OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Interview s upírem

26.09.2010 (20:00) • Aalex • Povídky » Jednodílné • komentováno 14× • zobrazeno 2133×

Když mi ředitelka oznámila, že dohodla interview s upírem, zírala jsem na ni a dumala, jestli mám zavolat do blázince hned, nebo to počká až po skončení vyučování.

Zjevně se s takovou reakcí nesetkala poprvé, a proto mi hned dovysvětlila:

„Víte, Eriko, v dnešní době je kult upírů hodně rozšířený. Když posloucháte, co si studenti povídají, víc než polovina z nich v ně nejenže věří, ale chtěla by se stát jedním z nich. Samozřejmě za to můžou především knihy a filmy, kterých je v poslední době bezpočet. Už to ani zdaleka nejsou jen klasické horory, ale i romantické slátaniny, na které se nachytá daleko větší počet lidí. Tím pádem tyhle myšlenky nejsou doménou stejné cílové skupiny. Dřív jste to slyšela tak možná od těch pár studentů, kteří se hlásili k hnutí emo. Dnes je to jiné. Zeptejte se v kterékoli třídě a přihlásí se vám aspoň polovina.“

Přikývla jsem, že souhlasím, ale stále jsem nerozuměla. Ředitelka spokojeně konstatovala můj zájem (a to, že jsem se přestala tvářit, jako by na mě měla každou chvíli zaútočit) a pokračovala:

„Existuje jeden mladý psycholog, který se specializuje právě na tyhle děti. Vyvinul pro ně takové menší představení. Nebudu tu dopodrobna rozebírat, jak probíhá, ale ve zkratce vysvětluje formou rozhovoru se studenty, proč není jejich cíl, stát se upírem, tak úplně skvělý.“

Neodolala jsem otázce: „Ale proč to dělá?“

Pokrčila rameny: „Prý na to téma píše nějakou práci. Každopádně má velmi přesvědčivé výsledky, jak jsem si ověřila na jiných školách. Dejte vědět studentům, že se účast započítává do docházky. Interview bude probíhat v divadelním sále.“

V určenou hodinu jsem viděla stovky studentů mířící dost natěšeně do sálu. Většina byla na přednášku opravdu zvědavá. Stejně jako já si nedokázali příliš představit, co čekat... a dvě volné hodiny brali jako příjemný bonus.

Upíří psycholog  (jak jsme mu ve sborovně potají říkali) trval na tom, že nebude přítomen nikdo z profesorů, aby nenarušoval atmosféru. Já však nedokázala odolat. Byla jsem tu celkem nová – nastoupila jsem začátkem semestru a ani věkem jsem nebyla studentům zas tolik vzdálená. Bylo to mé první místo, takže stačilo navléknout vhodné oblečení a stáhnout kapuci do čela tak, jako měla nejméně půlka studentů a zapadla jsem. Zavrtala jsem se úplně dozadu do stínu, aby si mě nikdo nevšiml.

Studenti se trousili ještě dobrých 15 minut, než vylezla na pódium paní ředitelka. Spolu s ní se u mikrofonu objevil kluk s bronzovými vlasy. Vypadal na 17 – 18. To přece nemohl být ten psycholog, ne? Nebo že by to patřilo k jeho vystoupení?

Okamžitě jsem zalitovala, že nejsem blíž. I na tu dálku vypadal kouzelně. Jestli to skutečně byl psycholog (což podle toho, jak ho ředitelka představovala, opravdu byl), musel nejspíš léčit s ochrankou. Nepochybovala jsem, že jeho pacientky nevynechaly ani sezení.

Převzal mikrofon od ředitelky, poděkoval jí za přivítání a začal přecházet, jako by chtěl každému v sále dopřát iluzi toho, že je tu jen pro něj. Pozdravil nás, ujistil se, že ho všichni slyšíme a představil se:

„Ahoj, pro dnešek jsem si vybral jméno Rob. Docela se ke mně hodí, co myslíte? Moje skutečné jméno není důležité, takže to nebudeme předstírat. Je mi jasné, že většina z vás si myslí, že tu teď začnu nějakou psychologickou přednášku. No, nebudu vás přesvědčovat, že ne. Máme vyměřený jen určitý čas, takže radši rovnou začnu. Jsem tu, abych si s vámi popovídal. Chci trochu poznat vás a vaše myšlenky, a zároveň vám chci dát příležitost, abyste trochu poznali i vy mě. Proč? Na to dostanete odpověď v průběhu těchhle dvou hodin. A teď… kdo z vás chce být upírem?“

Od chvíle, co začal mluvit, jsem nebyla schopna z něj spustit oči. Bylo to jako kouzlo, které mě teprve teď pustilo ze svých spárů. Rozhlédla jsem se sálem a všichni na tom byli podobně. Ani ti nejnotoričtější vyrušovači tady ani nepípli. Zatím se nepřihlásil nikdo. Kdo by taky chtěl riskovat, že se mu budou ostatní smát?

Smyslem téhle přednášky ale bylo mimo jiné přiznání, ne? Rozhodla jsem se Robovi pomoct a po troše zaváhání (bála jsem se, že tím, jak k sobě přitáhnu pozornost, poznají mě) jsem zvedla ruku. Robovy oči okamžitě našly ty mé. Usmál se a já ucítila motýly v břiše. Byla jsem si náhle jista, že ví, kdo jsem. Nic však nenaznačil, jen poznamenal:

„Skvělé, máme tu první.“

Všichni se začali otáčet, a když viděli, že nelže…, že se opravdu našel blázen, který se přihlásil, začaly se váhavě zvedat další ruce. Chvíli to trvalo, ale nakonec nás byla drtivá převaha. Ulevilo se mi, když Rob naznačil, abychom ruce zase spustili.

„A může mi někdo říct, proč to chcete? … Nebo možná nejdřív lehčí otázku. Jak si upíra představujete?“

Z různých koutů sálu začaly létat výkřiky: „Je krásný.“, „Bledý.“, „Studený.“, „Má upíří tesáky, kterými vysává krev.“, „Nemůže na slunce…“

Rob se začal usmívat víc a víc. Pak udělal pohyb rukou, aby nás umlčel a pobaveně prohlásil:

„Vážně? To víte o upírech docela dost. A kdo z vás si myslí, že by upír mohl vypadat jako já?“

Zarazila jsem se. Co to právě řekl? Zadívala jsem se na něj pozorněji. No… opravdu vypadal trochu zvláštně. Rozhodně aspoň jeho oči vypadaly neobvykle. Byla jsem příliš daleko, abych dokázala rozeznat, čím to bylo, ale z bližších řad jsem slyšela, že byly jako tekutý karamel. A jeho podivná krása, ladnost jeho pohybu, když přecházel sem a tam…

Sálem se teď ozývalo spousta dohadů. Rob chvíli počkal, a pak nás znovu utišil:

„Nebudu vás napínat. Jsem upír, i když tomu nejspíš většina z vás nebude věřit.“

Usmál se tak, že odhalil všechny své bělostné zuby. Ukázal si na ně a šibalsky prohodil:

„Jak vidíte, žádné tesáky nemám. Nejsou zapotřebí. Stejně tak můžu chodit ven i přes den. Nespím v rakvi a nezaženete mě křížem. Česnek nepatří mezi mé oblíbené potraviny, ale nepočítejte s tím, že kdybych se rozhodl vás vysát, mě od mého úmyslu odradíte právě jím. Maximálně se donutím nedýchat, abych necítil, jak vám páchne z úst,“ dodal pobaveně.

Sálem se nesla další vlna dohadů. Rob pokračoval:

„Nikdo se nemusí bát. Nepřišel jsem nikoho z vás poobědvat. Teď je možná pravý čas, abych se znovu zeptal: proč se chcete stát upíry?“

Mrmlání přehlušil kluk s blonďatými střapatými vlasy, který se postavil. Byl mi povědomý. Že bych ho učila? Nebo ho znám jen z chodby?

„Kvůli moci. Mít moc určit, kdo bude žít a kdo ne… a taky rychlost a sílu. Jestli je to teda pravda a ne další výmysl jako ty ochrany proti vám,“ dodal s ušklíbnutím.

Rob se znovu usmál: „Ne, jsme opravdu silní a rychlí. Vzhledem k tomu, že jsme nejlepší predátoři na světě, je to docela nutné. Hmmm… moc. Kdo další si to myslí?“

Znovu se začaly zvedat ruce – a já se k nim přidala. Pokud bych tak absurdní rozhodnutí udělala, bylo by to nejspíš ze stejného důvodu. Tedy… pokud by mi někdo dal na výběr, rozhodně bych byla radši na straně predátora než jeho kořisti.

Tentokrát sál vypadal jako les. Ruce zvedli i ti, kteří se poprvé přihlásit neodvážili. Bože, kde to žiju? Rozhodně to o nás něco vypovídá. Minimálně to, že nikdo z nás nechce zemřít.

Rob kývl: „Asi se nebudete divit, když řeknu, že stejně to dopadlo téměř ve všech školách, kde už jsem byl. Moc. Je to jako afrodiziakum, co? Tak přitažlivá… Možná jste si ale neuvědomili jednu věc. Když se stanete upírem, lidé pro vás přestanou být zajímaví. Stanou se jídlem. Nebude vás zajímat, jestli nad nimi máte moc. Budou pod vaši úroveň – jako byste teď přemýšleli nad tím, že máte moc rozšlapat milion brouků. Jasně, že to můžete udělat, ale přinese vám to nějaké větší uspokojení? Je vám to jedno. Stanete se příslušníky elity – místo ke skoro sedmi miliardám lidí, budete najednou patřit sotva k tisícovce upírů. Super, co? Jenže mezi tou tisícovkou, co pro vás náhle bude důležitá, budete průměrní. V lepším případě dokážou ti ostatní totéž co vy. V horším mají navíc takové schopnosti, ke kterým se nedokážete ani přiblížit. Budete na tom v podstatě stejně jako teď… jen s jediným rozdílem. Budete mít věčnost na to, abyste se užírali vztekem a žárlivostí. Tyhle dvě emoce jsou velmi silné. Přidejte si k nim téměř neukojitelnou žízeň po krvi a vyjde vám z toho peklo na zemi. Dá se samozřejmě zmírnit – třeba láskou. Ale pokud se živíte krví lidí, je vaší přirozeností samota. Propadnete se na úroveň zvířat, jednajících instinktivně. Láska mění všechno, ale může trvat staletí, než ji najdete. Do té doby svedete tisíce bojů s každým, koho potkáte. Pro kapku krve, pro území, nebo jen proto, aby nezaútočil dříve než vy.“

Dalo mi práci odtrhnout se od Robova obličeje. Zděšení z poznání, která nám tu odhaloval, se odráželo ve tvářích ostatních, stejně jako v té mojí. Ať už byl tenhle Rob psycholog nebo upír, jak tvrdil, chápala jsem, proč měl tak přesvědčivé výsledky, jak říkala ředitelka.

* * * * *

Přednáška trvala v podobném duchu celé dvě hodiny. Občas se na něco zeptal, ale většinou popisoval upíří život a jejich přirozenost. Čím dál víc mě přesvědčoval, že opravdu mluví o své vlastní přirozenosti.

Když skončil, trvalo dlouho, než se všichni rozešli. Skoro každý se u něj ještě zastavil – aspoň aby se na něj podíval z blízka, aby se ho dotkl a přesvědčil se, že se mu to opravdu nezdálo…

Čekala jsem, než bude sál prázdný. Teprve pak jsem rychle seběhla dolů. Vypadalo to, že na mě čekal. Napřáhl ke mně ruku:

„Rád vás poznávám, slečno Masenová.“

Jeho ruka byla ledová, když jsem ji stiskla. Díval se na mě tak, že jsem se trochu začervenala:

„Omlouvám se. Vím, že jste tu nechtěl přítomnost žádného pedagoga, ale nemohla jsem odolat.“

Usmál se: „V pořádku. Nikdo vás nepoznal a nijak jste nezasahovala. To bylo podstatné. Nevidím důvod, proč byste si mou přednášku nemohla vyslechnout, i když podobné problémy nemáte.“

Zkoumavě se na mě zadíval: „Nebo snad ano?“

Rychle jsem zavrtěla hlavou. Jeho pohled mě znervózňoval:

„Jistěže ne. Netoužím stát se upírem. Jsem spokojená s životem, který jsem si vybrala.“

Spokojeně kývl hlavou a usmál se: „To je dobře.“

Podvědomě jsem čekala, že si sáhne do oka a vyndá čočku, která by zdůvodnila tu zvláštní barvu. Nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že má své vystoupení nacvičené tak dokonale, že se podobného důkazu nedočkám.

Pustil mou ruku a lehkým tónem mě upozornil:

„Zřejmě vás tu zdržuji, že? Máte nejspíš ještě hodinu…“

Násilím jsem se vytrhla z tranzu, ve kterém jsem hltala pohledem jeho tvář a přikývla:

„Jistě. Děkuji za zážitek. Nashledanou.“

Rob se naposled usmál:

„Nashledanou, Eriko. A nevěřte všemu, co se říká.“

Zavřela jsem oči a zavrtěla hlavou, abych si ji pročistila. Když jsem znova otevřela oči, byl pryč. Nechápavě jsem zírala do místa, kde ještě před pár vteřinami stál, a pak mi došlo, že mě dvakrát oslovil jménem a přitom jsem mu ho neřekla. Co to bylo? A ta jeho přednáška… Tak jsou upíři nebo ne? Ačkoli ještě před dvěmi hodinami bych byla ochotna přísahat, že ne, teď jsem si tím nebyla tak úplně jista. Možná! To slovo mi způsobilo husí kůži. Možná tu přece jen mezi námi chodí. Doufám, že se s žádným nepotkám. Hodlám svůj život dožít jinak, než jako něčí jednohubka.

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Interview s upírem: