Humankind teeters 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Tenhle svět bylo místo vědění, ale pak se to všechno zvrtlo... Život lidstva balancuje. Lidská věda se změnila v posedlost. Svět se obrátil na ruby. Vymře lidstvo, nebo nastane nová éra? Nový život? Má lidstvo ještě vůbec nějakou naději?

01.06.2013 (14:00) • Mea • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1166×

Lidé dělali pokusy, vytvářeli různé „vylepšováky“, stroje měly vlastní mozky, byly jako lidé. Lidé žili spokojeným životem, neexistovaly nemoce, na všechno byl lék. Svět byl dokonalý. Ale pak nám to přerostlo přes hlavu. Stroje si začaly žít vlasním životem. Vyvražďovaly nás. Ze zvířat, na kterých jsme dělali pokusy na léky, se stali doopravdoví zombie. Zabíjeli nás. Bylo to jako v nějakém špatném hororu, který by byl jistě propadák. A do tohohle světa jsem se já narodila.

„As!“ křičí na mě Martin, rychle zaklapnu deník (tedy spíš otrhaný toaleťák).

Jo, to jsem já. Patnáctiletá holka, která se narodila do doby, do které neměla. Jinak se jmenuju Asilena Fajová, ale po těch letech si spíš říkám Asilena Ještěživá. Je to k smíchu, ne? Měli jsme z našeho světa udělat super senza místo a nakonec jsme o všechno přišli. Měla bych říkat oni, ale lidí už je tak málo, že by nebylo normální říkat my a oni. No, jednoduše my lidé, oni „netvoři“. Tahle doba je postavená na hlavu. Ach jo.

„No tak, As! Kde seš?“ křičí na mě Leo svým šišlavým hláskem.

„Už běžím!“ křiknu a běžím za ní.

Ukrýt se není zas tak těžké, když víte, kam oni nechodí. Nemají stráže, takže není tak těžké něco jim ukrást, spíš se vrátit živý. S léky, oblečením a dalšími věcmi je to lehké, o to se nestarají, ale s jídlem je to už těžší. Oni ho nepotřebují a zničili pole, lesy, louky. Není kde potraviny pěstovat a ovzduší i voda jsou zamořené. Všechno zničili, všechno jsme si my zničili. Nakonec stejně lidstvo vymře i bez jejich pomoci.

V našem úkrytu žijeme už čtyři roky. Helena se svým bratrem Martinem, který má manželku Sofii a ta má tátu Karla, pak je tu devítiletá Lucinka se svojí tetou Evou a šestiletá Leo (Eleonora) se svým tátou Filipem a tetou Jitkou. Je nás celkem deset. Já jsem utíkala se svou maminkou, kterou před rokem zabili. Kdysi jsem si říkala, že nebudu žít ani týden déle než ona, ale teď vím, že bych tak udělala velkou chybu. Ona se pro mě obětovala, zemřela, abych já mohla žít dál. A já budu. Pro ni. A za ni.

K večeři jsou kukuřičné placky. Všichni sedíme v kruhu a jíme, střed kruhu tvoří asi tucet svíček. Když všichni dojedí, tak Hel vezme „salátovou“ knížku o Červené Karkulce a začne mrňousům číst. Všichni posloucháme pohádku, kterou už známe nazpaměť. Vzpomínám si, jak ještě všechno bylo v pořádku a já v klidu usínala ve své postýlce a poslouchala maminčiny pohádky. Vzpomínám, jak se jí třpytily oči, když mi vyprávěla, jak princeznu zachránil princ, jak se smála, když jsem jí pokládala nesmyslné otázky, jak šťastné konce bývaly tak skutečné. Na prašnou zem dopadá moje slza. Rychle si otřu oči a jdu spát.

***

Nechtěne otvírám oči do chmurného rána. Zdálo se mi o mamince. Seděly jsme vedle sebe na louce a pletly věnečky a zpívaly spolu s ptáky, kteří létali na kouzelně modré obloze. Slyším ztlumené hlasy. Všichni jsou už vzhůru, ale Lucka s Leo ještě spokojeně plují v říši spánku. Pomalu vycházím na slunce a poslouchám rozhovor.

„Musíme to zkusit, je to naše jediná naděje,“ říká Martin. Cože, jaká jediná naděje?

„A co když tam nic není, Martine? Co když se tak dostanem jen do problémů? Přímo jim do chřtánu? Já neohrozím svou dcerku, to neudělám.“ Filip dost hlasitě protestoval, vsadím se, že tak holky vzbudil. A pak si mě všimnou.

„Jé, ahoj, As, jak ses vyspala?“ zeptá se mě Hel mile, ale její otázku ignoruji.

„My jdeme pryč, proč? Nic nám tady nechybí. Jsme v bezpečí!“ vyjedu na ně. „A vůbec...“ Jenomže to ani nestihnu doříct, protože mě Martin zadrží.

„As, možná víme, kde je utečenecký tabor...“ Jenže to ho zase nenechám doříct já.

„Možná,“ odfrknu a odcházím, vím, že hádka by neměla smysl.

***

Nakonec se rozhodlo, že půjdeme pryč, až někam do Mexika. Jak se tam máme dostat? Sice nemám páru, kde to je, ale určitě daleko, ale stejně se tam nedostaneme, je to sebevražda! Proč mě, krucinál, nikdo neposlouchá!

Jíme poslední večeři před cestou. Před smrtí. Mlčím. Trucuji jako nějaké malé děcko. Už jenom jedna noc před tou sebevražednou cestou. Všichni byli na výpravě, abychom měli co nejvíc zásob. Rychle dojím a mlčky se jdu zachumlat do deky. Pravda je, že si i já myslím, že tam něco je, ale mám strach, velký strach. Od té doby, co mi umřela maminka, se pořád jenom bojím, bojím se další ztráty.

Zase se mi zdá o mamince, zdá se mi, jak jsem byla malá, bylo mi tak šest a bála jsem se, maminka mi říkala, že je všechno v pořádku. A tak to bylo celou noc, zdálo se mi o tom, jak mě objímá a pořád dokola opakuje, že to bude v pořádku.

Ráno nás budí asi ve tři hodiny. Jsem nevyspalá a nechtěně se soukám z teploučké deky. Rychle ji složím, chrstnu do sebe trochu čaje a jde se.

Leo v klidu pochrupuje v tatínkové náručí a Lucinka pomalu usíná vestoje, Martin by si ji vzal na záda, ale už tak je má naložená těžkým nákladem. Asi po čtyřech hodinách se konečně zastavujeme, umírám hlady a únavou. Lehám si na kamenitou zem a jím oschlé placky. Jen co se ponořím do říše spánku, Sofi mě vzbudí, a tak jdeme dál.

Už se takhle ploužíme alespoň měsíc. Jsou si jisti, že jdeme správně. Jinak je naše výprava rutina. V noci se spí s neustálými hlídkami a ve dne se šlape s krátkámi přestávkami. Dojdeme k tůni, která se třpytí jako zrcadlo. Je čistá a vůbec celá tahle oblast docela taky, ješte to tady nezničili.

Jdu k té tůni a dívám se na svůj odraz. Dívám se na sebe, na světle hnědé vlasy po ramena, na zaprášenou tvář, na modré oči. Jsem hezká? Nevím. Tato otázka nikdy nebyla důležitá. Hlavní bylo, že jsem živá. Martin nám říká, ať už jdeme, že už odpočinku bylo dost. Ach jo.

Najednou uslyším děsivý křik. Helin křik.

Tak to bychom měli. Za prvé bych vám chtěla poděkovat, že jste se prokousali až sem a že zanecháte alespoň smajlíka. Jinak nás čeká ještě pokráčko, pokud o něj budete stát. :D

Následující díl »

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné