OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Je těžké stát se spisovatelem

25.10.2012 (17:00) • Arkana • Povídky » Jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 1611×

Je těžké stát se spisovatelem

Prsty se jí lehce třásly vzrušením, když zapínala počítač. Svíčka zvolna dohořívala a jen matně osvětlovala její nedočkavý obličej.

Přišel čas.

Čas, který patřil jen jí. Byly to chvilky, kdy jí bylo dovoleno zapomenout. Zapomenout na svět, zapomenout na realitu. Ponořit se do hlubin fantazie a své nejbláznivější a nejvřelejší touhy i strachy probudit k životu.

Když byla na základní škole, psala ty nejlepší slohy ze všech spolužáků. Učitelka však brala její práce do rukou a dívala se na ně poněkud skepticky; pak si ji vzala stranou a rádoby vlídně jí doporučila, aby se příště pokusila psát o něčem reálnějším, protože život vážně není plný šílených čarodějů, vlkodlaků a kouzel. Ona jen mlčela, a zatímco učitelka mluvila, snažíc se jí mírně hysterickým hlasem vysvětlit, že draci neexistují, představovala si, jak na jejím ošklivém nose jako mávnutím kouzelné hůlky raší jedna bradavice vedle druhé.

Pak se jich zeptali, čím by chtěli být, až vyrostou. Spolužáci vykřikovali návrhy jako „policista“, „lékařka“ nebo „vychovatelka v mateřské školce.“ Když se zeptali jí, řekla s neuvěřitelnou vážností, že ze všeho nejvíc chce být spisovatelka. Hurónský výbuch smíchu doprovázel tenkrát její slova.

Pokaždé, když jela domů autobusem, rozhlížela se a pozorovala cestující. V hlavě se jí rodily nejrůznější nápady, lidé na sedadlech vedle ní ožívali ve zcela novém nepoznaném světě plném věcí, které by se ve skutečnosti nikdy nemohly stát. V jejím vlastním světě, kde kočky mluví, auta létají a lidé si navzájem čtou myšlenky.

Její matka jí kdysi řekla, aby nechala těch hloupostí a vybrala si opravdové povolání, které jí jednoho dne dokáže uživit. Ona se jen otočila a odešla do svého pokoje, kde, dobře zamčená, strávila další hodiny a hodiny shrbená nad klávesnicí počítače.

Lidé pod jejíma rukama žili své vlastní životy. Byli drzí a neomalení, aby se vzápětí horlivě omlouvali. Chybovali. Prohrávali i vítězili. Dala do nich kus svého vlastního já a byla na ně hrdá.

Ona ty postavy stvořila. Ona do nich vdechla život. Ona teď s napětím čekala, jak je přijmou ostatní.

Prožívala s nimi každičký okamžik jejich života, prošla s nimi jejich cesty. Plakala a slzy smáčely klávesnici, když ztráceli své blízké. Smála se jako velký šťastný blázen, když jim bylo dopřáno šťastného konce. Házela jim klacky pod nohy a pak je držela za ruku, zatímco překračovali jeden za druhým.

Nedělala to pro peníze, ani pro slávu. Nikdy. Dělala to pro ně. Pro svoje postavy, pro svou rodinu.

Přijímala tvrdou kritiku s hlavou hrdě vztyčenou. Každá drobná pochvala, každý úsměv, který vytvořila na něčí tváři, pro ni znamenal odměnu. A když si večer co večer sedala k počítači, odhodlaná strávit u něj celou noc, aby ráno vstala se zarudlýma očima a dvacítkou nově popsaných stránek, v duchu se těšila na tu chvíli, kdy udělá poslední tečku za poslední větou. Chvíli, kdy se ve vás mísí pocity smutku i radosti. Okamžik, kdy cítíte, že vámi prošly desítky postav a zanechaly ve vás hluboké stopy, kdy slyšíte jejich slova jako ozvěnu ve vlastních uších.

Ten den slavnostně zaklapne počítač. A pak bude jen sedět a dívat se do prázdna a usmívat se.

„Tak jsem to přece dokázala,“ řekne si.

A až její příběh jednoho dne obletí svět a všichni o něm budou mluvit, každý bude znát stránky jejích knih do posledního písmenka a bude tvrdit, že rozumí světu fantazie, který na nich přežívá, jen se usměje a bude vědět, že není nikdo, kdo by ho znal a miloval více než ona sama.

Jmenovala se Joanne Kathleen Rowlingová a tenkrát začínala stejně jako my všichni.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Je těžké stát se spisovatelem: