OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Human dreams and vampires reality 2/ 3

16.09.2010 (20:00) • Simiik • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1816×

Otevřela jsem oči a hlasitě zívla. Kde to jsem? Toto není můj pokoj. Podívala jsem se na svůj bok. Byla tam něčí ruka. Otočila jsem se a uviděla jeho. Okamžitě se mi zastavil dech. Pohled na jeho spící tvář mě doslova uchvátil. Přetočila jsem se, abych byla k němu tváří. Zamumlal ze spaní. Musela jsem se usmát. Vše se mi vybavilo, vše, co se stalo včera v noci. Musím říct, že jsem se přizpůsobila rychle, kdo by taky ne, když má někoho, kdo ho miluje a přitom je to krásný chlap. ON, je můj. Cítím k němu to, co jsem nikdy necítila. Otevřel oči, leknutím jsem sebou šukbla. Tomu se zasmál a políbil mě.
„Pamatuješ si něco?"
„Ne, nepamatuji, pořád jsem na tom stejně." Jeho tvář se zachmuřila. Přitiskla jsem se k němu a políbila ho.
„Ale na tebe a mé city k tobě nejde zapomenout."
Usmál se a překulil se na mě.
„Miluji tě, Mer."
„Miluji tě, Damone."
„Hej vy dva!" Otočila jsem se za tím hlasem. Byl to Stefan.
„Co je?" řekli jsem oba najednou.
„Mer já vím, že se ti toto líbí víc, ale škola volá."
„Já chodím do školy?"
„Pořád si hraješ na ztrátu paměti? Pohni musíme se stavit ještě pro Ter." Zavřel dveře a odešel.
„Ještě mi řekni, že chodíš i ty do školy." Podívala jsem se na Damona.
„Ne, nechodím." Naštvaně jsem se pod ním prodrala ven z postele.
„Proč já jo?"
„Protože jsi chtěla. Mám nápad, co kdybychom o té tvojí dočasné amnézii věděli jenom my dva. Nebudeme ostatní zbytečně strašit."
„Jak myslíš, jsem jenom v tvých rukou." Slezl z postele a šel do koupelny.
„Hej já mám přednost! Musím do školy!" Zastavil se, přehodil si mě přes rameno a dál pokračoval do koupelny.
„Zlato, jsi v mých rukou, jak jsi řekla."
„Nemyslela jsem to doslova."
„Merenwen!" zakřičel nešťastně Stefan zdola.
„Pět minut!" prosila jsem.
„Ale víc, ani ťuk."
Damon mě postavil na dlaždičky v koupelně a pustil si sprchu, pomalu se vyslékal a já se kochala pohledem na jeho dokonalé tělo.
„Chceš se přidat, místa tu je dost." Na sucho jsem polkla.
„Mám jen tři minuty, nemůžu." Vrazila jsem si do pusy kartáček a snažila se tu chuť na něj zahnat pastou. Zasmál se a vlezl pod sprchu. Rychlo jsem si je vyčistila a utíkala zpátky do pokoje. Tam jsem vzala první věc, kterou jsem viděla. Letní šaty a kozačky. Podívala jsem se ven. Vypadá, že bude chladno, sakra. Na židli byla kožená bunda Damona, vzala jsem si ji a utíkala dolů. Stefan stepoval u venkovních dveří.
„Konečně!"
Nastoupili jsme do auta a vydali se za Teamo. Moji kamarádkou Noe. Pokud jsme tu žili i předtím a nic si nepamatuji od včerejška možná si to ona taky nebude pamatovat. Nikde jsem ji v bytě předtím přece nenašla.
„Ty jsi naštvaná za to, že jsem tě tak hnal?"
„Ne nejsem." Mile jsem se na něj usmála.
„Většinou prokecáš celou cestu."
„Dnes nemám náladu."
„Něco s Damonem? Včera vypadal docela vyděšeně a naštvaně."
„Měli jsme menší manželskou krizi."
„Jako každý večer."
„My se hádáme, každý večer?"
„To se ptáš mě? Ne, že byste se pořád hádali, jen jste oba moc temperamentní. Když se jednomu něco nelíbí, tak jste schopni se kvůli tomu dohádat. Potom se na sebe vrhnete a skončí to koupí nové postele."
Kdybych mohla jsem červená až na zadku.
„Merenwen já si dělal legraci."
„Opravdu?"
„Není to každý večer." Zasmál se a zajel před dům, který v seriálu patřil Eleně.
„Proč jedeme sem?"
„Bydlí tu Teresa."
Radši jsem držela jazyk za zuby. Nechci, aby mě měl i Stefan za blázna, stačí, že tím trápím Damona. Před domem stála Noe. Vyběhla jsem z auta a objala jsem ji.
„Mer, co se děje? Tolik jsem ti chyběla?"
„Ani nevíš, jak. Potřebuji se s tebou promluvit. Jak jsi mi to řekla?"
„Dobře ve škole si popovídáme. Normálně, Mer nebo ti mám říkat celým jménem Merenwen? Promiň, je moc dlouhý."
„Ne dobrý, jen jsem si něco chtěla ověřit."
Pustila jsem ji a odešla do auta. Sedla jsem si dozadu a přemýšlela nad tím vším. Ona si nic nepamatuje, je stejná jako všichni ostatní zde. Říká mi Merenwen, jmenuje se Teresa Amelia a já ji říkám Teamo. Jediný kdo tu má totální okno a pamatuje si úplně jiný život jsem já. Teamo se na mě otočila a dloubla mě prstem.
„Proč jsi ticho?"
„Nevím, už od domu byla zamlklá," odpověděl místo mně Stefan.
„Snažím se něco vyřešit, to je vše. Vůbec si mě nevšímejte."
Noe, budu ji říkat Teamo nebo se z toho zblázním. Teamo se otočila zpátky dopředu a usmála se na Stefana. Oni spolu chodí, takže Elena neexistuje. Místo ní je Teresa a já mám Damona, krásná pohádka. Stefan zastavil a vystoupili jsme. Uvědomila jsem si, že nemám věci do školy. Do háje, když sere, tak sere. Naštvaně jsem se vydala ke škole a nechala ty dvě hrdličky osamotě, ať si vrkají. Jak mě mohlo napadnout chodit do školy, když mám doma takového chlapa. Doma? Opravdu jsem řekla doma? To si zvykám na tento život opravdu rychle. Celou dobu jsem sledovala zem před sebou. Nechtěla jsem se dívat na nikoho. Nikoho si stejně nepamatuji, tak co. Schody u vchodu jsem doslova vydupala. Ti dva za mnou se mému chování smáli, jako malé děcka. Na posledním schodě jsem dupla oběma nohama naráz, ať mají radost. Otočila jsem se na ně a zasmála se taky. Když jsem se na ně otočila uviděla jsem Damona, jak stojí na chodníku. Rychle jsem seběhla schody a utíkala jsem za ním. Skočila jsem mu do náruče a vášnivě jsem ho políbila. Chovám se, jak nějaká hloupá puberťačka, ale nevadilo mi to. Musela jsem se usmát. 
„Copak tu děláš?"
„Donesl jsem ti tašku, nechala jsi ji v pokoji a taky jsem si přišel pro svou bundu."
Vzala jsem od něj tu tašku, ale bundu mu nevrátila. Líbla jsem ho a otočila se k odchodu. Lapil moji ruku do té své a otočil si mě k sobě zpátky.
„Já chci tu bundu," zavrněl mi do ucha a já vzrušeně vzdychla.
„Jen bundu? No tak to, abych šla." Sundala jsem ze sebe bundu a hodila ji po něm. Všiml si mého výstřihu, který bunda předtím zakrývala.
„Mer, vem si ji."
„Nech si ji já si obstarám jinou. Kluků je tu hodně." Odkráčela jsem od něj za Stefanem a Ter. Ti nás celou dobu pozorovali a smáli se nám. Podívala jsem na místo, kde měl být Damon, ale nebyl tam. Celkem mě to mrzelo, že mu je to jedno, ale co bych od něj mohla čekat. Doploužila jsem k těm dvěma a společně jsme vyrazili do školy. 

Zapadla jsem do lavice a poslouchala nudný výklad učitele. Proč i v tomto světě musím chodit do školy!!! Během oběda jsem vzala Ter stranou a promluvila si s ní.
„Co potřebuješ, že to nesmí vědět Stefan?"
„Promluvit si s někým komu naprosto důvěřuji. Pochybuji, že se tvá povaha změnila, já jsem taky stejná."
„O čem to mluvíš? Jaká změna?"
„Nic, toho si nevšímej jsem trošku zaseklá."
„Toho jsem si dneska všimla. Trápí tě to s Damonem, že zmizel?"
„Jak to víš?"
„Znám tě."
„To je pravda. Naštvala jsem ho tím snad? Bojím se, aby se nenaštval a..." Sedla jsem si vedle ní na lavičku a zhroutila se. Je toho na mě moc, jsem emočně zruinovaná.
„Mer, klid. To on dělá. Je to blbec, své jednání se uvědomí, až je pozdě."
„Děkuji, potřebovala jsem to ze sebe dostat."
„To je v pohodě, nejradši bych ho za to jednání nakopala, ale přece jen je to tvůj manžel. Což mě nutí k otázce, proč máš prstýnek? Vždyť nikdo neví o vašem sňatku, chceš, aby se tady každá holka ptala? Víš, jaké jsou tu drbny."
Podívala jsem se na svou ruku, kde byl můj prsten. Sundala jsem ho a schovala do tašky. Zvedla jsem se z lavičky.
„Mám ještě pár minut, půjdu se projít. Běž za Stefanem, já se o sebe postarám."
„Opravdu? Těch několik minut bez sebe vydržíme."
„Jen běž."
„Dobře."
Přehodila jsem si tašku na rameno a došla, až na parkoviště. Tam jsem si sedla na patník a přemýšlela. Co to se mnou je? Jsem, jak ten největší blázen pod Sluncem. Bojím se o muže, kterého neznám, on mě má přečtenou od hlavy, až k patě. Ten cit, který k němu cítím mě spaluje. Pohlcuje a nutí mě na něj pořád myslet. Nesnáším to! Nechci být na někom závislá, nechci! Prudce jsem vstala a šla ke škole.

Škola mi skončila ve tře hodiny. Všichni tři jsme jeli rovnou do domu. Byla jsem zvědavá zda tu bude Damon. Zklamaně jsem si sedla na pohovku, nebylo po něm stopy. Otevřela jsem tašku a vytáhla si učebnice, z postranní kapsy vypadl prsten. Zvedla jsem ho ze země a podívala se na něj. Když si ho nasadím budu vdaná, když ne, budu svobodná. Nad čím to uvažuji? Takové blbosti. Nasadila jsem si ho na ruku a šla do pokoje. První, co jsem udělala bylo prohlédnutí skříně. Nemám ráda šaty, proto jsem si oblékla úzké černé kalhoty a modré tílko. Sedla jsem si ke stolu a psala tu hromadu úkolů, které jsem dostala.

„Ahoj lásko." Ucítila jsem jeho ústa, které putovaly po mém krku. Otočila jsem se k němu čelem a lehce ho od sebe odstrčila.
„Ahoj."
„Co je?"
„Nic není. Vše je tak, jak má být."
„Provedl jsem snad něco?"
„Ty se ještě ptáš?" vyskočila jsem ze židle a prstem ho dloubla do hrudi.
„Ano, ptám, protože nevím."
„Fajn, já ti to řeknu. Nic jsi neprovedl, právě, že nic. Žádná reakce."
„O čem to mluvíš?"
„O dnešním ránu!"
„Ty jsi naštvaná kvůli té blbosti s bundou? Co jsem měl podle tebe udělat? Prosit tě na kolenou, ať si ji vezmeš?!!"
„Máš pravdu je to blbost, všechno tady je blbost a já se už těším, až to skončí!!!"
„Já se snažím celý den zjistit, důvod ztráty tvé paměti. Přijdu domů jediné, co chci jsi ty a ty mě tady seřveš, že jsem ti neudělal žárlivou scénu?"
„Tak už se nemusíš snažit!" Vzala jsem si svoji koženou bundu, kterou jsem během pobytu v domě našla. Oblékla si ji a vyšla s pokoje.
„Kam jdeš?"
„To ti může být u prdele!"
Šla jsem po chodbě a uviděla Stefana s Ter, jak sedí na pohovce a zaraženě mě sledují. Museli to slyšet. Damon mě dohnal a chytil mě pevně za ruku. Hrubě mě přirazil ke stěně a svíral mé ruce ve svých.
„Kam jdeš?"
„Do baru!"
„Nepustím tě!" Své sevření ještě víc zesílil. Začínalo to bolet.
„Damone! Pusť ji, vždyť ji ublížíš!" vykřikl Stefan s Ter zároveň. Damon povolil své sevření a odstoupil ode mě, jako by se probral z tranzu.
„Mer, promiň já nechtěl. Nevím, co to do mě vjelo."
Obešla jsem ho a vzala klíče, které byly na stole.
„Od čeho jsou?" zeptala jsem se Stefana.
„Od tvé motorky."
„Dík."
S těmi slovy jsem vyšla z domu a kráčela ke své motorce. Sedla jsem si na ni a zapnula si bundu. Chtěla jsem otočit klíčkem, ale Damonova ruka mě zastavila. Podívala jsem se do jeho očí.
„Uhni mi z cesty."
Jednou rukou chytil řídítka a druhou mě chytil za pas. Zvedl mě z motorky a postavil na zem. Motorku opřel o stojan.
„Chci se ti omluvit. Přehnal jsem to, ulítly mi nervy, já nechtěl. Mrzí mě to!"
„Damone, vím, že jsem se chovala, jak nějaká hysterka."
„Ne, nechovala."
„Chovala, vím to. Neměla jsem vybuchnout. Jen mě mrzí a bolí tvé drsné chování vůči mě. Jestli jsi se ke mě choval takhle i předtím, tak jsem opravdu ráda, že si nic nepamatuji." S těmito slovy jsem znovu nasedla na motorku a odjela pryč.

Vešla jsem do baru a sedla si do rohu. Neměla jsem náladu dívat se nikoho. Došel ke mně pohledný číšník a zeptal se, co si dám. Požádala jsem o láhev whisky. Chtěl po mně občanku, musela jsem ho zhypnotizovat. V mých dokladech mi je teprve devatenáct, ve skutečnosti mi je dvacet, ale stejně bych nemohla pít. V Americe se může, až od jednadvaceti. Za chvilku mi ji donesl a k tomu mi dal svoje telefonní číslo. Na vás chlapy mám zrovna teď náladu. Vzala jsem tu láhev do ruky a klopila to do sebe. Čtvrtku jsem měla úspěšně za sebou a můj stav tomu odpovídal. Smála jsem se, jak měsíček na hnoji. Někdo si ke mně přisednul, zvedla jsem oči, byl to Stefan s Ter.
„Ty vypadáš, švagrová."
„I to se někdy stává."
„Mer, pojď půjdeme domů. Tam si lehneš a zaspíš to." Prosila mě Ter.
„Nejdu nikam." Zvedla jsem se od stolu a šla k jukeboxu. Uvědomila jsem si, že nemám drobné. Svůj pohled jsem stočila k tomu číšnikovi, celou dobu mě sledoval. Mile jsem se na něj usmála. Došla jsem k němu a zeptala se ho na drobné za dvacku. Ochotně mi je dal. Vrátila jsem se k jukeboxu a vybrala písničku. Cizí ruka mě popadla a táhla pryč. Byl to Damon.
„Pusť mě!"
„Nepustím tě, jdeš domů, máš toho v sobě dost!"
„Nestarej se o mě!" vyškubla jsem se mu. Zastavil se a přeměřil si mě pohledem. Ten číšník k nám došel.
„Potřebuješ pomoc?"
„Ne nepotřebuje!"
„Tebe jsem se neptal. Ptal jsem se jí."
Stefan s Ter k nám přiběhli a uklidňovali Damona.
„Nemohla bych u tebe přespat?" zeptala jsem se toho číšníka. Kývnul, vzal mě za ruku a táhnul mě pryč. Damon zuřil, ale Stefan ho držel společně s Ter. Na parkovišti se na mě ten kluk usmál.
„Bývalý?"
„Ne, pořád současný."
„Nedivím se mu. Kdybych měl někoho takového jako ty, taky bych žárlil."
„Tady nejde o žárlivost."
„A o co tedy!!!" křikl Damon, který se tam najednou objevil. Přehodil si mě na rameno a podíval se na toho kluka. Zhypnotizoval ho, donutil ho vrátit se zpátky do baru.
„Můžeš se přestat chovat, jak naprostý debil a pustit mě dolů?!" poslechl. Upíří rychlostí jsem se rozběhla pryč. Dostihl mě u jedné budovy. Zastavil mě povalením na zem.
„Nech mě být, chci být sama!"
„Nenechám tě samotnou, nikdy tě neopustím. Slíbil jsem ti to a svůj slib dodržím."
„Fajn tak mi slib, že mě nikdy nezraníš."
„Nikdy předtím jsem tě neuhodil a nikdy to neudělám. V tvé přítomnosti se nedokážu ovládat. Jsem tebou dokonale poblázněn, jsem ztracen, nevím jak dál. Umřel bych bez tebe." „Damone, já chci víc než pobláznění. To, co mezi námi je, není láska. Jsou to splašené hormony, posedlost."

„Ráno jsi mi řekla, že mě miluješ."
„Ráno jsem myslela, že jsi jiný."
„A teď?"
Dívali jsme si do očí. Bylo naprosté ticho, nikde živáčka. Leželi jsme na zemi, já pod ním. Sledoval všechny moje pohyby.
„Potřebuji klid. Prostor na utřídění myšlenek."
„Neříkala jsi náhodou včera, že tě má přítomnost uklidňuje?"
„Damone, nech mě být. Nevím, co říkám, nevím co si myslím, nevím kdo jsem, nevím nic."
„Nenechám tě být. Vím kdo jsi. Jsi moje žena, kterou miluji. Miluji tě vášnivou a spalující láskou. Šel jsem do našeho vztahu naplno s vědomím, že mě miluješ stejně. Vím, že jsem to přepískl a choval jsem se jako hulvát, ale takový jsem já. Pokud mi odpustíš, slibuji, že se změním."
Nesměle mě políbil na rty. Přitáhla jsem si jeho rty zpátky na ty své. Rukama jsem z něj ztrhala tričko, které měl na sebe.

Naše láska, ať už je jakákoliv mě nutila, uvěřit mu.

Komentáře by opravdu potěšily. Jsem ráda, že to někdo čte a děkuji vám. Vaše Merenwen.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Human dreams and vampires reality 2/ 3: