OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jeho Olga, její Václav

23.12.2014 (11:00) • Kate3 • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 2018×

Seznámili se v kavárně Slavie, když bylo Václavovi sedmnáct a Olze dvacet. O tři roky později spolu začali chodit. Václav jí prý napsal dopis, jestli by s ním chtěla jít na rande, a ona souhlasila s tím, že s ní není jednoduché pořízení, jak se později ukázalo, nebylo ani s Václavem.

* * *

Čas, kdy čekala na Václava, až ho pustí z výslechu, zabíjela čtením. Nesnášela StB a její příslušníky. Když chtěla, jednoduše je ignorovala. Nějakým zvláštním způsobem se jí báli. Daleko raději jednali s Václavem než s Olgou, která na ně byla velmi nepříjemná, a pokud jim vůbec odpovídala, bylo to pěkně jízlivým tónem.

„Co to čtete?" zeptal se jeden z nich. Možná si myslel, že jde o nějakou zakázanou či brakovou literaturu.

„Knihu," opáčila suše a dál si policisty nevšímala.

* * *

Celí uřícení přiběhli domů. Olga čekající, až se Václav vrátí, jim, jako vždy, uvařila polévku. Výbornou. Po té se Václav osmělil a svěřil se své ženě.

„Asi budu prezidentem," sdělil rozrušeně.

„Aby ses neposral," okomentovala to Olga a nalila další plný talíř polévky.

* * *

„Měla bys přestat kouřit," řekl vážným tónem a zadíval se jí do očí. Mlčela. Dál si četla knížku. Byla vášnivou čtenářkou, z čehož vyplývá, že byla velice sečtělá. Přečetla snad úplně všechno, co bylo v jejím věku možné obsáhnout. „Olga..." oslovil ji znovu. „Víš, že tě to zabíjí."

„Já vím," odpověděla prostě a zapálila si další cigaretu. „Ty kouříš taky."
Povzdechl si. Ano, byl myslitelem, filozofem, ale všechny praktické věci každodenního života ležely právě na jeho ženě.

„Olga," pokáral ji tichým hlasem, jakoby už neměl sílu něco říkat.

„Přestaň mě poučovat, prezidente. Nejsem jako oni," mávla rukou k televizi, kde běžel záznam z nějakého projevu Václava Havla, tisíce lidí mu s nadšením naslouchaly.

* * *

Opět něco hledal. Svým způsobem to byl člověk nepraktický, to jeho žena naprosto přesně věděla, kde co doma mají.

„Olga?!" Pokud na to měla náladu, odpověděla mu, pokud ne, ignorovala ho. „Olga?! Kde máme ty porcelánový hrníčky, který jsme koupili tenkrát v tom obchodě?" ozvalo se z kuchyně. „Olga? Slyšíš?!" zopakoval znovu, když se mu nedostávalo odezvy.

Pro tentokrát se nad svým manželem slitovala. „Vzadu napravo v kredenci, vedle těch hrnců, co máme ještě od svatby."

* * *

Občas, když už byl Václav Havel prezidentem, se se svými poradci dlouhé hodiny dohadovali a on ne a ne pochopit, co bylo zřejmé, a stále si trucovitě prosazoval svou.

Když však Olga viděla, že je situace neúnosná, přišla k němu, položila mu ruku na rameno a řekla: „Tak, Vašku, to by stačilo." A byl klid. Olga na svého manžela velmi působila a on na ni dal.

Ani jeden z nich zpočátku nechtěl být tím, čím být museli. Václav však svoje prezidentování přijal se ctí. Olga to nesla těžko. Původně nesouhlasila s tím, aby se Václav stal prezidentem, a bylo pro ni naprosto nepřípustné, aby se stala první dámou. Mám pocit, že se bála, aby neztratila svou svobodu a nezávislost. Avšak do role první dámy vplula s elegancí sobě vlastní. Nepotřebovala žádné kurzy, nemusela se učit, jak být manželkou prezidenta, zhostila se své role takovým způsobem, jako by do společnosti, kam se po zvolení svého manžela prezidentem dostala, patřila s naprostou samozřejmostí.

* * *

Václav Havel byl také jen člověk a samozřejmě i muž s obrovským charisma, kterému ženy podléhaly. Měl aférky s různými ženami, o kterých Olga věděla. Postěžovala si přítelkyni, že na Václavovi není nejhorší to, že má ženské, ale to, že jí o tom všem musí hned říct. Když byl Václav ve vězení, sama Olga prý s „jeho ženami" udržovala dobré vztahy.

I ona měla vztah s mužem - Janem Kašparem, ale její povaha byla přímá a nesnášela přetvářku, a proto o tom Václavovi, který se vrátil z vězení, hned druhý den řekla. Václav z toho byl otřesen velmi dlouhou dobu, na rozdíl od Olgy, která mu jeho nevěru trpěla, tolerovala. Oba však po nějakou dobu žili s jinými partnery i přesto, že byli v manželství.

Jejich vztah byl založen na zvláštním porozumění. Václav Havel byl hodný, dobrý člověk, který by se pro lidi rozdal. Olga Havlová byla stejná, měla však takový zvláštní šestý smysl, kterým okamžitě odhalila, jací jsou lidé kolem ní, kdo moc mluví a nemá na to, kdo je příliš pyšný, kdo je zbytečně skromný. Nebála se říct, co si myslí, a slovně se s někým pohádat, což Václav z duše nesnášel.

Olga nerada mluvila o svých pocitech a vždy se je snažila skrývat, dařilo se jí to. Také své chování a jednání velmi pečlivě kontrolovala.

Václav byl zase stydlivým člověkem. Byli jako dvě odlišné barvy, které bez sebe nemohou existovat. Jedna vzniká z druhé, přesto se doplňují. Oba v sobě měli jistou substanci optimisty i pesimisty, určité spojení introvertního i extrovertního jedince.

* * *

Když spala, jako obvykle do pozdních dopoledních hodin, nikdo ji nesměl rušit, a když vstala, Václav říkával: „Počkejte, až si Olga vypije kafe." Jinak by s ní prý nebyla řeč.

Olžina životospráva nebyla nijak valná. Nejpozději od poloviny sedmdesátých let neexistovalo, aby byla vyrušena před desátou ráno. Dlouho snídala (kafe a cigarety), k tomu četla noviny. K obědu si dala jen něco malého a až večeře byla největším jídlem jejího dne, ale bylo to něco hodně nezdravého.

Jedním z jejich rituálů byla becherovka v pět odpoledne.

Snoubila se v ní radost i smutek.

Občas, když byla Olga mezi lidmi, které měla ráda, vtipkovala. Často na účet komunistů anebo na téma politických vězňů.

„Baví se spolu dva kamarádi: Už jsi někdy mluvil před velkým množstvím lidí?
- Mluvil.
- A cos říkal?
- Jsem nevinnej!"

* * *

Jednou, když byl Václav opět ve vězení, si postěžovala a zároveň ji rozesmálo, když jí napsal, ať opraví plot na Hrádečku. Pokaždé, když jí od něj přišel dopis, byly v něm instrukce a úkoly, které chtěl, aby splnila.

Život vězně byl složitý, omezený, politický vězeň neměl naprosto žádná práva, byl odříznut od světa na druhé straně mříží. Alespoň psaním dopisů, ve kterých se snažil dění v Praze a na Hrádečku řídit, si to vše kompenzoval. Olga ho chápala, více chápající bytost ve svém životě Václav Havel neměl.

Hodiny pro návštěvy vězňů byly uzpůsobené cíleně tak, aby to bylo pro obě strany nepříjemné. Například v sedm hodin ráno se měla Olga dostavit, pokud chtěla Václava vidět, do Ostravy, kde byl zavřený. Jeďte si několik stovek kilometrů z Prahy přes celou republiku, nehledě na počasí. Pokud jste se o pět minut zpozdili, návštěva vašeho milovaného člověka byla zamítnuta.

Jednoho dne za ní přijel Olžin a Václavův společný přítel. Nedala na sobě nic znát, jak se trápí, snažila se být silná, chovala se, jako by se nic nedělo, i přesto, že se musela cítit příšerně. Nechtěla, aby ji kdokoliv jakýmkoli způsobem litoval. Olga se snažila vše zvládat i bez Václava, bojovala a dařilo se jí to.

Léta vedle disidenta Olgu nemohly nezměnit. Začala ještě více číst jiné, podle Václava kvalitnější autory než předtím. Jejich vztah byl velmi komplikovaný, nevyznávali si lásku, a přesto oba věděli, jací jsou v očích toho druhého. Olga byla jistotou v prezidentově životě, měl kde se vypovídat, když mu nebylo dobře, věděl, že jeho manželka, kterou se stala v roce 1964, je jeho oporou.

Skvěle se doplňovali a nepochybně se velmi milovali.

* * *

Na Hrádeček pomalu dopadala tma, avšak jeden bod temnotu prozařoval. Tím světlým bodem v černo-rudé husté mlze byla právě chalupa na Hrádečku. Tancovalo se a veselilo. Doba byla zlá, pokud chtěli přežít a udržet si duševní zdraví, museli se umět odreagovat. Olga byla srdcem těch akcí, pořádala je, organizovala. Obklopovala se zajímavými a pro tvoření samizdatů nebo práci v disentu užitečnými lidmi.

Když už toho na ni bylo příliš, chodila na několikahodinové procházky se psem. Milovala psy a přírodu. Ráda houbařila.

Neměla ráda, když ji fotili nebo natáčeli, a tomu se, bohužel, na Pražském hradě nedalo vyhnout.

Lidé z ní měli respekt. Milovali ji, nesnášeli, anebo oboje naráz. Olga Šplíchalová, později Havlová, byla velmi výjimečnou osobností. Pro život Václava Havla byla velmi důležitá, byla pro něj jeho vlastním zrcadlem, jako první četla jeho eseje a různé politické texty. Byla jeho velkým kritikem. Někdy až příliš. A já osobně si myslím, že osobnost Václava Havla by nebyla tak dokonalou, jako ji mnoho z nás vnímá, bez jeho osudové ženy Olgy.

Pocházela ze Žižkova a neměla lehké dětství. Byla k sobě tvrdá a přísná, což očekávala i od ostatních. Když v šestnácti letech pracovala v továrně na výrobu punčoch, zasekl se jí lis a ona ho chtěla opravit, lis se však rozjel a usekl jí čtyři prsty na levé ruce. Když jí doktoři sundali obvazy a ona uviděla jen pahýly, omdlela, ale rychle se vzpamatovala a se svým handicapem se naučila žít. Osobně pochybuji, že si toho někdy někdo z veřejnosti a možná i z blízkých lidí, všiml. Vždy měla ruce složené tak, aby její zranění nebylo vidět, svou levou ruku vždy skrývala kapesníkem nebo rukavicí.

Někdy se zahleděla takovým zvláštním způsobem do svého světa, do kterého většina jejich blízkých lidí (a pravděpodobně ani Václav) nemohli, a ani ho nikdy nepochopili.

* * *

*Je začátek osmdesátých let a Václav Havel sedí ve vězení v Heřmanicích. Olga je na čtyři roky slaměnou vdovou. Právě teď má za sebou nepříjemné dopoledne; policisté prováděli u ní na Hrádečku dlouhou domovní prohlídku a vezou ji do Prahy. Je zadržena. U silnice stojí hospoda, a tak se zastavují na oběd. Následující scéna se skutečně stala a ilustruje Olžinu povahu.

Policisté: „My ještě nejedli, tak si dejte oběd s náma, můžete."
Havlová: „Pane číšníku, přineste mi k jídlu becherovku."
Policisté (tlumeně): „Tohle jsme si nedohodli, jaká becherovka?"
Havlová: „Číšníku, zpátky! Doneste mi dvojitou!"

Policisté byli v civilu a nechtěli dělat rozruch, tak jen sykli: „Vy jste strašná semetrika." Dojeli s Olgou do Prahy a tam, v bytě Havlových, zabavili knížky. Potom ji nechali podepsat protokol a už už odcházeli, když u dveří zazvonil protirežimní básník Fanda Pánek. Prý nese nové verše, které by Olga mohla vydat v samizdatové edici Expedice. „Pánové, vidíte?" utrousila. „Sotva jste to tady uzavřeli, už mi lidi nosí další knížky."

*Převzato z článku MF Dnes.

* * *

„Olga, co si tu bez tebe jen počnu?" snažil se jí domluvit zničeným hlasem, ze kterého bylo poznat, jak se cítí.

Jeho žena se nerozhodla pro léčení se v cizině nebo pro možnost, aby za ní dojížděl zahraniční lékař, ač ji měla. Rozhodla se léčit jako úplně obyčejný občan, za kterého se vždy považovala, v nemocnici. Měla nádor na mozku. Byla na to díky své Nadaci, která nesla její jméno, připravena. Každý den se setkávala s nemocnými nebo postiženými lidmi, věděla, co léčba a nemoc obnáší. Opět byla statečná, ač nemusela být. Ani její přátelé do poslední chvíle nevěděli, co se s ní děje a že má tak zákeřnou nemoc.

„Zase děláš jakýmsi mně nepochopitelným způsobem statečnou?! No tak, Olga. Víš přece, že tu máš nás, kteří jsme ti ochotni jakýmkoli způsobem pomoct."

Mlčela. Její oči byly nepřítomné, opět zahleděné do jejího vlastního světa.

„Bez tebe tu budu ztracený," povzdechl si utrápeně.

„Já vím," odpověděla konečně. „Poradíš si tu. Budeš tu mít na všechno lidi."

„Tím si nejsem tak jistý." Znovu povzdechnutí. „Olga," zašeptal. „Víš přece, že ani nevím, kde máme ty zatracený kolíčky na prádlo."

„Přestaň být, Vašku, sentimentální. Na to máš ty svoje díla, aby sis do nich vylil duši. A už se o tom nebudeme bavit!" sekla po něm rázně i přesto, že jí nebylo zrovna nejlépe, vybalila se z deky a vstala z křesla.

„Olga... Prosím," pokoušel se ji zadržet, chtěl si o tom všem promluvit, o její nemoci, ale ona nesnesla lítost, která by se týkala její osoby.

„Už jsem řekla!" Ani se na něj neotočila a odešla do ložnice. Tak to bylo vždy, když s ní chtěl Václav hovořit o něčem důležitém, co se týkalo jí, když vzpomínal, byl sentimentální. Okamžitě ho utnula a celý rozhovor převrátila do lehce hravé roviny a dál se už o problému nezmiňovala.

Založila Výbor Dobré vůle a také Cenu Olgy Havlové, což později spojila pod Nadaci Olgy Havlové. Její činnost byla velmi úspěšná a Nadace Olgy Havlové existuje i v současnosti a vede si velice dobře.

Olga Havlová je oceněna několika významnými cenami.
V roce 1991 jí byl za charitativní práci udělen v Norsku organizací Stiftelsen Arets Budeie (jako první ženě bez norského občanství) titul Žena roku. V Nizozemsku převzala v roce 1995 dětskou cenu „baronka ze Země všech časů". V tomtéž roce byla oceněna medailí Přemysla Pittra a stala se „Ženou roku 1995" České republiky. V roce 1997 jí byl in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Taková byla první dáma, kterou se nechtěla stát, Olga Havlová. Pro mě je to velmi výjimečná osobnost. Čím více si o ní čtu, tím více mě její osud zajímá. Povídka se věnuje manželům Havlovým a převážně Olze, kterou jsem se snažila přiblížit takovou, jaká doopravdy byla. Nevím, jestli se mi to podařilo, ale snažila jsem, a psaní mě bavilo. Pokoušela jsem se zachytit Václavův a Olžin vztah, je naprosto jasné, že k sobě patřili a skvěle se doplňovali. A jak jsem již psala výše, dovoluji si tvrdit, že profil Václava Havla by nebyl tak dokonalý bez jeho ženy Olgy.

Neutápěla se v sebelítosti, bojovala proti ní osobitým humorem. Myslím, že paní Olga měla citlivou duši. Zažila toho v životě hodně, a to ji donutilo mít ostrý jazyk a být přísnou, ale přesto laskavou ženou.

Chtěla bych Vám poděkovat, pokud jste dočetli až sem. Velice si toho vážím! :)

Pozn.: Některé rozhovory jsou mnou vymyšlené, některé se zakládají na skutečnosti. 

Začínala jsem citací Olgy v perexu, skončím citací Václava.

„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí."

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jeho Olga, její Václav: