OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Icebergs: Partners in Crime

02.11.2016 (18:00) • Fluffy • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1758×

Pro ty, kteří na mě ještě nezapomněli...

Partners in Crime

Scotty

Celé město leželo pode mnou. Měl jsem ho jak na dlani. Světla, hluky, pachy. Cítil jsem ten tep ulic, jako kdyby byl můj vlastní. Ve vzduchu se vznášela ta známá vůně přicházejícího deště, což jen dokazovala nepropustná tmavá mračna na ještě černější obloze. Zvedal se vítr. Můj plášť se začal nepatrně vlnit. Ta chvíle, která rozhodne o osudu světa, přichází. Záleží jen na mně, jestli Gotham zažije úsvit spravedlnosti, nebo se propadne do nekonečné temnoty.

„Batmane," oslovil mě hlubokým, nesmlouvavým hlasem.

Otáčel jsem se k němu pomalu, netoužil jsem po tom, aby mě něčím překvapil. Stanuli jsme tváří v tvář a pár vteřin mezi námi probíhal nelítostný oční souboj. Krátce jsem zauvažoval, že bych využil svůj batarang. Mohl bych poté klidně zmizet v ruchu města. Nebýt viděn a slyšen mi vždy plně vyhovovalo. Ale teď již bylo příliš pozdě; nenechá mě nikdy snadno uniknout.

„Robine," pronesl jsem vážně.

„Ale no tak!" vyprskl můj protivník v legračním červeno-modrém přestrojení, kterému se tenhle vtip se spojením jeho křestního jména a mého komiksového parťáka nelíbil. Já se zasmál. Bavit se na cizí účet patřilo vždycky mezi moje oblíbené činnosti.

Odkašlal jsem si a zase se pokusil o dokonalý poker face. S batmanovským přestrojením jsem musel vypadat jako perfektní hrdina. „Supermane," opravil jsem se a neubránil se cuknutí rtů, „s čím za mnou přicházíš?"

„Nedáš si pivo, brácho?" zeptal se uvolněně Robin, tedy dnešní Clark Kent, a mávnul směrem ke dveřím, co vedly na střechu, kde jsem se snažil na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu.

Bylo třicátého prvního října, jednalo se o můj vůbec první vysokoškolský Halloween v životě, a já stál na střeše studentských kolejí v New Yorku, který někteří doopravdy považují za Batmanův Gotham, a to bylo možná to jediné, co mě v posledních pár chvílích utěšovalo jako něco, co jsem znal a mohl se na to spolehnout.

Pár pater pode mnou se duchařská pařba se spolužáky, a s dalším milionem naprosto neznámejch lidí, správně vymykala kontrole a já si uvědomil, že jen na pár chvil musím být sám. Lehká hladinka alkoholu v mojí krvi totiž způsobila, že se mi zastesklo po domově. Po tom plotě kolem našeho baráku, po máminejch sušenkách a tátově každoroční zatvrzelosti, že nebude těm malejm zvonícím parchantům otevírat dveře, jelikož je přece nebude podporovat v mlsání - ještě by si ty děti zkazily zuby.

„Jako ochránce zákona bys měl vědět, že až do jednadvaceti bych neměl," zašklebil jsem se na něj.

„Nejsem polda," zazubil se, „a jako paragrafomilec soudím, že si dát můžeš. Stejně už jsi nejmíň dvě měl, třetí ti neublíží."

Za tím zářivým úsměvem vysokého, tmavovlasého muže, který měl pro dnešní večer na hrudi červené esko, a bezpochyby se po nedávném složení advokátských zkoušek cítil hoden označení superhrdiny, se skrývalo ale mnohem víc.

Robin, starší bratr mojí kamarádky Vicky, mě obrazně schoval pod svůj rudý plášť, nebo ochranná křídla, chcete-li, a dal mi jasně najevo, že jestli budu mít jakýkoliv problém se svým prvním, samostatným životem, můžu se na něj obrátit.

Byl to tak trochu paradox.

Přes den jako kdyby byl spořádaným, zodpovědným a starostlivým gentlemanem, ale jakmile se slunce schovalo za obzor, distingovanou masku odhodil a snažil se nás provést pravým studentským životem.

Tolik k šlechetnosti čerstvého doktora práv, co mě právě zval na pivo. Přemýšlel jsem, jestli z toho někdy vyroste, jestli se jednou všichni dobereme k dospělosti dříve, nebo spíš později. Protože když jsem míjel otřpytkované princezny, víly, čarodějnice, mušketýry, upíry, sestřičky, doktory, duchy a další nadpřirozenou i méně zvláštní havěť a nakonec vrazil do dost postaršího Pikachu, který pod trochu nepovedenou maskou vypadalo jako jeden z učitelů, co nás měl na cviko ze řízení stavebnictví, usoudil jsem, že dospělost je vlastně děsně relativní pojem.

Když Superman s Batmanem zpátky vrazili do společenské místnosti, z jednoho z rohů na ně začala mávat jiná filmová legenda.

Vicky měla prostě vkus, to se jí jednoduše nedalo upřít.

A taky se muselo nechat, že všichni zástupci mužského pokolení v okruhu dohlednosti ho měli též - slintající obličeje se s ničím nedaly splést. Nebylo divu, moje kamarádka totiž zvolila kostým pro dívku naprosto ojedinělý. Tmavě hnědé kalhoty, vysoké boty, světle béžová košile s výstřihem, za kterým bych se ve slabou chvíli otočil nejspíš i já, přes ramena tmavá kožená bunda, u pasu bič a na hlavě klobouk. Indiana Jones v dámské podobě jako vyšitý.

Jenže její široký úsměv patřil nám dvěma, což byla stále věc, kterou jsem se snažil zpracovat. Jako kdyby ostatní chlapy neviděla.

Anebo jsem se možná spletl. „Tak co, Indy?" ušklíbl jsem se, když jsme přišli na doslech.

„Přemýšlím, jestli je nezdvořilé odejít teď, protože slovíčko ne přestává na opilce fungovat," zavrčela a čelo se jí na chvíli zkrabatilo, ale pak jako kdyby nad tím pomyslně mávla rukou a znovu se usmála. „Ale teď jste zpátky a spousta si jich to rozmyslí. A když ne, no, budu mít dostatečný důvod použít tohle…" Klepla prsty o svoji bojovou rekvizitu. Au, to bych nechtěl vyzkoušet.

„Byl jsem pryč ani ne pět minut," divil se Robin.

„Nejhorší byli zatím támhleti," kývla bradou kamsi za moje záda, „podle mě jim další pivo může jen ublížit. Mojí pěstí do obličeje."

Zakřenil jsem se na ni a otočil se, abych viděl na ty ztroskotance. „Vicky, vážně? Ty jsi odpálkovala kapitána univerzitního hokejového týmu?!" vyjekl jsem překvapeně. Bylo jich tam asi pět… všichni v dresech, v přilbách, obklopeni davem děvčat. Ale i přes nenápaditost jejich kostýmu jsem si je splést s nikým nemohl, byl jsem pravidelným účastníkem všech sportovních akcí naší školy -  ať už jako aktivní hráč, nebo divák.

„Cože?" Nadzvedla obočí. „To jsou opravdu hokejisti? Není to trapný, když se vydávají sami za sebe?"

„Ach, kam se podělo kouzlo Halloweenu," povzdechl si pobaveně Robbie a se slovy, že nám jde pro pití, se vzdálil.

„Ten vysokej blonďák je kapitán, slyšel jsem, že o něj dost stojí Rangers," začal jsem s představováním, „je dost šikovnej na holi, takže se ani nedivím."

„Nevěděla jsem, že máš rád hokej," zašklebila se.

„Velmi," souhlasil jsem entusiasticky, „obzvlášť mám slabost pro ty, co ho hrají."

„A ten druhej? Ten tmavovlasej vedle? Mám pocit, že jsem ho už někde viděla," zajímala se.

„To bude Patrick Johnson, jeho mladší a trochu průraznější brácha Tyler hraje za Tampu," informoval jsem ji obratem a její čelo se rozjasnilo nad tím poznáním. Krátce kývla. „A tohle je-"

„První pomoc!" skočil mi do řeči vracející se Superman a skoro okamžitě se mi v ruce objevil plastový kelímek plný zlatavé tekutiny. Děkovně jsem na něj vycenil zuby a zhluboka se napil. Sice jsem si už zvykl na typicky hořkou chuť piva, ale tím, jak málo studené bylo, mi zaskočilo a já se rozkašlal.

Dostal jsem od každého ze sourozenců pořádnou herdu do zad, takže jsem se chvíli potácel a pro jistotu koutkem oka kontroloval, jestli jsem nevyplivnul plíce na podlahu. Chlap v kápi, co ztratil rovnováhu. Ani jsem nechtěl vědět, jak vtipně to muselo vypadat, a radši se soustředil na to, abych se neudusil.

„To je ale hnusný pivo," vypadlo ze mě nakonec, „tos ho tam vařil sám, nebo co? Rozhodně tak chutná."

„Jasně, dohlížel jsem na to osobně, Veličenstvo," řekl, aniž by hnul brvou. Haha, jen si ze mě dělej šoufky, superhrdino, ale s teplým pivem žádnou válku nevyhraješ.

„A nezabalíme to?" vyptávala se Vicky. „Stejně je tu hluk a tvoří se skupinky, nemá smysl se dívat ani na hokejisty bez nápadu, ani na ty, co už tři hodiny hrajou flašku."

„Moji kamarádi z vejšky jsou na tahu po hospodách, můžu brnknout Nickovi, kde zrovna jsou," navrhoval Robin.

Znechuceně jsem se zaksichtil na nápoj ve své ruce. „Beru cokoliv, kde mají normální pití."

„Já jsem taky pro, hlavně pryč odsud," přikyvovala moje milovaná spolužačka.

Chtěl jsem říct ještě něco, ale jeden z mužů ve výstroji se odpojil od hloučku a dosti kolébavým krokem se začal přibližovat k nám. Ucítil jsem, jak mi Vickyina ruka pevně sevřela paži, a nepatrně s ní cukla, jak se mě snažila dostat někam z dosahu.

„Neodpověděla jsi mi," obvinil ji a zašermoval prstem před našimi obličeji, když k nám konečně dorazil.

„Řekla jsem ne," prskla Vicky a zamračila se na něj tak, že i moje lehce podnapilá mysl vyhodnotila tenhle výraz jako hodný brzkého úprku.

„Myslím, že by bylo dobré, kdybys dámu nechal samotnou," doporučil jsem mu.

„Ona už společnost má," přisadil si Robbie a bezděčně se narovnal v ramenou.

Vickyin nápadník na nás chvíli nechápavě zíral. Potom mu s poměrně velkým zpožděním začalo docházet, že jsme v přesile a že se situace očividně nevyvíjí tak, jak původně vyhodnotil. „Kapitáááne!" houkl za sebe, aby si přivolal posily.

Blonďák ho překvapivě přes šum hovorů slyšel a s mírným úsměvem se začal prodírat směrem k nám. „Shayne, co kdybys přestal otravovat ostatní a šel se bavit s námi?" nadhodil, když byl dostatečně blízko, a stiskl svému spoluhráči rameno. Neměl tolik upito jako Shayn, což znamenalo, že by s ním mohla být rozumná domluva.

Vicky to ale vyřešila po svém. „Odveď si ho," žádala nekompromisně a mračila se na ně. „Nikdo tu na to jeho předvádění není zvědavej!"

„Pojď." Celkem bez problémů ho otočil do správného směru. „To je ten punč," pronesl pobaveně směrem k nám.

„Proč jdeme pryč?" ozvalo se nechápavě.

„Protože prudíš, vole."

„Ale ne, ty to nechápeš, Oakley, nemůžeme jít pryč. Má moc hezkej zadek na to, abychom šli pryč," blekotal.

Oakley se otočil na Vicky, bezostyšně a důkladně si ji prohlédl a zářivě se na ni usmál. „To má, ale i tak moc otravuješ, idiote. Jdeme."

„Prasata," zabrblala Vic.

„Ber to jako poklonu, i když si ji pravděpodobně zítra ráno nebudeš pamatovat. Tvoje pozadí dělá velkej dojem," utahoval jsem si z ní.

Robinovi se stáhlo čelo. „Můžeme se bavit o čemkoliv jiným, prosím vás?"

„Třeba jako to, do jaký hospody vypadneme?" kontroval jsem, hodlal jsem dnešní splín a stesk po domovu pořádně utopit. A s dospělým doprovodem to půjde mnohem snadněji, než kdybychom s Vic šli potají kupovat do nějaké zapadlé večerky pivo, kde bychom museli tvrdit, že nám už dávno bylo jedenadvacet.

Po třech dalších hodinách jsem věděl, že to byl ten nejlepší nápad na světě.

Šli jsme po chodníku.

Superman a Batman zavěšení do sebe, prozpěvující hlasitě Call me maybe, před nimi poskakující Indiánka Jonesová… to je něco, co v newyorských ulicích neuvidíte každý den.

Kdyby se mi nemotal celej svět, patrně bych se smál fakt nahlas. Teda - já se asi doopravdy chlámal mezi slokami a refrénem, ale nebyl jsem si tím stoprocentně jistej.

„Měl bych jít spát," promluvilo ze mě moje utopené střízlivé já, což jsem okamžitě doplnil pobaveným hekáním, jako bych řekl vtip století.

„Neblbni," zavolala kdesi zepředu Vicky. „Na koleji bude teď furt ještě bugr a stejně bys tam nedošel bez svý supermanovský podpěrky, Batmane!" A začala se hihňat. Opilá Vic je hihňa, kdo by to byl kdy tušil… za dne taková sečtělá dáma.

Když jsme zastavili na přechodu - z nějakého důvodu přesně ve chvíli, kdy nás zelený obrázek na druhé straně vyzýval, abychom široký bulvár bez újmy přeplavali -, jen tak jsem se prostě zářivě zazubil na všechna ta světla kolem. Z New Yorku se vlivem pár promile alkoholu stal oslnivý kaleidoskop a já začal cítit, že by se mi tu možná jednou mohlo líbit žít. Že bych ho jednou možná mohl vzít na milost.

Ne teď, ale někdy v budoucnu jo.

„Můžeš přespat u nás, bydlíme támhle." Clark Kent mávl kamsi neurčitě do prostoru, tudíž se jeho byt mohl moc dobře nacházet na stanici podzemky, jejíž podchod ústil na rohu ulice. „Vicky má dost velkou postel na to, abys nemusel spát na gauči."

„Oukej," slyšel jsem sám sebe odpovídat. Takže nakonec skončím v posteli s holkou, kterou mi dohazuje její vlastní bratr? Sakra, jak moc jsem na mraky? „Počkej, cože?" žádal jsem po něm vysvětlení, když se mi mozek vrátil do chodu alespoň na nanosekundu.

„No, můžeš spát i u mě, ale…" vypadlo z pana právníka.

„Ale u mě je to lepší!" bránila se Holmesová a natáhla ke mně ruku, za kterou jsem ji vzal. „A pojď s námi, máme doma sušenky! Napekla jsem tři druhy!"

Ona má doma sušenky? „Vypadají jako ty máminy?" zeptal jsem se úplně nesmyslně, ačkoliv v tu chvíli mi to přišlo jako ta nejdůležitější otázka ve vesmíru. Visel jsem na ní očima a ona se na mě usmála. Tak krásně vřele, kamarádsky, skoro až mateřsky.

„Pokud se ti nebudou líbit, ráno ti udělám úplně novou várku, jsi pro?" nabídla mi.

Kdesi jsem četl, že přátelé jsou rodina, kterou si člověk vybírá sám. Nevím, kdo chytrej to řekl, ale byl jsem si jistej, že já jsem tu svoji zřejmě našel tady. Jo, na tom ošklivým, hlučným místě plným vysokejch baráků.

„Hurá na sušenky!" zavelel jsem a šlo se.

Na červenou, ale šlo se.

Děkuju vám za tu úžasnou podporu - za vaše krásné komentáře, za hlasy v povídce měsíce, za vaše maily nebo zprávy na fb - tenhle rok se mi do psaní život vážně plete, ale snažím se. =) Tuhle povídku se mi sice na Halloween podařilo dopsat, ale už ne uveřejnit, tak jsem tu s malým zpožděním. =) Doufám, že se líbilo. =) Děkuju, jste nejlepší! =)

PS: Děkuju Vám za krásné první místo! Další kapitola už se blíží v psacím procesu ke konci, jen mě ruší učení se na zkoušku, snad bude brzy úspěšně hotovo. ;-)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs: Partners in Crime: