pánů stáhli zpět do stínů lesa.
Z něj vystoupila postava v černé kápi. Jako šelma na lovu se přibližovala k bezmocnému tělu. Klekla si k ní do sněhu a zkontrolovala základní životní funkce. Nestála o to, aby jí hračka pošla tady venku. Chtěla si pořádně pohrát.

Mávla rukou a čekala, dokud k ní nepřistoupí jeden z jejích mužů. Nevěnovala mu jediný pohled.
„Vezmi tu dívku a dones ji ke mně domů. Do ložnice,“ přikázala a zvedla se ze sněhu. Stačila by ještě chvilka a dívka by se jejího pohoštění nedočkala. Čerstvá krev působila na chuťové pohárky jako to nejsladší víno. Musela pryč, ještě nesměla podlehnout.
Zaklonila hlavu a z úst se jí ozvalo hluboké zavytí podobné tomu vlčímu. Okamžitě k ní přiběhl černý vlk a ona se mu vyhoupla na hřbet.  Nemá cenu tu dál zůstávat, služebníci se o dívku postarají. Dokud se za nimi nezavřou dveře ložnice, nesmí se jí nic stát. Oni to moc dobře vědí, vědí, že se jakýkoliv prohřešek krutě trestá.

***

Vzala do ruky houbu a opatrně začala ze svého těla smývat nánosy špíny. Vlivem horké vody dostávala její pokožka lehce narůžovělý nádech. Dopřávala si lázeň před dalším z mnoha rituálů, které dělala s oblibou se svými oběťmi. Milovala jejich bezmocnost a prosby, aby je už nechala. Milovala jejich krev, která jí proudila po skončení hrátek hrdlem. Vzrušeně dýchala při představách, co všechno může udělat své loutce, která na ni čekala ve vedlejší místnosti. Už to déle nevydržela, proto vystoupila z horké lázně a do rukou vzala měkkou osušku.

Zabalila se do ní a pohlédla do zamlženého zrcadla. Viděla jen svůj rozmazaný obličej, pozvedla tedy ruku a páru ze zrcadla setřela. Nic. Potěšeně se sama pro sebe usmála. Ještě nezeslábla natolik, aby byla vidět na té lesklé ploše. Přesto věděla, že je nejvyšší čas.

Otřela ze sebe poslední kapky vody a nechala osušku spadnout na zem. Natáhla se pro temně černé šaty s korzetem. Oblékla se a začala pevně utahovat černou stuhu. Občas lehce zasyčela, když utáhla moc, ale nepovolovala.

Na to, aby se oblékla, jí postačila chvilka. Natáhla se pro kartáč na vlasy a několikrát si jím projela černé husté kadeře. Nakonec je sepjala sponou na temeni hlavy.
Z vedlejší místnosti se ozvalo tiché zakňučení. Už je vzhůru. Nasadila tvrdý výraz a otevřela dveře do pokoje.

Dívala se oběti přímo do očí. Spoutaná na posteli a s roubíkem v puse toho moc nezmohla. Potrhané triko a džíny toho více odkrývaly, než zakrývaly. Cítila její zděšení. Přesně tohle od své oběti chtěla. Chtěla z ní cítit ten strach, chtěla ji slyšet, jak bude prosit o svou smrt. Přistoupila blíž k posteli a propalovala ji pohledem. Poslouchala zrychlený tep a zadrhávaný dech. Bála se. Viděla jí to na očích, ale k dokonalosti chyběl křik. Vyndala jí z pusy pomačkaný kapesník a zahodila ho někam za sebe.

„Kdo jste?“ zasípala maličká místo výkřiku hrůzy. Usmála se sama pro sebe a opatrně prsty přejela po její tváři. Cítila, jak v sobě dusí výkřik. Pomalu se k ní skláněla, dokud se rudými rty nedotkla jejího ucha.

„Tvá noční můra,“ zašeptala a vtiskla jí letmý polibek na ucho. Dívka se zajíkla a vyplašeně sledovala svou věznitelku. Nekřičela, hlasivky jí pro tuto chvíli vypověděly služby.

„Nic mi nepovíš?“ zeptala se znova šeptem. Dráždilo ji, že nekřičí, že neprosí o propuštění, o život. Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou. To ji rozlítilo. Ráda štvala svou kořist a hnala do kouta. Narovnala se. Přemýšlela co dál. Chtěla si ji vychutnat, ale bez toho hořkého podtónu strachu a děsu nebude její krev to pravé víno, kterým by chtěla utišit žízeň. Klekla si vedle ní na postel a pak si obkročmo sedla na její stehna. Mokré oblečení ji zastudilo na kůži, ale nevšímala si toho. Poslouchala líbeznou melodii rychle tlukoucího srdce své návštěvy. Dlaně položila vedle jejího obličeje a začala se k ní sklánět. Dech se té malé oběti začal zadrhávat a tep zvyšovat. Upřeně se dívala do vyděšených očí. Jejich obličeje od sebe dělilo jen pár centimetrů, když zavrtěla hlavou a z koutku oka jí vytekla první slza.

„Ne,“ špitla svou prosbu. Konečně! Sklonila se k ní ještě blíž. Na tváři cítila její horký dech. První slzu následovala druhá a pak další. Uhnula pohledem a jazykem těch pár kapek slané vody slízla. Z úst dívky se ozval přidušený výkřik. Koutky úst věznitelky se stočily to jakéhosi úsměvu. Odtáhla se od její tváře a znovu se podívala do očí. S potěšením sledovala, jak se začíná bát stále víc a víc.
Narovnala se a prsty jí přejela po tváři. Jedním dlouhým nehtem udělala nepatrný škrábanec na bledé tvářičce. Ulpěla na něm malá kapička krve… Labužnicky si prst olízla a sledovala přitom dívčino zděšení. Chutnala tak sladce…

Položila jí dlaně na ramena a jedním trhnutím odstranila cáry trika. Ozval se překvapený a vyděšený výkřik.

„Co to děláte?“ vyhrkla dívka, když jí přejela studenýma rukama po obnažených ramenech. Ušklíbla se. Přesně tuhle otázku dřív nebo později čekala.

„Co myslíš?“ zašeptala těsně u jejích rtů. Nečekala na odpověď a uvěznila její rty těmi svými. Bránila se, škubala sebou. A to přesně ona chtěla. Věděla, že se jí nepodvolí. Ze rtů pomalu sklouzávala ke krku. Jemně se rty dotýkala bělostné kůže a putovala níž a níž. Rukama mezitím objížděla její siluetu a bavila se tím, jak sebou cuká a snaží se ji ze sebe setřást.

„Ne. Prosím, ne,“ křičela zoufale a slzy jí máčely obličej. Stále se snažila vytrhnout, ale už do toho nedávala tolik síly jako předtím. Zvedla hlavu od jejího krku a zadívala se jí do očí.

„Prosby jsou zbytečné, ale klidně si křič. Nikdo tě neslyší,“ odpověděla na křik a na důkaz nehty přejela po břiše. Jedním dotekem za sebou zanechala dlouhé a hluboké škrábance. Odpovědí na tento čin byl dlouhý a hlasitý ryk plný bolesti a hrůzy. Sklonila se k jejímu břichu a slízla pár kapek rudé tekutiny, která pomalu stékala na bílé prostěradlo. Líbil se jí křik. Prosila. A ona nepřestávala.

Dál jezdila nehty po jejím těle a kochala se krvavými cestičkami, které hyzdily hrudník a břicho. Obličej nechávala na pokoji. Potřebovala slyšet křik a dívat se do jejích očí. Potřebovala se dívat do toho hezkého obličeje staženého bolestí. Vzrušovalo ji to.

Dívčino tělo bylo poseto rudou krajkou krve, která batikovala bílé prostěradlo. Cítila, jak ji ovládá touha. Neukojitelná touha, které nelze vzdorovat.

Z rudých rtů vyjely dva ostré dlouhé špičáky. Kochala se zmučeným tělem a vyděšeným pohledem. Prsty obkroužila místo, kde splašeně tlouklo srdce, a kůži odstraňovala kousek po kousíčku. Vyděšený ryk byl sladkou melodií, která ji popoháněla v tomto činu. Skláněla se k dívčinu krku. Natahovala to. Nechtěla ji poslat na druhý břeh tak snadno. Ještě chvilku musela trpět. Slízla jazykem potůček krve a pak zuby zabořila do studené pokožky. Poslouchala křik. Záměrně do rány nevpouštěla jed, který by oběť ochromil a zbavil bolesti. Cítila, jak se přestává zmítat a život z ní pomalu vyprchává. Ještě ale trochu křičela. Zatlačila prsty na její hrudník. Žebra pod tou sílou křupala a ona se svými dlouhými prsty dostávala k srdci. Křik se stupňoval, až nakonec přestal.

Z otevřených úst mladé dívky se valila krev a její oči už byly mrtvé. Škubla dlaní a vyrvala jí srdce z hrudníku. I když v tom mladém těle už moc krve nebylo, poslední dávka zkropila rudé prostěradlo a šat trýznitelky. Odtrhla se od jejího krku, znovu ji políbila na ústa a pak si ke rtům přitiskla horké srdce. Kousek po kousíčku polykala hladkou svalovinu, která dodávala život její oběti. Cítila se božsky. Ta slast a rozkoš jí procházely ve vlnách celým tělem.

Svalila se na postel a prsty přejela po klidné dívčině tváři. Ještě jednou si dovolila ji políbit a pak se zvedla z postele. Natáhla se pro fotoaparát a zajistila si památku na dnešní krásnou noc. Pak ze sebe svlékla zakrvácený šat a nahá odešla do koupelny. Ve dveřích se ještě otočila.

„Ukliď tu!“ zařvala do útrob svého domu. Věděla, že ji sluha uslyší.

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hostina parazita: