Když padá hvězda... • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to jen takový krátký smyšlený příběh... potřebovala jsem napsat něco odlehčenějšího...

15.03.2010 (16:00) • LonelyRebel • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1164×

Moje máma mi vždycky říkala, abych si šla za svým cílem a nenechala se ničím odradit. Vštěpovala mi to do hlavy už jako malé.

Vlastně jindy mi to říct nemohla. Umřela, když mi bylo sedm. Proplakala jsem tenkrát celé noci a někdy doteď pláču a za své slzy se nestydím.

Někdy si říkám, proč to musela být zrovna ona, kdo opustil tento svět. Je tu tolik jiných lidí, ale taky je tu tolik věcí, které jsem jí nestihla říct a v mém věku i spousta problémů, které bych chtěla řešit s ní.

Když jsem byla malá, tak mi často vyprávěla jeden příběh, který jsem si zamilovala a slepě jsem mu věřila. Už tenkrát musela vědět, že je nemocná.

Měla jsem pokoj v podkroví, takže jsem v něm měla pouze střešní okno, které bylo umístěno přímo nad postelí, ale to mi nevadilo. Pokaždé, když máma přišla za mnou, tak jsme koukaly nahoru na nebe, na hvězdy.

Vyprávěla mi, že každá padající hvězda má za úkol někomu pomoct, poradit... Údajně to jsou lidé, kteří už dál nemohli zůstat na tomto světě a tak se s námi snaží spojit pomocí hvězd.

Ano, věřila jsem tomu. Byla jsem do toho příběhu tak pohlcená a tak oddaná, že když máma umřela seděla jsem celé dny u toho proklatého okna a čekala na svou hvězdu. Jenže ta nepřicházela, od té doby jsem neviděla spadnout jedinou hvězdu a vyrostla jsem. Sice jsem si občas ještě na ten příběh vzpomněla, ale přece jen jsem ve škole už měla fyziku a zeměpis, takže jsem věděla, co jsou hvězdy ve skutečnosti zač.

Přišly chvíle, kdy bylo snažší věřit, že je ten příběh pravdou, ale nikdy nepřišla ta hvězda. Když jsem jí chtěla něco říct, tak jsem si sedla k oknu a prostě jsem mluvila k tomu oknu a dělám to doteď. Proč? Protože jeden den, jeden okamžik ve mně něco zlomil a já uvěřila.

Já a má kamarádka jsme si chtěly zajít na jednu diskotéku v našem městě. Jen tak... pobavit se, ale táta mi to zakázal sotva jsem se o tom místě zmínila.

Byla jsem tak hrozně naštvaná na celý svět, že jsem shodila i pár věcí z poličky u dveří, se kterými jsem práskla tak silně, že se celá otřásla v základech.

Ale vzpomněla jsem si na mámina slova: „Nikdy to nevzdávej! Nenech se ničím odradit...“ Asi to nebyla slova, kterých jsem se měla chytit právě v tu chvíli, ale já si na ně vzpomněla zrovna teď.

Převlékla jsem se a počkala než si táta v přízemí, kde byl obývací pokoj, zapne televizi. Nemusela jsem čekat dlouho, protože jako každý večer ji měl o půl osmé zapnutou.

Tiše jsem se ze svého pokoje vykradla do prvního patra a do koupelny, odkud se dalo dobře slézt dolů před dům, kde už na mě netrpělivě čekala kamarádka.

Dokázala jsem to. Byla jsem venku. Měla jsem tak velkou radost, že jsem ztratila pojem o tom, že jsem vůbec na světě. Několikrát jsem se zatočila a rozhazovala jsem kolem sebe nadšeně rukama, když moje kamarádka najednou vyhrkla: „Podívej padá hvězda...“ Najednou jsem si všimla, že je nějak daleko ode mě, ale když jsem se prudce otočila, abych se podívala na tmavé nebe, kam její ruka ukazovala, tak jsem zahlédla dvě ostrá světla, rychle mířící přímo ke mně.

Stála jsem na silnici. Svou radostí jsem se protancovala až pod kola vozu.

Náraz...

Ticho...

Tma...

A potom lehké světlo, které jako by protlo tu temnotu.

„Hvězda?“ pokusila jsem se zašeptat, ale nemohla jsem mluvit. Jen jsem civěla přímo před sebe, kde se mi přímo před očima něco pohybovalo a zářilo to.

Světlo, které z té věci vyzařovalo mě nutilo znovu žít, znovu promluvit, znovu se nadechnout... Všechno z toho k čemu mě to tlačilo bylo tak složité. V tomto stavu jsem mohla být věčně a nestálo by mě to sebemenší námahu, tak proč bych měla teď dýchat? Nebo se dokonce hýbat?

Ale bylo to silnější.

Nadechla jsem se a... a otevřela jsem oči. Bolelo to. Zatraceně moc to bolelo. Viděla jsem spoustu bílého světla, ale počkat... když jsem začala zaostřovat, tak to nebylo jen bílo. Bylo to několik lidí v lékařských pláštích.

„Dýchá!“

„Slečno, jak se jmenujete?“

„Já ji viděla...“ vyhrkla jsem.

„Koho jste viděla?“

„Musí být v šoku!“

„Viděla jsem padat hvězdu.“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné