OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Kdo pomůže Veronice?

26.07.2017 (09:00) • Kathleena • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1716×

„Podívejte, co jsem si včera koupila,“ nakrucovala se Marika před spolužačkami, aby si mohly lépe prohlédnout její novou halenku s hlubokým výstřihem. „Myslíte, že se budu Liborovi líbit?“

„No jasně, jsi vážně kočka,“ zalichotila jí Stela a na důkaz svých slov ukázala palec nahoru.

„Jen škoda, že dnes není ve škole,“ povzdychla si Marika.

„Není to moc odvážné?“ pochybovala Klára.

„Já myslím, že je to v pohodě,“ opáčila Stela. „Marika si takový výstřih může dovolit,“ ušklíbla se při pohledu na svůj plochý hrudník.

Tiše jsem seděla v poslední lavici a snažila se soustředit na četbu Robinsona Crusoe. Jejich hlasitý rozhovor se však nedal přeslechnout, a co chvíli mě donutil zvednout zrak od knihy. Najednou jsem si všimla, že se Marika dívá mým směrem a na tváři má potutelný úsměv. Ihned mě to zneklidnilo. Seskočila z lavice, na níž seděla, a chůzí modelky se rozešla ke mně.

„A co ty, Nulo, kdy sis naposledy koupila něco nového?“ pohrdlivě mě přejela pohledem a na obličeji se jí usídlil výraz, který jsem tak dobře znala. Oslovení Nulo mě zabolelo u srdce.

„Minulý týden jsem si koupila nové tričko,“ zalhala jsem a sklopila oči ke knize, aby neviděla, že se červenám.

„Tak proč ho teda nenosíš? Člověk tě nevidí jinak než v otahaných hadrech,“ téměř s odporem se zadívala na mé oblečení.

„Kecá,“ ušklíbla se Stela a založila si ruce v bok, „žádné tričko si nekoupila.“

„Hele, Nulo, ty kalhoty jsi zdědila po babičce?“ přidal se k nim Marek a celá třída se rozesmála. Další spolužáci obstoupili mou lavici v očekávání obrovské legrace. Šeptali si mezi sebou a chichotali se. Cítila jsem na sobě jejich pichlavé pohledy.

„Jsou po sestřence,“ špitla jsem a marně se pokoušela schovat svůj hořící obličej za vlasy. V duchu jsem se modlila, aby zazvonilo a mé utrpení s příchodem učitele skončilo.

„Po sestřence,“ zopakoval po mně Marek, „ty spíš vypadají, jako by přežily první světovou.“ Třídou se rozezněla další salva smíchu. Po očku jsem se podívala na ostatní spolužáky. Všichni mě upřeně sledovali. Když si všimli, že se červenám, rozesmáli se tak, že skoro nemohli popadnout dech.

V krku mě pálil pláč, ale ovládla jsem se. Tolik se mi chtělo zakřičet Dejte mi už konečně pokoj!, nedostala jsem však ze sebe ani hlásku. Po tváři mi skanula jedna osamocená slza.

„Snad se nás nebojíš,“ řekl ušklíbavě Marek a přistoupil až těsně ke mně. Položil si lokty na mou lavici a zadíval se mi přímo do obličeje. „Tak ty brečíš, jo?“ zadržoval v sobě smích. „Podívejte, my jsme ji rozplakali.“ Otočil se na ostatní s hraně smutným výrazem. Všichni se výborně bavili.

„Tak kočička nám pláče,“ posmívala se mi Stela a vyměnila si s Markem pobavený pohled.

„Kočička? Spíš zrůdička,“ zhnuseně se zašklebila Marika a otočila se k odchodu, „jdu pryč, nudíte mě, lidi.“ S vyzývavým vrtěním zadku odkráčela ke své lavici.

„Měla by sis umýt vlasy, Nulo, máš je mastný jako prase,“ řekla Klára těsně u mého ucha. Zbytek třídy to samozřejmě slyšel a smích vystřídaly úšklebky. Zaslechla jsem několik nelibých poznámek na mou adresu. Vlasy jsem si myla každý den, ale nemůžu za to, že se mi tolik mastí. Ani jsem se jim to nesnažila vysvětlovat. Nepochopili by to.

„Nemáš vši?“ Marek se natáhl tak, aby mi viděl na hlavu. „Fuj,“ prohlásil a s odporem se odvrátil, „na tom by se daly smažit řízky.“

„Nebuď nechutnej,“ šťouchla ho do žeber Stela.

Už jsem nedokázala potlačit vzlyky. Zavřela jsem oči a nechala slzy, aby smáčely mou oblíbenou knížku. Cítila jsem takové ponížení, že bych v tu chvíli nejraději umřela.

Řinčení zvonku oznámilo začátek hodiny a přehlušilo tak horlivou debatu spolužáků o mé osobě. V mysli jsem prosila, aby se otevřely dveře a do třídy vstoupil učitel.

„Nulo, proč jsi...“ Marek mi chtěl položit další nepříjemnou otázku, ale naštěstí jsem uslyšela cvaknutí kliky a hluboký hlas dějepisáře.

„Co je to tam za sněm?!“ okřikl mé trýznitele, kteří se beze slova odebrali na svá místa. Všichni se postavili v gestu pozdravu.

Učitel zasedl za katedru a mávl rukou, ale se posadili. Nevšiml si, že jsem zůstala sedět. Neměla jsem sílu se zvednout.

Učitel zapsal do třídní knihy, kdo chybí, číslo hodiny a další náležitosti. Pak otevřel svůj notes se známkami. Každou hodinu zkoušel dva žáky z minulé látky a já se usilovně modlila, aby nevybral právě mě.

„Veronika Dvořáčková!“ pronesl rázně mé jméno, při čemž se rozhlédl po třídě. „K tabuli!“

Mým tělem projela vlna úzkosti. Cítila jsem, že se mi do tváří hrne další krev. Ani jsem nechtěla domýšlet, jak asi právě vypadám. Upnula jsem se k naivní představě, že je to třeba jen sen. Pokusila jsem se zvednout ze židle, ale nohy odmítly spolupracovat.

„Vy jste mě neslyšela, Dvořáčková?! K tabuli!“ opakoval učitel a nervózně klepal prstem do stolu.

K uším mi dolehl chichot a další poznámky spolužáků. Nevím, kde jsem v sobě našla sílu. Vyškrábala jsem se na nohy a pomalu se rozešla k tabuli. Snažila jsem se ignorovat potutelné úsměvy. Najednou jsem ucítila, jak mě někdo plácl přes zadek. Nadskočila jsem leknutím a otočila se. Byl to Marek. Tvářil se nezúčastněně a upíral pohled z okna jako by nic. Chtěla jsem  mu něco říct, ale nedokázala jsem to. Bála jsem se vypustit z úst jediné slovo, aby se nestrhla další sprška posměšků.

Učitel se ani nenamáhal ho napomenout. Věděla jsem, že mě nemá rád stejně jako všichni ostatní. Došla jsem před tabuli a připadala si jako na popravě. Se sklopenou hlavou jsem čekala na otázku.

„Ve kterém roce byl upálen Mistr Jan Hus?“ zeptal se učitel a netrpělivě vyčkával odpověď. Za normálních okolností bych něco tak jednoduchého věděla bez váhání, ale momentáně jsem se nacházela v takovém rozpoložení, že jsem si nemohla vzpomenout ani na vlastní jméno.

„Čtrnáct set...“ začala jsem a přemýšlela nad druhou číslovkou, která mi jako naschvál vypadla. Koutkem oka jsem zahlédla, jak si Marika se Stelou něco šuškají. Rozhodilo mě to ještě víc.

„Já čekám,“ podupával nohou učitel a založil si ruce na prsou.

„Čtrnáct set padesát,“ řekla jsem tiše s vědomím, že je to špatně, ale za žádnou cenu jsem si nemohla vybavit správnou odpověď.

Učitel naštvaně zavrtěl hlavou. „Nemá smysl to protahovat, máte za pět, Dvořáčková. A na příště se koukejte naučit, budeme psát písemku!“ vyštěkl a zapsal si známku do notesu. Ale já se učila! chtělo se mi vykřiknout. Hlasivky ale nechtěly mluvit. Zahanbeně jsem se vracela uličkou ke své lavici úplně vzadu a doufala, že mi cestou nikdo nepodrazí nohy nebo neřekne něco ošklivého.

Posadila jsem se a s přívalem nových vzlyků čekala na konec vyučování.

***

Když jsem zabouchla dveře od bytu, nesmírně se mi ulevilo. Ani doma to sice nebylo ideální, ale nikdo mi tady neubližoval. Vlastně neměl kdo, většinou jsem tu byla sama.

Moje matka v poslední době trávila více času v hospodě než doma. Začala pít po tátově smrti. Zemřel, když mi bylo v deset. Pracoval jako dělník na stavbě a jednoho dne se mu stal velmi vážný úraz. Několik dní byl v umělém spánku, nakonec však svým zraněním podlehl. Zůstaly jsme s maminkou samy. Nesla tátovu smrt velmi těžce a čím dál častěji hledala útěchu v alkoholu. Postupně se na něm stala závislá. Nějaký čas se léčila, ale pak do toho spadla znovu. Už kvůli tomu ani nechodí do práce. Naštěstí nám úřady dávají peníze, abychom měly z čeho žít.

Vešla jsem do svého pokoje a hodila batoh do kouta. Vzpomněla jsem si na všechno zlé, co se mi dnes stalo ve škole, a po tvářích mi samovolně začaly stékat slzy. Lehla jsem si na postel a plakala. Nechala jsem všechny pocity, které jsem v sobě tak dlouho dusila, vyplout na povrch. Měla jsem sto chutí zahrabat se pod zem, abych se neviděla. Nulo, vybavilo se mi. Opravdu jsem si připadala jako nula. Bezvýznamná, ubohá a ošklivá nicka. Styděla jsem se sama před sebou za to, že existuji. Tolik mě bolela všechna slova, kterými mě spolužáci denně častovali, tolik se mi před nimi chtělo ohradit, říct jim, aby mě nechali, ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem ze sebe vymáčknout ani písmeno. Pokaždé si připadám, jako bych měla v mozku zeď, za níž je skryté vše, čím bych se chtěla bránit, ale přes tu tlustou stěnu se to nemůže dostat ven. Vím, že je to nepochopitelné, ale já to neumím změnit.

Zvedla jsem hlavu a podívala se do zrcadla naproti posteli. Sledovala mě šeredná holka s očima oteklýma od pláče a brunátným obličejem. Vstala jsem a přešla blíž.

Mastné hnědé vlasy mi trčely všemi směry. Viděla jsem svůj široký nos, oplácané tváře a popraskané rty. Měla jsem na sobě staré manšestráky do zvonu po sestřenici, dávno vyšlé z módy. K tomu obyčejné bílé tričko se sepraným vzorem. V tu chvíli jsem si přišla odporná. Jako zrůda. Ovládl mě vztek. Praštila jsem pěstí do zrcadla, které ihned prasklo. Svalila jsem se zpátky na postel a schoulila se do klubíčka. Další slzy plné bolesti se vydraly na světlo.

Brečela jsem dlouho, aniž bych měla přehled o čase. Když už jsem neměla co plakat, nechala jsem své tělo otřásat nezadržitelnými vzlyky. Zadívala jsem se na hodiny. Ručičky ukazovaly půl páté, což znamenalo, že přesně za patnáct hodin budu vstávat a připravovat se k odchodu do domu hrůzy, jak jsem v duchu nazývala školu. Věděla jsem, že celou noc opět prožiji ve strachu. Obvykle jsem se budila skoro každou hodinu z nočních můr o mých spolužácích celá zpocená a se zrychleným dechem.

Posadila jsem se. Z dlouhého pláče se mi zamotala hlava. Natáhla jsem se na noční stolek pro svůj deník a tužku. Nikdy jsem neměla kamarádky, kterým bych se mohla svěřit, vztah s matkou také za moc nestál, proto jsem své myšlenky psala do něj. Vždy jsem se s ním podělila o své trápení a hned se mi alespoň částečně ulevilo. On jediný mi rozuměl.

Otevřela jsem deník na stránce, kde jsem skončila. Přečetla jsem si poslední větu mého včerejšího výlevu. Miluji Tě, Libore.

Libor je mým spolužákem teprve dva roky. Všechny holky po něm šílí, protože je nejhezčím klukem ze třídy. On však nikdy o žádnou neprojevil zájem. Pokaždé, když mě spolužáci trápili dotěrnými otázkami, nikdy se mě sice nezastal, ale ani se k nim nepřidal. Mnohdy se všichni postavili kolem mé lavice a posmívali se mi, ale on ne. Zůstal sedět na svém místě a nevšímal si mě.

Nudné hodiny ve škole jsem často trávila sněním o tom, co se nikdy nevyplní - o naší společné budoucnosti. V naivním zamilování jsem stavěla vzdušné zámky. Utíkala jsem k neuskutečnitelnému od smutné reality a vymýšlela si svět, kde není bolest ani ostrá slova. Svět, v němž se mají lidé rádi, usmívají se na sebe a chovají se k sobě hezky. Škoda, že se tolik lišil od skutečnosti.

Nalistovala jsem prázdnou stránku a celé své srdce plné hořkosti převedla na papír.

***

Následující den jsem si vzala deník s sebou do školy, protože mě čekal zdlouhavý den, k němuž patřila i volná hodina. Asi to někomu bude připadat hloupé, ale během ní jsem pokaždé odešla na záchod, sedla si na sklopené víko a psala si do deníku všechny urážky, které jsem si za dopoledne vyslechla od spolužáků.

Nastala přestávka mezi odpoledním vyučováním. Trvala jenom pět minut, ale obávala jsem se jí stejně jako každé jiné.

Nepřekvapilo mě, že hned po odchodu učitele se kolem mé lavice vytvořil hlouček. V čele byli jako obvykle Marek, Stela, Marika a Klára. Ostatní vždy jen přihlíželi, smáli se a občas prohodili nějakou jízlivou poznámku.

Mé tělo se napnulo v očekávání dalšího psychického mučení. S hlasitým tlukotem srdce jsem sledovala obličeje těch, kteří mi tak rádi ztrpčovali život.

„Tak co, Nulo, dostala jsi včera na zadek za tu pětku z dějáku?“ neodpustila si rýpnutí Marika a s úsměvem se posadila na roh mé lavice. 

Neodpověděla jsem. Prostě jsem se nedonutila jakkoli reagovat.

„Ty se s námi nebavíš?“ uculil se Marek a sedl si vedle mě na židli. Všiml si v mém otevřeném batohu deníku. Drze sáhl dovnitř a vyndal ho ven. „Ale, copak to tu máme?“

„Nesahej na to!“ dostala jsem ze sebe a chtěla mu ho vytrhnout z ruky. Marek byl však rychlejší. Bleskově vyskočil ze židle a běžel i s deníkem na druhou stranu třídy. Vylezl na první lavici a začal v něm listovat.

Okamžitě jsem se rozeběhla za ním. Nemohla jsem dopustit, aby přede všemi přečetl má tajemství, aby mě nadobro znemožnil. Zoufale jsem se mu snažila deník vzít, ale Marek před mými prsty rychle uhýbal.

„Spolužáci mi začali říkat Nulo. Jsem z toho smutná, moc mě to pojmenování bolí,“ četl úryvky mých myšlenek, přičemž zadržoval smích.

„Prosím tě, vrať mi to,“ kňourala jsem se slzami na krajíčku, „Marku, prosím.“

Naprosto mě ignoroval a dál listoval popsanými stranami. „To, co mi dnes Marika řekla, se zabodlo do mého srdce jako tisíce jehel,“ dramaticky si přitiskl dlaň na hrudník a hraně zkroutil tvář v bolestné masce.

Brečela jsem, prosila, aby toho nechal, ale nevěnoval mi pozornost.

„Páni, lidi, tohle musíte slyšet!“ vykřikl vzrušeně a přiblížil si text k očím. „V noci se mi znovu zdálo o Liborovi. Přijel ke mně na bílém koni, u boku meč. Byl přesně tak krásný, jak ho znám. Seskočil z koně, přistoupil ke mně a přitiskl své chladné rty na mé!“ Při posledních slovech vyprskl smíchy. Všichni se k němu přidali. Klátili se ze strany na strany, sotva popadali dech a jeden přes druhého pokřikovali posměšky.

Očima plnýma slz jsem se podívala na Libora. Jako vždy seděl na svém místě. Nesmál se, ale na jeho obličeji jsem spatřila opovržení. Zhnuseně se šklebil a propaloval mě nevraživým pohledem. Připadala jsem si, jako by mě zasáhl blesk z čistého nebe. Už jsem mezi nimi nemohla vydržet ani minutu. Nechala jsem deník deníkem a vyběhla ze třídy. K mému sluchu ještě stačila dolehnout poslední Markova slova: „Miluji Tě, Libore.“

***

Utíkala jsem tak dlouho, než mě ostrá bolest v boku přinutila zastavit. Ocitla jsem se v parku. Mé tělo se s usedavým pláčem zhroutilo na nejbližší lavičku. To, co jsem cítila, se nedalo popsat slovy. Smršť psychické bolesti, která přecházela až ve fyzickou, pocit strašného ponížení. Byla jsem zesměšněná nejhorším možným způsobem. Připadala jsem si jako bezcenná troska, jako zbytečná existence odsouzená k věčnému utrpení. V té chvíli jsem litovala celým svým bytím, že jsem se kdy narodila.

Nevím, jak dlouho jsem tam tak bezmocně ležela. Pomalu jsem se uklidnila. Mou mysl ovládla jediná myšlenka.

Jako v mrákotách jsem se postavila na nohy a zamířila vstříc svému cíli. Mísilo se ve mně nekonečno pocitů, ale všechny pozbyly barvu, smysl. Jasná zůstala jen ta jediná myšlenka slibující úlevu. Byla jako přízrak, úplně mě zbavila schopnosti uvažovat.

Lehkými krůčky jsem kráčela po kolejích. Hbitě jsem se vyhýbala kamenům a cítila, jak mi vítr čechrá vlasy. Myšlenka, která mi neodvratně omámila mozek, zůstala viset přede mnou. Usmála jsem se a naplno se poddala představám, jež mi vytanuly před očima. Byla jsem v tom krásném vysněném světě, kde neexistovalo zlo. Stala jsem se jeho součástí. Splynula jsem s tím kouzelným místem a všichni milí lidé, kteří tam žili, mě přijali s otevřenou náručí.

Jen matně jsem vnímala troubení vlaku a skřípot brzd přibližující se ke mně. Vřele jsem mu šla naproti. Zahlédla jsem vytřeštěné oči strojvůdce a pak se mé tělo propadlo do temnoty.

Místy pro mě nebylo vůbec lehké tuto povídku psát. Naštěstí jsem nepopisovala své vlastní pocity, jen jsem se pokusila vžít do duše člověka, který je utiskován okolím. Tenhle příběh je vymyšlený, ale vím, že spousta lidí podobné situace zažila. Upřímně, je mi z toho smutno.

Autor: Kathleena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo pomůže Veronice?: