OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Humankind teeters 2. část

A je tu další část. Dojdou do utečeneckého tábora? A je tam vůbec? A co měl znamenat Helin křik? Hezké počteníčko (tedy jestli to vůbec někdo čte). :D

03.06.2013 (11:00) • Mea • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1049×

Slyším jejich hlasy. Vím, že nemůžu křičet, jinak bych nás všechny ohrozila, nebo dokonce zabila. Pořád křičí a my se jako zbabělci choulíme v úkrytu. Hel... Hel.. Hel... křičím si sama pro sebe. První se vzpamatuje Martin, začne křičet „Hel! Hel! Hel! Helenko!“ a vrhe se za sestrou. A najednou je ticho, nic neslyším, vnímám jenom ty prudké pohyby. Karel se vrhl za Martinem. Helin křik ustane.

 

Karel se vrací se zakrváceným Martinem, ale kde je Hel? Všehno utichne. Jsou pryč. Rychle vyběhnu, chci najít Hel, ať to stojí, co to stojí, a pak ji spatřím. Rychle se na všechny otočím s výrazem čisté hrůzy.

 

Nemůžu polknou. Hel je mrtvá. Ne! Ne! Ne! Chci křičet, aby mě ty zrůdy slyšely, aby pykaly za její smrt. Krev mi tepe v uších. Zvracím. Je mi špatně z toho výjevu, jaký jsem viděla. Tohle si Hel nezasloužila. To ne. Vždyť byla jenom o pět let starší než já. Byla pro mě jako sestra, když mi umřela maminka, byla neustále u mě. Byla tak hodná. Tak proč?

 

Večer všichni sedíme v kruhu a tiše truchlíme. Holky spí. Martin je na dně. Zemřela mu jeho malá sestřička. Tiše brečí. Jako my všichni. Najednou se Martin rozpovídá.

 

„Je to všechno moje vina.“ V jeho hlase jen cítím ten nevyslovitelný žal a slzy. „As měla pravdu, Filip měl pravdu, všichni jste měli pravdu, ale já neposlouchal. Všechny jsem vás ohrozil. Jsem vlastně vrah své sestry, to kvůli mně je mrtvá...“ Nemůžu to snést, že se takhle začal obviňovat, a zarazím ho. Musím ho zarazit.

 

„Ne! Ne, Martine, to není tvá vina. Je jasné, že život s sebou nese jisté riziko, hlavně tenhle svět. Chtěl jsi pro nás lepší život, a ona už ho má. Teď, už ji nic netrápí. Dívá se na nás z té šedivé oblohy a určitě ji hrozně mrzí, že si něco vyčítáš. Dívá se na nás stejně jako všichni ti, kteří už tu s námi nejsou. Ale jedno vím jistě: Ty za to nemůžeš. Chtěl jsi ji ochránit, vždyť jako jediný jsi dostal odvahu za ní vyběhnout. Není to tvoje vina.“

 

A pak už všichni mlčí. Dále putujeme a asi po týdnu od Heliny smrti mě Leo doběhne, chytne za ruku a položí otázku, jejíž odpověď nás všechny tíží.

 

„As? Helenka už se nevrátí, že ne?“ Zhluboka se nadechnu a vyřknu tu hroznou pravdu.

„Ne, Leo, Helenka se už nevrátí.“ Leo mi s brekem začne klást další otázku.

„Ale kdo mi bude číst? A kdo mě bude učit číst?“ Na to jí popravdě odpovím.

„Já... já vážně nevím.“ Ale když vidím, že se s mojí odpovědí nespokojí, tak řeknu: „Ale asi já.“

A dál jdeme v ruku v ruce vstříc zapadajícímu slunci.

Před námi se objeví dost dobře skryté dvěře do podzemí s náspisem Mexico City. To jsme byli tak blízko Mexika? A tak jdeme opatrně vstříc nové éře tohoto světa.

Děkuji za přečtení a doufám, že zanecháte alespoň smajlouse. Také bych chtěla omluvit, že je tato část tak krátká, ale slibuji, že ta třetí a poslední bude delší.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek Humankind teeters 2. část:

Jseš si jistá že z toho nechceš udělat delší kapitolovku? Myslím že je to zajímavý námět který by stálo za to více rozepsat
No, ale jinak dobrá kapitola, ale je mi jich líto... V takovém světě bych žít nechtěla

Škoda, že chceš tak brzy končit, tohle je námět na daleko rozsáhlejší formát... Ale kapča dobrá, jsem ráda, že ses nevyžívala v popisování morbidit viz Helina smrt

Přidat komentář:

Nick:

Text: