OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Icebergs: How I met her

08.01.2015 (12:00) • Fluffy • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1870×

 Icebergs: How I met her

Scotty

V životě nastanou momenty, které určí, jakým směrem se vaše budoucnost bude ubírat. Vždycky mi to připomínalo skok do ledové vody - tu chvíli, kdy si zacpete nos, zhluboka se nadechnete, zadržíte dech a odrazíte se. V tu vteřinu, co se nad vámi zavře hladina a šok z mrazu ochromí na pár setin vaše tělo, máte možnost výběru cesty. Dolů, nebo nahoru. Já zatím vždycky vyplaval a pak řval radostí, jak se mi adrenalin pumpoval do žil a nutil mě tu šílenost opakovat znovu a znovu, dokud se řezavý chlad neproměnil na příjemné teplo. To mi dokázalo, že jsem si vybral dobře.

Otázka zněla, jestli to platilo i tentokrát.

„Váš podpis ještě sem, pane Norwoode. A sem," červeně nalakovaný dráp mojí studijní referentky bodal do papíru, „a tady si, prosím, zkontrolujte vaše osobní údaje. Číslo přihlášky, samozřejmě. Výsledky přijímacího řízení. A-"

Naléhavé klepání na dveře ji přerušilo a nestihla ani příchozího vyzvat, protože ten vletěl do místnosti skoro hned, co z nich sundal ruku. „Já se hrozně omlouvám," vyhrkla drobná tmavovlasá dívka, co vpadla dovnitř, „jdu pozdě. Výmluvu, že mi pes sežral domácí úkol, mi asi neuznáte, že?"

Pobavením, které jsem ale sdílel jen já sám, mi cukly koutky vzhůru. Dáma ve středních letech, která ke mně byla milejší než k právě příchozí dívce, si posunula brýle na nose a zamračila se na ni. „Ano, jdete pozdě, slečno Holmesová. O celých třicet minut. Běžte a počkejte na chodbě, než tu skončím," vyštěkla.

Slečna Holmesová se ještě jednou omluvila a provinile shrbila ramena, než vycouvala z kanceláře. V rychlosti jsem se podepsal tam, kam jsem měl, obdržel všechny nutné prospekty, průkaz studenta a s jejím přáním úspěšného studia jsem vypadl na chodbu.

Tmavovláska se na mě trochu nervózně usmála. „Hrozně nerada chodím pozdě," sdělila mi, jako kdybychom se znali léta, „ale zabloudila jsem! Tahle škola je děsně velká!"

„To je," souhlasil jsem, protože mně samotnému trvalo nejméně čtvrt hodinu vůbec najít správný vstup do budovy. Konejšivě jsem jí sevřel rameno a cukl rty, aby se jí vcházelo lehčeji vyslechnout si svůj ortel. Ještě za sebou ani nezavřela a už dostávala kázání, že vysoká škola není žádný holubník…

Šel jsem pomalu chodbou pryč a kroutil nad tím setkáním hlavou. Ačkoliv jsem se už s pár spolužáky poznal, ona byla první, kdo se choval přátelsky. Přemýšlel jsem, jestli to bylo tím, že jsme zatím byli všichni příliš vyděšení, mnoho z nás se sem stěhovalo z dálky a New York byl na můj vkus až příliš obří, což jen zvětšovalo ten pocit, že jste tu úplně sami a úplně ztracení. A ta situace, která ji naprosto vyvedla z míry, ji donutila hledat spojence v někom, s kým se zrovna střetla.

S rozvrhem ve svých rukou jsem bloumal po budovách a hledal si třídy, do kterých koncem září zasednu, a oddaloval chvíli, kdy se budu muset vrátit na kolej. Když jsem poslední učebnu našel, narval jsem si papír do zadní kapsy kalhot a vydal se k východu.

Těsně pod schody do mě narazila.

„Jé, promiň," vypískla a tváře jí zčervenaly, když jsem se na ni podíval.

„V pohodě," ujistil jsem ji a usmál se, „ty… taky budeš studovat architekturu?"

Přikývla. „Ano, i když přemýšlím, že bych změnila obor kvůli studijní referentce," zamručela s pohledem upřeným do stropu, jako kdyby jím chtěla ženu v kanceláři propálit.

Zasmál jsem se a natáhl k ní ruku. „Scott," představil jsem se.

Popadla mě za pravačku a překvapivě pevně mi ji stiskla. „Victoria. Ale říkej mi, prosím tě, Vicky. Nechápu, co to naše popadlo pojmenovat mě po anglický královně."

„A odkud jsi? Tohle není newyorský přízvuk," hádal jsem, protože její nosovky i sykavky zněly mnohem měkčeji.

„Greenwood, Indiana," prohlásila pyšně a pak se trochu zakabonila, „a jestli jsi odtud, nechci tě urazit, ale tohle město je příšerný."

Uculil jsem se. „Konečně někdo se stejným názorem. A neboj, jsem ze Sunbury, toho v Pensylvánii."

„A ještě přijdu první den pozdě," plácla se do čela, „chápeš to? To se může stát jen mně. A přitom to tak nesnáším."

K mému nemalému překvapení jsem zjistil, že ji chlácholím tím obyčejným ,to se stává´, a ona se na mě i přes to všechno usmívá. Upřímně jsem zadoufal, že nebude jednou z těch, co si myslí, že si s ní povídám jen proto, aby…

Kolem nás prošel vysokej blonďák a my se oba souběžně vyklonili, abychom zachytili ten zadek v džínách; naprosto automaticky, naprosto přirozeně. Její zelené oči se na mě hned potom zadívaly a já jí ten pohled trochu netrpělivě oplácel. Asi tři vteřiny nato jsme oba vyprskli smíchy.

A já věděl, že je to v suchu.

„Mám nápad," horlivě jsem na ni promluvil, aby ten moment porozumění nevyprchal, „řekni mi o sobě pět věcí. Pět věcí, které si myslíš, že bych měl o tobě znát. A mimochodem, s kým sedíš v pondělí na dějinách umění?"

 „S tebou?" Zářivě jsem se na ni usmál. „A pět věcí, jo?"

„Jo."

Zamyšleně si poklepala na rty. „Na přeskáčku, co ty na to? Jednu řeknu já, jednu ty."

„Hraješ o čas," zašklebil jsem se na ni.

„Jasně, že jo, Einsteine," vrátila mi popíchnutí.

„Souhlasím," dovolil jsem jí velkoryse.

„Hrozně ráda tancuju," svěřila se mi a sedla si na poslední schod. „I když by se dala spousta věcí zlepšit."

Kecnul jsem si vedle ní. „Hraju baseball. Hrál jsem i za školní tým, ale odmítl jsem sportovní stipendium a šel studovat tohle."

Tiše zahvízdala. „Páni. Tomu se říká jít za vlastním snem."

„Neodbočuj," napomenul jsem ji vesele, „a pokračuj."

„Miluju kafe."

„Jsem vegetarián."

„Vážně?"

„Ano."

„Já zas zbožňuju pohádky. Mohla bych se na ně dívat pořád. Viděl jsi toho posledního Shreka? To byla taková pecka. Šla jsem na to do kina třikrát," horovala.

„Komiksy, u mě vedou komiksy," navázal jsem na ni. „Kdo by nechtěl bejt superhrdina?"

„A jakou zvláštní schopnost bys měl?" zajímala se a oči jí žhnuly zvědavostí. Bylo příjemné si takhle s někým povídat, už dlouho se mi nestalo, že by se mě někdo zeptal na něco tak zásadního. No a ne?

„Hm, to je poměrně složitá otázka. A protože zastávám názor, že nejlepší hrdina všech dob je Batman, chtěl bych bejt bohatej a hustej, to by stačilo."

Vicky se rozesmála. „To je boží. To ti schvaluju!" Přerušilo ji zvonění telefonu. „Ježíšku, to je Robin. Úplně jsem na něj zapomněla. Já už musím jít," omlouvala se mi a chvatně vstávala.

Vysvětlil jsem jí, že to vůbec nevadí a šel ji doprovodit.

Před školou na ni čekal mladý muž, který by jí jako z oka vypadl. Vběhla mu do náruče a políbila ho na obě tváře. Mávnul jsem jí na rozloučenou a chtěl se vydat na druhou stranu ke kolejím.

Ale ona mi pokynula, abych přišel blíž. „Jdeme s bráchou na skleničku, oslavit dnešní den. Navíc zbývají ještě dvě věci, které jsi mi o sobě neprozradil. Chceš se přidat?"

„Moc rád," řekl jsem a věnoval jim oběma úsměv.

„Scotte, tohle je Robin, můj bratr. A, Robbie, tohle je Scotty, můj spolužák."

Scotty.

Robin si se mnou potřásl rukou, Vicky se do mě zavěsila a já se odrazil ode dna a vyplaval na hladinu.

Přemýšlela jsem, čím bych Vám mohla poděkovat - protože Vaše gratulace k prvnímu místu mi udělaly nesmírnou radost. A nepřišla jsem na nic jiného, než se s Vámi podělit o první setkání Vicky a Scottyho. 

Moc vám děkuju! Jste nejlepší!

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs: How I met her: