OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Hranice nekonečna

01.03.2014 (11:00) • Liefe, PetraCullen • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1518×

Ať jsem se snažila sebevíc, pohledem jsem opět zakotvila u nebesky modrých očí. Neskutečně mě přitahovaly, ostatně jako pokaždé, kdy jsem ho zahlédla. Byla jsem si téměř na sto procent jistá, že kdybych se nyní otočila, nikoho bych neviděla. Bylo to tak vždy, kdy jsem si jej přála zahlédnout. I přesto jsem se však otočila zády k zrcadlu a povzdychla si.

Smutně jsem se dívala do míst svého pokoje, kde ten záhadný kluk zmizel. Vídala jsem divné věci už od malého dítěte. Ale vždycky, když jsem se to snažila někomu říct, nikdo mi najednou nevěřil a začal schválně mluvit o něčem jiném.

„Kéž bych s tebou někdy mohla mluvit,“ posteskla jsem si, ale vzápětí do mého pokoje vešla máma, tak jsem nasadila nic neříkající úsměv a předstírala, že je vše v naprostém pořádku.

„Potřebuji, abys přišla dolů, máme návštěvu,“ podotkla, přičemž nenápadně mrkla, záhadně se usmála a opět odešla. V nejtajnějších myšlenkách jsem si přála, aby dole stál ten kluk. Aby mi všichni konečně věřili. Ale hlavně abych ho mohla poprvé vidět na vlasní oči, ne jen v odrazu nějakého skla či něčeho podobného.

Neochotně jsem se převlékla, dávala jsem si na čas, dolů se mi jít nechtělo. Když jsem byla převléknutá, sešla jsem dolů. Nečekal tam na mě nikdo jiný než sousedův syn Josh, který se mnou chodil na střední do prváku. Josh byl na svůj věk velmi vytáhlý a hnědé vlasy měl kudrnaté. Upíral na mě své zelené oči, které skrývaly různá tajemství. Ke mně se vždycky choval mile, někdy až přehnaně.

„Ahoj,“ usmál se na mě mile.

„Ahoj, Joshi,“ pousmála jsem se.

„Tak mě napadlo, nechceš zajít někam ven? Se mnou?“ zeptal se mě nadějně.

Váhala jsem, jestli s ním mám jít ven. Nejraději bych šla ven s tím záhadným klukem, kterého jsem už odmala vídávala. Věděla jsem, že to je nemožné. Josh si nervózně odkašlal po mé odmlce, aby zaujal moji pozornost.

„No tak dobře,“ souhlasila jsem neochotně.

„To je vážně super!“ zněl nadšeně.

Opatrně jsem  nad jeho radostí protočila oči, ale stejně si na ústech udržela úsměv. Oba jsme stáli v obýváku, zatímco nás máma ‚nenápadně‘ sledovala z kuchyně. Odkašlala jsem si a pohledem střelila po Joshovi. „A kdy?“ vytrhla jsem ho z přemýšlení.

Při mé otázce se lehce ošil, rukou si začal masírovat krk a zamumlal něco, čemu jsem nerozuměla.

„Promiň, cos říkal?“ zeptala jsem se pro jistotu, přestože jsem si dokázala představit jeho odpověď.

„Teď?“ odvětil o něco hlasitěji. Zaslechla jsem, jak se mu třese hlas, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Věděla jsem moc dobře, že je do mě zamilovaný už od doby, co se sem přistěhoval se svým tátou, jenže já mu jeho city nemohla opětovat.

Ani jsem si nebyla jistá, co na mně vlastně může vidět. Nemohla jsem o sobě říct, že bych byla krásná. Měla jsem zelené oči, které byly v mém jinak bledém obličeji jako rána pěstí. Vlasy světle hnědé barvy byly místy rovné a místy naopak vlnité. Taky jsem o sobě nikdy nemohla tvrdit, že jsem vysoká, protože má výška se rovnala možná tak výšce desetiletého dítěte, což bylo v mém případě smutné.

Josh se na mě rozpačitě díval a já viděla, jak se pomalu začíná červenat v obličeji. Na jednu stranu mi ho přišlo líto, že jsem ho uváděla do rozpaků.

„Nezajdeme někdy jindy? Mně se to dneska nehodí,“ začal se najednou vymlouvat.

No bezva. Jeho typická výmluva, kdykoli mě chtěl vzít někam ven. Už z toho sešlo mnohokrát, že jsem si na to začala zvykat.

„No jasně. Dělej, jak chceš,“ předstírala jsem uraženou. Josh se jen rozpačitě omluvil, rozloučil se se mnou a vyšel ze dveří.

„Večeře je za deset minut hotová,“ oznamila mi máma z kuchyně.

„Dobře, já přijdu,“ zavolala jsem na ni zpátky a šla jsem ještě k sobě do pokoje. Potřebovala jsem být na chvíli sama. Potřebovala jsem vypadnout z tohohle proklatého domu, který mi připomínal tátu. Zapomněla jsem se zmínit? Můj táta se na mě vykašlal, když mi bylo pět let. Opustil mě a mámu kvůli jiné ženě a máma ho za to do dnešního dne nenáviděla.

Seděla jsem na posteli, nepřítomně zírala do zrcadla a bloumala v myšlenkách. Tentokrát jsem v odrazu viděla jen samu sebe. Svou bledou tvář, po které stékaly kapky slz jedna po druhé, jako kdyby závodily o to, která se dříve vsákne do trika, tepláků či podlahy. Lokty jsem se zapřela o kolena, zavřela oči a chvíli jen nic nedělela, dokud jsem na rameni neucítila již známý pocit.

S opravdovým úsměvem jsem otevřela oči a v zrcadle zahlédla dvě osoby. Jednu existující, druhou vymyšlenou. „Nejspíš jsme na stejné lodi,“ neodpustila jsem si, když jsem si uvědomila, v jaké situaci se oba nacházíme. On neexistuje, zatímco si taková přeji být. Neexistovat. Nestarat se, co si o mně myslí ostatní. Jen si užívat života, ve kterém mě nikdo nevidí, kde se můžu rohodovat sama za sebe.

V momentě, kdy jsem na něco takového pomyslela, jsem si uvědomila, jaká je to blbost. Neexistovat? Kdo by chtěl něco takového dobrovolně? Beztak jsem si ho jen vymyslela ve slabých chvílích, abych si měla s kým pokecat. Pokud se tedy jednostranný rozhovor dal počítat jako rozhovor.

„No, nejspíš se jdu najíst,“ pronesla jsem do ticha pokoje, zvedla se a odešla dolů. Za zády jsem ještě zaschlechla slabý hlas.

„Dobrou chuť.“

V ten moment jsem se zarazila v polovině chůze a zamrazilo mě v zádech. Nevěděla jsem, jestli se mi to jen nezdálo. Ale o tomhle, že ten zahadný kluk na mě promluví, jsem snila již jako malé dítě.

Otočila jsem se a znovu jsem ho uviděla. Tentokrát zřetelněji, než kdy předtím. Ale už nepromluvil. Možná se mi to jenom zdálo. Seběhla jsem dolů po schodech na večeři a když jsem zasedala ke stolu, máma si mě měřila zvědavými pohledy. Když jsem večeři dojedla, podívala se na mě a chystala se mi něco říct.

„Julio, dneska mám noční směnu v práci,“ začala.

„Jasně. Nic se neděje.“ Byla jsem na to zvyklá, většinou v práci obstarávala jen noční směny.

„Jídlo máš v lednici,“ oznámila mi.

Přikývla jsem a vyšla jsem po schodech. Přemýšlela jsem, co budu dělat, až máma odejde do práce. Pak mě napadlo, že bych se mohla jít projít.

Předstírala jsem, že spím, dokud jsem neslyšela bouchnutí hlavních dveří. Ve vteřině jsem vstala, oblečená v teplém oblečení a rozhodnutá okamžitě vypadnout z domu. Ještě pár minut jsem čekala, než auto odjelo z příjezdové cesty, a až teprve poté definitivně odešla do předsíně, kde jsem si obula obyčejné botasky.

Vyšla jsem ze dveří, zamkla za sebou dveře a klíč schovala jako obvykle pod rohožku. Přes hlavu jsem si natáhla kapuci své černé mikiny a vydala se po silnici směrem pryč od města. Netoužila jsem potkat nikoho známého, chtěla jsem být sama. No, téměř sama.

Když jsem si byla jistá, že mě nemohou vidět žádní sousedi, zastavila jsem se a chvíli jen zhluboka dýchala. Následně jsem se otočila a konečně ho zase uviděla. Ten pocit, který se mi usídlil v srdci, byl nezapomenutelný.

„Proč se mnou nikdy nemluvíš?“ zeptala jsem se naprosto vážně a ani na chvíli neuhnula pohledem. Koukala jsem na modré oči plné zajímavosti a něčeho, co jsem nedokázala vysvětlit. Jen mírně zavrtěl hlavou, opět neřekl ani slovo. „Já jen...“ začala jsem, ale oslnila mě světla uprostřed silnice.

Auto se dostalo do smyku, protože jelo v plné rychlosti. Bylo jasné, že mě zajede a srazí. Měla jsem fakt smůlu. A to jsem si dneska přála, abych neexistovala. Chtěla jsem to najednou vzít zpátky. Všechny své chyby jsem chtěla vzít zpátky. Všechno najednou bylo ve zpomaleném záběru. Zavřela jsem oči a čekala jsem na prudký náraz. Ucítila jsem něčí pevné chladné sevření, ovšem nebyl to náraz, který bych čekala. Vyděšeně jsem otevřela oči. Pevně mě svíral ten kluk, kterého jsem už vídávala tak dlouho. Právě mi zachránil život. Vytřeštěně jsem na něj koukala. To auto, které proti mně jelo, bylo najednou pryč. Dostala jsem se do šoku a nevědomky se rozbrečela. Začala jsem se třást po celém těle.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se krásně sametovým, ustaraným hlasem.

„Já nevím,“ zakoktala jsem se. „Ty mluvíš?“ Trochu jsem se lekla, protože jsem tohle nečekala.

Usmál se. Zadívala jsem se do jeho modrých očí a začala se v nich ztrácet pohledem. Vždycky jsem do něj byla jistým způsobem zamilovaná.

„Ano. Mluvím,“ pobaveně se usmál.

Pak, jako kdyby si stále uvědomil, že mě drží v sevření, mě rychle pustil. Zklamaně jsem se na něj podívala.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho nejiště.

„Daniel,“ představil se.

„Děkuji. Za to, že jsi mi zachránil život,“ poděkovala jsem mu. Nejistě jsem jej sledovala a stále nedokázala uvěřit, co se právě stalo. Nejvíce jsem si však nebyla jistá, jestli se mi to vše jen nezdá, proto jsem se nenápadně párkrát šťípla do ruky. Nic se nestalo, pořád jsem stála na tom stejném místě u lesa.

Několikrát jsem se nadechla, opět vydechla a takhle jsem to dělala tak dlouho, dokud jsem se alespoň trochu neuklidnila. Měla jsem nutkání k němu natáhnout ruku a dotknout se ho, abych se ujistila, že je to pravé, ale stejně tak jsem mohla zjistit, že je to jen sen. To riziko jsem podstoupit nemohla.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se bez jakéhokoli pohybu. Stále měl na ústech ten nádherný úsměv, který jsem vždy viděla jen v zrcadle. Ten pohled byl téměř dokonalý. Chvíli nic neříkal, ale nakonec se posadil k nedalekému stromu a pokynul mi, abych se k němu připojila.

Opatrně jsem se posadila co nejdál, ale zároveň i co nejblíže k němu. Vyzařovalo z něj podivné teplo, stejně tak i nepříjemný chlad. V této kombinaci to však bylo příjemné.

„Správně bych s tebou ani neměl mluvit,“ promluvil po tížícím tichu tak slabě, že jsem si nebyla jistá, zda to doopravdy řekl. „Jsem tvůj Strážný anděl,“ dodal se zvídavým pohledem upřeným do mých očí.

„Strážný anděl?“ vyrazila jsem zmateně. „Ale proč tě můžu vidět?“ zajímalo mě.

„Protože ses ocitla v nebezpečí. Mělas zahynout a já změnil tvůj osud,“ povzdechl si. „Nemohl jsem dopustit, abys zahynula.“

„Proč?“ zeptala jsem se úzskostně.

„Protože tě miluju,“ vyrazil ze sebe tu pravdu.

Pravdu, kterou jsem si od něj přála již tak dlouho slyšet. Byla to krásna slova. Začaly mi po tvářích stékat horké slzy. Slzy štěstí, že mě miluje. Jeho modré oči se na mě bolestně upíraly. Byl nádherný. Světle blonďaté vlasy měl nakrátko zastřižené a ty dva modré diamanty si mě prohlížely.

„Já tě taky miluju,“ dostala jsem ze sebe stěží. „Chci s tebou být!“

On se na mě jen nešťastně podíval. V hloubi duše jsem cítíla blížící se konec, který byl nevyhnutelný. Bolestně se mi sevřelo srdce a v hrudi se mi usadil nepříjemný, palčivý pocit z odloučení.

„Nemohu s tebou být. Kdybych s tebou chtěl zůstat, už bych nebyl Strážný anděl,“ pověděl narovinu.

„Ale...“ zakoktala jsem se a z očí mi stékaly další slzy.

„Neplač, prosím tě.“ Poprvé mě objal.

Ten pocit, kdy mě sevřel ve svém objetí, byl nádherný. Pocítila jsem ještě větší úzkost než předtím. Pak se ode mě odtáhl.

„Je čas se rozloučit,“ řekl smutným, přesto vyrovnaným hlasem.

Váhavě se ke mně naklonil a poprvé, a zřejmě i naposledy v životě, mě políbil na rty. Poslední, co jsem zahlédla před tím, než jsem zavřela oči, byl průzračný, ale velice zářivý mihotavý stín. Když jsem opět otevřela oči, byla jsem sama na okraji lesa.

Opatrně jsem se dotkla svých rtů a ještě stále mohla cítit ty měkké rty přitisknuté na mých. Byl to moment, kdy jsem jej viděla naposledy. Ale rozhodně to byla i chvíle, kterou jsem si pamatovala navždy.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), PetraCullen, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hranice nekonečna: