OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jako králíka

17.11.2015 (12:00) • Lus • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1539×

Někdy v noci, když bylo ticho a já nemohl spát, jsem je slýchával. Dělali rámus jako pominutí. Malé protivné chlupaté bestie. Nevím, proč trvala na tom, abychom je měli.

Kdepak hyena nebo sup, tohle je pro mě nejhnusnější zvíře. Hopkali sem a tam, bílé chlupaté koule s červenýma očima. Fuj.

Škrábali do prken těmi svými odpornými drápky a to, co z nich padalo...

„Bene, jdi jim dát,“ řekla jen.

„Bene, jdi jim uklidit,“ řekla jen.

„Bene tohleto , Bene támhleto,“ říkala jen. Hnusné bílé chlupaté koule!

A když přišel jejich čas... „Bene, jdi je...“ řekla jen.

Ty jejich drápky a ty jejich hnusné, hnusné, hnusné oči! Ten kožich hebký až k zalknutí.

„Bene tohleto , Bene támhleto.“

Jako by ty cucky věděly, co je čeká. Zírali na mě ze tmy. Ty jejich oči. Rejdili sem tam, dělali rámus jako pominutí. Malé protivné chlupaté bestie. Nevím, proč trvala na tom, abychom je měli.

Škrábali, kopali. Ty rudé oči, ty běloučké kožíšky hebké až k zalknutí. Jedno velké bílé klubko. A pak se zas rozpadlo a rozprsklo do všech stran. Vždycky věděli, že se něco děje. Ty jejich krvavé oči. Oni to věděli. Dělali rámus jako pominutí.

A pak už ne.

Bylo ticho a já jí je nesl. Protože to byla ona, kdo vždycky jen řek: „Bene, jdi.“

Nevím, proč trvala na tom, abychom je měli.

Oblohu rozčísl blesk a vzápětí hrobovým tichem zaburácel hrom. Hrobovým tichem, ušklíbl se Ben sarkasticky a vyhodil z jámy další lopatu hlíny. Z hromady, kterou vršil vedle, sklouzlo pár kamínků. Než dopadly na dno, stihly ho některé klovnout do kotníku. Jeden nebo dva oblázky zůstaly na lemu jeho pravé boty, studily ho na kůži. Když s nohou lehce třepl, aby se kamínků zbavil, akorát mu sklouzly do boty. Další pohyb je dostal pod chodidlo, kde ho s každým pohybem bolestivě hryzly, stejně jako ho hryzalo černé svědomí při každém nádechu. Při každém úderu srdce.

Na chvilku se zastavil, aby setřel z čela dotěrný pot a popadl dech. Bylo nechutné dusno, ale v tom to nebylo. Vzpomněl si, jak se kdysi jeho bratranec při záchvatu astmatu skoro udusil. Běželi po louce a osmiletý Jimy se najednou prudce rozkašlal, skulil se do pampelišek a nebyl schopný se ani nadechnout, natož vstát. O rok starší Ben, vyhublý trouba, co nosil každou chvíli košili naruby anebo alespoň zapnutou šejdrem, sebral všechny síly, přehodil si baculatého Jimyho přes rameno a běžel s ním až do města. Když se dostali k doktoru, vypadalo to, že smrt na jazyku má spíš Ben. Jimmyho tím však zachránil a byl za hrdinu. To se mu vcelku zalíbilo. Zařekl se, že bude na toho malého bucláčka Jimyho dávat pozor. Dalších dvacet let.

Než stačil ten idiot Rogers otevřít kudlu, kterou na Jima vytáhl, rozštípal mu Ben o záda barovou stoličku. Nebyl si úplně jistý, jak ke sporu mezi Jimem a tím pitomcem došlo, nicméně každému rozumnému člověku, který ty dva znal, muselo být jasné, že Jim je v tom nevinně. Jim byl už v osmadvaceti klidný bodrý strejda, který s každým prohodil slovo, ale nikdy tím vlastně nic moc neřekl. Bylo prakticky nemožné, aby se s někým dostal do sporu.

Rogers byl průšvihář a násilník už od školky. Děsně rád někoho mlátil, ale byl to zbabělec. V dětství se pral s mladšími, v dospělosti se staříky, mrzáky nebo alespoň neozbrojenými. Rvačky tu byly na denním pořádku, ale udržovaly si jakousi etiketu. Jenže sousloví fair-play Rogersovi zjevně nic neříkalo. Nevyšel z domu bez pistole nebo alespoň pořádné kudly a nijak se tím netajil. Naopak, celkem rád tím svým nádobíčkem někomu šermoval před nosem. Naštěstí to byl takový nemotorný blb, že vlastně nikdy nikomu pořádně neublížil. Což byla možná trochu škoda, napadlo Bena. Jedna slušně podaná žaloba a měli by od něj pokoj alespoň na pár let. Ale ten vůl se nezmohl ani na to, aby se nechal zavřít!

- - -

A teď si tu klidně ležel na korbě Benova auta, zabalený do závěsu pratety Hortenzie.

- - -

Mrtvej.

- - -

Mrtvej jako sele.

S vykulenýma očima, jako by mu to pořád nedocházelo. To je mu podobný, blbovi!

Do jámy se sesypala další sprška hlíny. Vrahu! zasyčela.

 Je mrtvej! Ten idiot Rogers je konečně mrtvej!

A tys ho zabil, Bene.

Jeko sele.

Ne, o dost snadnějš. Jako králíka.

Jsi vrah, Bene, šeptalo listí ve větru.

Měl bys dostat medaili, zaskřehotal havran.

Bene, chlapče, cos to provedl, zapleskal závěs pratety Hortenzie a odkryl Rogersův obličej. Pořád měl ten arogantní výraz. A z boku na krku temnou podlitinu. Úplně jako králík.

„Tak pojď, ty starej parchante,“ zamumlal Ben skoro láskyplně a tahal Rogerse z korby. Plesk, mlaskl Rogers, když dopadl na dno jámy. Ben seskočil za ním. Naposledy se tomu blbovi podívá do očí. Když už mě má pronásledovat ve snech, tak ať to aspoň stojí za to!

Vrahu, šeptal Rogersův výraz.

Medaili za službu vlasti, zakrákal havran.

Bene, chlapče, nevíš, kam se poděl ten starý závěs, co byl v komoře?

Bene. Bene?

- - -

„Bene.“

Ben zvedl oči. O nejbližší strom se opíral šerif, v natažené ruce pistoli. Vůbec ho neslyšel přicházet! „Říkal jsem si, že k tomu dřív nebo pozdějc dojde, ale že to budeš zrovna ty, Bene...“

Ben mlčel. „Není to tak, jak to vypadá,“ říkal ten chlápek minulej tejden v kině. Ben se hystericky zasmál. „Je to přesně tak, jak to vypadá, šerife.“ Vyhoupl se z jámy a pomalu se blížil k šerifovi s napřaženými zápěstími. „Zabil jsem ho. Chtěl na mě vytáhnout bouchačku. Než to stihl, vzal jsem ho železnou trubkou.“

Fuj, bylo to fakt úplně stejný, jako klepnout králíka!

„Ve chvilce bylo po něm.“ Šerif nic neříkal. Ben stál přímo před ním a nastavoval zápěstí.

„Co si to o mně myslíš, Bene?!“ vyštěkl najednou. „Koukej ho hezky rychle zahrabat a zmizet. Zejtra sem nechám navézt suť z tý mý spadlý stodoly. A nečum na mě jak tele na nový vrata a padej zpátky do hospody, než se někdo začne divit, že už chčiješ ňák moc dlouho.“

Nevím, proč trvala na tom, abychom je měli.

Autor: Lus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jako králíka: