OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Konec či začátek...

10.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 793×

Dnešek bych si mohla s určitostí zapsat jako jeden z těch, kdy by bylo nejlepší ani nevstávat. Když se teď ohlížím, myslím, že k tomuto bodu se schylovalo už delší dobu, jenom jsem si to nechtěla připustit. Všechno začalo jako pohádka. Poznala jsem svého přítele na večírku pořádaném kamarádkou. No spíš to vypadalo, že je to pro nás oba rande na slepo, ale byli jsme tomu rádi. Stala se z nás nerozlučná dvojka. Po nějaké době jsme si našli společné bydlení, vše klapalo jak mělo, možná až moc hladce. Už jsme si zvykli na věčné narážky jak ze strany známých, tak ze strany rodiny, kdy že to vlastně máme termín svatby a podobně. Už jsem se ani nenamáhala s vysvětlováním, že přece ještě máme čas, ono 3 roky vztahu zase nejsou tak dlouhá doba a ještě ani jednomu z nás nebylo třicet, takže jsme neměli pocit, že nám něco uniká a že něco nestíháme.

Nikdy jsem ale neuvažovala o tom, že by to mělo byl jinak, že nebudeme spolu. Až dnešek mě přesvědčil, že možné to je. Bylo to jako klasická scéna z brakového románu. Dřívější návrat domů, partner není doma sám. V mém případě to ale vypadalo přece jenom trochu jinak. Já musím mít vždycky něco trochu jinak.

Přišla jsem domů a v pokoji objímal můj přítel Rany svoji nejlepší kamarádku Cami. Z pohledu cizího nezaujatého člověka přece o nic nešlo, ale jsem žena a mám ten zpropadený šestý smysl. Prostě všechno bylo jinak než jak se to zdálo. Klasická hláška. Miláčku to není tak jak si myslíš. Jak může vědět co si myslím? Je to jedno. Prostě ji akorát utěšoval, její přítel se s ní rozešel. Byla to ale moje poslední kapka do pověstného poháru. Vždycky byla mezi nimi chemie a to co se teď dělo u mě doma mezi pohovkou a stolkem, bylo určitě jinak než se to na první pohled zdálo.

Unaveně sem klesla do křesla. Bylo toho na mě dneska opravdu už moc. Nejdřív si na mě v práci šéf zchladí žáhu a pak ještě doma dáreček v podobě utěšujícího přítele. Zvláštní na celé situaci bylo, že jsem měla vidět rudě, ale stále sem byla jenom utahaně flegmatická. Možná, že sem to tak nějak pořád čekala, že je objevím a možná, že sem tomu byla i ráda.

„Děje se něco?“ zeptal se nevinně.

„A mělo by se něco dít?“ Asi nereaguju tak jak by si přál, ale nechce se mi myslet.

„No jenom mi to tak přišlo, když se na Cami tak mračíš.“

Vážně se mračím? Mam pocit, že můj obličej už je jenom strnulá maska.

„No upřímně jsem přemýšlela, jak dlouho to mezi vámi už trvá“ a věnovala jsem jim oběma pohled, kterým jsem vylučovala jakékoliv popírání. Možná nemám IQ 150, ale blbce ze sebe dělat nenechám. Hlavně ne dneska, už jsem unavená z předstírání.

„No já už raději půjdu. Zavolám Ti později.“ Potom se plavně přesunula ke vchodovým dveřím. „Nic mezi námi není, víš? To jenom ty vidíš pořád něco, co není.“ Mám pocit, že zachytila můj pohled říkající, že už nejsem ochotná poslouchat další obhajoby, a tak se prostě rozloučila a byla pryč.

„Bylo to opravdu nutné? Kolikrát ti mám říkat, že mezi námi nic není“ rezignovaně vzdychl.

„Hmm. Ale víš co je zvláštní?“ Nasadil nechápavý výraz a já měla najednou strach, jestli mu dokážu vysvětlit to, nad čím jsem momentálně přemýšlela. „Je možné, že mi to už nevadí? Víš, jako že nežárlím?“ když sem ho viděla nadechovat se k odpovědi, spěchala jsem, abych byla schopná to říct všechno najednou. „Ne to není tím, že to chápu. Spíš začínám mít pocit, že je mezi vámi víc, než mezi mnou a tebou. Že ty a já už nejsme my, jenom jsme si toho ještě nevšimli. Je to možné?“

Na jeho obličeji se vystřídalo neskutečné množství výrazů a nakonec tam zůstal šok mísící se s pochopením. Někdy během těch 3 let se z nás spíše než partneři, stali sourozenci. Oklepala jsem se nad tím, jak divně to zní. Zároveň to bylo zvláštně povznášející si to celé připustit.

„Páni. Je to vážně možné.“ Sedl si na křeslo stojící naproti mně a zmateně se mi zadíval do očí. Úplně sem viděla, jak přemýšlí a vzpomíná, kdy se to všechno mezi námi zlomilo. Rekapituluje svůj život během posledních 3 let a snaží se přijít na okamžik, který ho dovedl až do dnešní situace. Ale takový vlastně není, protože ono je vážně možné být s někým a vlastně spíše vedle něho, když si člověk má strach připustit, že něco nevyšlo. Něco o čem myslel, že bude už napořád.

Usmála jsem se na Ranyho. V jeho obličeji jsem našla stejnou dávku pochopení a úlevy mísící se se smutkem, jakou sem měla v sobě já sama, když mu vše došlo. Byl konec. Vlastně ne. Berme to jako šanci pro nový začátek. Jako možnost neudělat stejné chyby podruhé. Zvláštní pocit.

„No asi bych se měla jít sbalit. Myslím, že teď potřebujeme oba trochu prostoru pro přemýšlení.“ Začala jsem se ztěžka zvedat s křesla.

„Ne to je fajn. Půjdu já. Myslím, že se potřebuji projít na čerstvém vzduchu a pak se stavím za Willem. Dneska na mě už nečekej.“ Poslední větu řekl tak automaticky. Musela sem se pousmát nad absurditou okamžiku. Došlo mu to stejně rychle jako mě. V tu chvíli přišlo osvobození. Začali jsme se oba smát. Bylo to tak úlevné. Oba jsme to potřebovali.

„Neboj nebudu na tebe čekat. Jenom mi prosím slib, že na sebe budeš dávat pozor. Přece jenom, nejsi mi lhostejný.“ Pozvedl pravé obočí na znamení nepochopení. „No 3 roky jsou dlouhá doba. Krom toho tě pořád miluju, i když jenom jako svého bratra.“ Pochopil.

„Myslím, že tohle cítíme stejně. Ale je to hodně zvláštní, ještě ráno jsem přemýšlel, že bych se měl pomalu rozhlížet po rodinném domku a teď...“ najednou mu to přišlo líto.

Chápu ho. Mě je to taky líto. Člověk si 3 roky buduje vztah a spřádá plány do budoucna a najednou zjistí že už není na čem stavět. Smutná myšlenka.

„No už půjdu. Tak se měj v rámci možností. Uvidíme se až se uvidíme dobře?“

„Jo tak nějak se měj i ty.“

U dveří se ještě otočil. „Víš mezi mnou a Cami opravdu nic není. Nepopírám, že chemie tam funguje. To jo, ale oběma nám je jasné, že na vztah by to nestačilo.“ Ještě jednou se pousmál a otevíral dveře.

Nadechla jsem se, že na to nějak zareaguji, ale to už sem slyšela zavírající se dveře od bytu. Tak, a jsem sama. Teď, když nad tím tak uvažuji, jsem sama byla už nějakou dobu, jenom mi to nepřišlo. Měla bych na to tedy být zvyklá.

Unaveně sem seděla v křesle a přemýšlela co vlastně teď budu dělat. Zvláštně povznášející pocit bylo pomyšlení, že můžu dělat cokoliv. Mohla bych si najít novou práci. Možná bych se po ní mohla porozhlédnout i jiném státě.

S myšlenkou nových začátků jsem se zvedla. S prázdným žaludkem se nedá moc kreativně uvažovat. Už během přípravy večeře jsem došla k závěru, že dnešek ještě strávím v bytě. Co na tom záleží, jestli minulost odseknu o 12 hodin později? I přesto, že ten zvláštně povznášející pocit se mě stále držel, tak mi bylo úzko. Jako bych přišla o část sebe. Jako by všechna ta naděje a jistota pramenící ze vztahu s Ranym, bylo to, co mě udržovalo v celku a při životě. V tom okamžiku jsem měla pocit, že moje myšlenky zabývající se novou budoucností, jsou jako snaha zastavit silné krvácení.

„Dost. No tak, přece je to takhle pro nás oba lepší. Postav se na vlastní nohy a čelem všemu novému.“ Můj hlas se podivně vracel z ticha bytu.

S novým klidem, jsem se pustila do balení věcí. Šlo to trochu pomaleji, než sem myslela, protože s každou další věcí, co jsem uchopila do ruky, se mi vracely vzpomínky, které byly s tou danou věcí spojené. Seděla jsem na posteli a koukala na svůj život v 5 krabicích. Nelitovala jsem ani minuty, kterou jsem strávila s Ranym. Byl to člověk, kterého jste si museli vážit, i přes chyby, které má. No, chyby máme všichni, ale díky jeho tolerantnosti si je člověk ani nepřipouštěl. Vyvolával ve vás pocit, že jste to nejlepší, co ho v životě potkalo. Upřímně, každý jsme tak trochu v jádru sobec. Takže kdo by se chtěl vzdát pocitu, že je něčím středem vesmíru? Ten pocit připomínající měkkou vatu kolem porcelánového zvířátka. Pocit, že jste opečovávána a chráněna. I to byl nejspíš důvod, proč jsem si nechtěla podvědomě připustit, že něco není v pořádku.

Ustlala jsem si na gauči v obývacím pokoji. Spát v naši manželské posteli mi přišlo poněkud bizarní. Pokud přijde Rany ještě dneska domů, tak bych nechtěla zažít tu tak trochu trapnou situaci, kdy se bude potichu vkrádat do ložnice a stěhovat se na gauč. Ten už bude prostě zabraný.

Nakonec jsem přece jenom mohla v klidu strávit poslední noc v bytě v posteli. Rany nejspíš přespal u některého svého známého nebo prostě někde jinde. Vlastně jsem to mohla vědět. Je v tom ten jeho takt. Dal mi tím příležitost rozloučit se osamotě se 3 roky svého života a dal šanci i sobě se s tím po svém vypořádat.

Nanosila jsem svých 5 krabic do kufru auta a smutně se rozhlížela po bytě, ve kterém jsem zažila nejen chvíle štěstí, ale i smutku. Rozhodně bych ale neměnila. Díky tomu všemu co jsem za tu dobu zažila, jsem tou, kterou teď jsem. To myslím není zas tak zlé.

Položila jsem klíčky od bytu na kuchyňkou linku tak, aby je Rany našel, až se vrátí domů. Myslím, že jsem si sbalila vše, co jsem mohla. S nostalgií jsem zabouchla dveře od bytu a vydala se nejspíš naposledy chodbou k výtahu a dolů k autu. Nasedla jsem do něj a naposledy se podívala do oken bytu. S myšlenkou, že bude líp, jenom to chce trochu času, jsem se rozjela vstříc nové budoucnosti.

Kamarádka AnnMarí mi nabídla ubytování do doby než si najdu něco svého. Popravdě sem přemýšlela i nad variantou, že bych se vydala někam za hranice státu. Pryč z malého městečka jménem Richfield. Možná by to chtělo opravdu nějakou velkou změnu. Nemyslím jenom změnu image, ale taky změnu způsobu života. Možná, že když se dostanu pryč z místa, kde vám všechny obličeje připadají tak povědomé a známé, do města, které poskytuje anonymitu, bude se mi lépe začínat s čistým štítem. Vždycky jsem milovala sluníčko. Kalifornie je teplým a slunečným místem. Třeba bude nový začátek v Los Agneles tím pravým.

„Víš jistě, že to takhle chceš?“ Už nejméně posté se mě ptala AnnMarí. No jistě, že sem to nevěděla jistě. Momentálně sem nevěděla, co vlastně přesně chci. Jenom jsem byla hnána silným pocitem, že něco prostě udělat musím. Znáte to, když se vám něco nezdaří a máte možnost začít od začátku, máte tendence začít od základů. Jako by vše, na čem jste do teď stavěli, už neprošlo kontrolou statika. Vždycky jsem měla pocit, že zvláště vztahy, jsou jako stavba domu. Postupuje se od zakoupení parcely, přes výkop základů až po výbavu už hotového domu. A stejně vám po nějaké době začne kapat kohoutek. Je už jenom na vás, jestli ho utáhnete nebo si na zvuk kapající vody zvyknete. My s Ranym jsme si zvykli, takže když jsme zjistili kolik oprav náš vztah vlastně potřebuje, už to byla v podstatě ruina. Ale jsem připravená a opravdu chci hledat novou parcelu?

„AnnMarí vím jenom jedno. Změna je život a já mám teď zrovna pocit novorozeněte. Vše je nové a je nutné to objevovat. Hele, nechceš se přidat ke mně? V práci jsme na tom obě úplně stejně. Změna by nám oběma prospěla a aspoň bych tam nebyla zas až tak úplně sama.“ Ono se totiž krásně silácky říká - potřebuju změnu, ale když na to přijde, tak se člověk až neuvěřitelnou silou drží své minulosti, toho co tak dobře zná.

„No popravdě, už jsem nad tím taky přemýšlela. Jednak s tou prací máš pravdu a taky v LA bude určitě větší pravděpodobnost, že si konečně najdu toho pravého.“ To byla celá AnnMarí. Už si ani nepamatuju, kdy byla naposledy sama. Razí totiž zásadu vyražení klínu klínem. Ony ty románky trvají třeba jenom dva týdny, ale když se rozpadnou, už ten večer je zase na lovu, jak tomu říká. Navenek působí zcela bezstarostně, ale obě víme, kde je problém. Je to strach být sama. AnnMarí to prostě neumí. Nedokáže si představit, že by byla sama, že by se musela postavit na vlastní nohy. Má strach být dospělá, samostatná a zodpovědná. I to je jeden z důvodů, proč teď vážně zvažuje, že pojede se mnou do LA. Já sem za to ale sobecky ráda, protože je to v podstatě moje jediná skutečná přítelkyně. Vím, že se na ni můžu ve všem spolehnout.

„Vidíš tak nad tím sem vůbec nepřemýšlela. Myslím, že si teď dám od chlapů trochu pauzu. A ty bys to měla taky zkusit. Je to jako roztáhnout křídla do celé své šířky a vznést se nad koruny stromu.“

„Vážně?“ Sledovala jsem AnnMarí, jak jí jiskří ohníčky smíchu v očích. No tak na lekci z ornitologie jsem ji tedy nedostala. Začaly jsme se obě smát. Upřímně a od srdce. Bylo nám jasné, že pojedeme obě.

„No už jenom musím zavolat našim, že se zase stěhuju. Budou mít radost. Zase poznají další kus země.“ Vzpomněla jsem si na svůj bývalý domov na severu Utahu na město Logan s asi 60tis. obyvateli. Když jsem se stěhovala před asi tak 6 lety do Richfieldu, byl to paradox. Utíkala jsem před zběsilostí velkého, neosobního města. Teď vítám náruč velkoměsta s andělským jménem a množstvím lidí, jejichž počet se určitě přehoupl přes 4milióny.

„Už jsi jim volala, že už nejste s Ranym spolu?“

„Jo překvapivě to vzali oba v pohodě. No teda mamka si už na Ranyho zvykla, takže ji to celkem mrzelo, ale zase chce, abych byla šťastná, a když s Ranym nejsem šťastná, tak je lepší, když budu sama. A znáš mého taťku. Ten je tak flegmatický, že jediný problém bude, když se objeví nový ,Rany‘ a on si na něho bude zase muset zvykat.“ Pousmála jsem se. Vzpomněla jsem si na Ranyho první návštěvu u nás doma.

„Wille pospěš si prosím tě. Lilly přivede na návštěvu svého přítele.“

„Ale jó. Vždyť už ho znám, jmenuje se Tobias. Řekni mu, že se jenom převlíknu z pracovního.“ Taťka byl vášnivým domácím kutilem. Nutno dodat, že spíše na vlastní nebezpečí. Svou občasnou nešikovnost, ale nahrazuje maximálním zápalem pro věc.

„Willy, miláčku. Lilly už s Tobiasem nechodí tak 2 roky. Teď má přijít nějaký Rany. Tak se prosím převlíkni a pospěš si.“

„Rany? Co je to za jméno? A co se stalo s Tobiasem?“ Škoda jen, že jsem tam tehdy nebyla. Mamka říkala, že výraz údivu na tváři mého otce byl k nezaplacení.

„Já o něm taky moc nevím, ale jsem si jistá, že je to příjemný a slušně vychovaný mladík.“

Nakonec si s mými rodiči Rany hravě poradil. Taťku potěšil svým koníčkem, kterým nebylo nic jiného, než typický americký sport a to baseball. Mamka byla uchvácená jeho gentlemanským chováním a příjemným, kultivovaným vystupováním. Dokonalost sama.

„Neboj. Dají šanci i dalšímu ‚Ranymu‘, hlavně když ty budeš spokojená.“

„Takže se stěhujeme?“

„Jo, už to tak vypadá. Jenom ještě...“ zarazila se, jako by se chtěla zeptat na něco, u čeho si nebyla jista, jestli dostane odpověď „...už je to týden, co jsi se odstěhovala. Mluvili jste spolu?“

Zhluboka jsem se nadechla. Nebylo tak jednoduché se s tím vším vyrovnat, jak jsem si myslela.

„Jo mluvili jsme spolu. Musím říct, že jsme spolu vážně mluvili. Bylo to, jako bychom poslední čas před rozchodem mluvili na sebe a né spolu. Bylo to zvláštní, ale úlevné. Vyříkali jsme si spoustu věcí. Myslím, že z nás budou moc dobří přátelé. Bude mi moc chybět.“

„To jsem moc ráda. Viděla jsem na tobě, žes měla pocit, že nepřicházíš o partnera, ale o nejlepšího přítele.“

„Znáš mě co?“

„Jo, asi jako ty mě.“ Usmály jsme se na sebe. „Je to až děsivé hmm?“

Domluvily jsme se, že začneme od zítřka hledat novou práci a nové bydlení v LA. Snad do dvou týdnů něco najdeme, tak abychom mohly vyrazit hned, jakmile nám oběma vyprší výpovědní lhůta.

Nakonec to šlo všechno celkem snadno. Byt jsme si našly přímo v LA už během prvního týdne. Představy o nové práci jsme měly s AnnMarí obě celkem rozdílné. Zatím co já bych ráda zůstala v oboru, na který jsem již byla zvyklá, tak AnnMarí hledala, něco zcela odlišného. Nakonec jsme měly štěstí a našly si novou práci ještě dříve, než uplynula dvoutýdenní výpovědní lhůta ve starém zaměstnání. Upřímně mi ale, i přese všechno, tato práce bude chybět. Tedy hlavně kolektiv spolupracovníků. Pracovala jsem jako asistentka šéfa Richfieldského týdeníku. Spolupráce s Royem Painem byla ale vždy celkem komplikovaná. Jeho mnohdy neuskutečnitelné termíny a požadavky byly jako vamp vysávající z mého těla energii. Byla to ale práce, při které jste měli pocit, že druhým něco přinášíte. No možná.

Na svou novou práci jsem se těšila. Byla jsem zaměstnána jako osobní asistentka tvůrčího fotografa Dominiqua Kaase, který dodával fotografie do všech vyhlášených časopisů v Kalifornii. Specializoval se především na přírodní panoramata, ale dokázal zachytit atmosféru snad jakéhokoliv okamžiku. Byl ve svém oboru opravdová kapacita. Čekala jsem tedy staršího muže s prošedivělými skráněmi. AnnMarí byla podobně kreativní, co se hledání práce týče. Bude asistentkou vedoucí modelingové agentury. Předtím působila jako pomocná administrativní síla v jedné malé firmě zabývající se výkupem a prodejem nábytku po zesnulých. Byla to tedy rozhodně velká změna pro nás pro obě.

Myslím, že AnnMarí doufá, že by se mohla také stát jednou z těch éterických bytostí kráčejících po molu a předvádět mnohdy excentrické modely. Se svou vizáží 178cm vysoké, štíhlé a dlouhonohé blondýnky si tyto myšlenky mohla dovolit. Jenom si nejsem jista, že svět ovládaný dietami a téměř vražednou posedlostí hmotností, je to, co jsem si pro svou nejlepší přítelkyni představovala jako životní náplň.

Se stěhováním jsme začaly brzo ráno v sobotu před nástupem do nového zaměstnání. Se starým bytem AnnMarí jsme si naštěstí nemusely moc lámat hlavu, protože jak se říká „Neštěstí nechodí po horách ale po lidech a nerado bývá osamoceno“, tak se stalo, že jedná známá AnnMarí potřebovala také životní změnu a s tím i nové bydlení. Je to zvláštní, ale v okamžiku, kdy se člověku přihodí něco, co změní jeho nazírání na svět, tak je citlivější ke všem změnám podobného druhu ve svém okolí. Když je zamilovaný, tak je celý svět veselý a plný lásky. Naopak, když prožije rozchod či jinou smutnou událost, nachází ve svém okolí lidi se stejně aktuální zkušeností. Jako by na to byl člověk naprogramován. Jako by podvědomě vyhledával soucítící duše. Jakoby tím zjištěním, že není sám, komu se to vše děje, bylo jeho já uklidňováno, že to prostě součástí života.

Sbalit si svých 5 krabic pro mě už nebyl takový problém, jakým byl, když jsem ty krabice balila naposledy. AnnMarí mi radila, že bych se valné většiny předmětů, spojených s mým minulým vztahem, měla zbavit. Byla pro radikální a čistý řez. Já však většinu těch věcí milovala. Milovala jsem vzpomínky na situace s nimi spojené. Lidská mysl byla v tomto velmi zvláštní a ke člověku blahosklonná. Po nějaké době vám smutné věci vyblednou a postupně zmizí. Zůstanou jenom ty chvíle, kdy jste byl šťastný.

Po menších komplikacích ze strany balení AnnMarí, kdy ona sama paradoxně nebyla ochotná se spousty věcí jednoduše zbavit, a kdy se situace vyřešila domluvou, že si pro zbytek věcí ještě jednou přijede, jsme v sobotu v odpoledních hodinách vyrazily směr LA. Vyjely jsme na dálnici číslo I-70 W, která vedla kolem našeho městečka a po nějaké době jsme najely na dálnici I-15 S, která vedla přímo do LA.

Když jsme probíraly, jestli se zastavíme na noc nebo dojedeme až do LA, tak mě AnnMarí přesvědčila, že se zastavíme v Las Vegas. No a protože začínáme obě nový život a ani jedna jsme v Las Vegas ještě nebyly, tak proč nezkusit rozloučit se se starým životem stylově? No stylově. To bylo asi celkem nadneseně myšleno, vzhledem k tomu, že jsme měly obě svá auta a musely jsme tedy řídit. Krom toho v pondělí nás obě čekal nástup do nové práce. Ale shodly jsme se na tom, že se rozloučíme se starým životem a oslavíme ten nový alespoň symbolicky. Cesta až do Las Vegas probíhala až překvapivě rychle. Dorazily jsme ještě před západem slunce. Ubytovaly jsme se v hotelu na okraji Las Vegas. Potom co jsme, jak tomu říká AnnMarí, ze sebe udělaly zase člověka, jsme vyrazily na večeři a hlavně vstříc zábavě.

Kdyby to bylo jenom na mě, tak zůstanu jen u té večeře. Byla jsem unavená a znám se moc dobře na to, abych věděla, že již po dvou skleničkách v tomto rozpoložení, budu společensky téměř nepoužitelná. Moc nerada bych se ráno vzbudila se zjištěním, že jsem se stihla provdat. Už jsem o takových případech slyšela. Já se svým štěstím, bych mohla pokoušet osud stejným způsobem. Ale nemohla jsem AnnMarí nechat jít samotnou, takže jsme vyrazili do baru nedaleko hotelu. Nakonec jsem svého rozhodnutí nelitovala. Bavila jsem se výborně. Díky vizáži a charisma AnnMarí jsme měly o společnost postaráno. Umění bavit sebe i okolí jsem jí vždycky tak trochu záviděla. Díky tomu jsme se ale vlastně seznámily. Bylo to v době, kdy jsem byla v Richfieldu asi 2 měsíce. Nikoho jsem neznala, a tak jsem souhlasila s návrhem svých nových spolupracovníků, že si vyjdeme na skleničku do místního baru. S AnnMarí jsme se doslova srazily u baru. V okamžiku, kdy jsem kolem něho procházela, se AnnMarí, divoce gestikulující, otočila k parketu a vylila na nás obě své pití. Pamatuji se, že její první reakce na vzniklou situaci, byl záchvat smíchu. Já, poté, co jsem na ni chvíli vyjeveně koukala, jsem se začala smát s ní. To byl myslím zlom pro nás pro obě. Pak jsme v podstatě celý večer proseděly u baru a probraly neskutečné moře témat.

Dneska to vypadalo podobně. Seděly jsme u baru a AnnMarí vesele bavila všechny kolem. Uznávám, byla nepřekonatelná. Bylo něco málo po půlnoci a já začala zvažovat, že by bylo nejlepší vrátit se na pokoj. Rozhlížela jsem se po baru. Termín plno by se tady dalo jenom stěží použít pro množství lidí, kteří se sem, pro mě nějakým záhadným způsobem, vtěsnali.

„AnnMarí, jdu na chvíli ven na vzduch.“ Najednou jsem měla pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout.

„Tak fajn. No najdeš mě zase tady. Aspoň doufám.“

„No taky doufám, že tě nebudu muset hledat. Budu venku jenom chvilku. Hele, kdyby ti někdo sliboval manželství, počkej na mě, vždycky jsem ti chtěla jít za družičku.“ A hlavně budu mít možnost ti tu praštěnost vymluvit.

„Neboj, to bych ti neudělala, že bych se vdávala bez tvého požehnání.“

„To doufám. Hele za chvilku jsem tu zpátky. Zřejmě si ani nevšimneš, že tu nejsem.“ Což bylo vysoce pravděpodobné, vzhledem k tomu, že už tuhle poslední větu nezachytila.

Začala jsem se prodírat davem ven ke vchodu. Nebylo to tedy moc příjemné, jenom vidina čerstvého vzduchu mě neodradila abych se nevrátila zpět k baru. Ze dveří jsem doslova vypadla. Napadla mě metafora zátky šampaňského, které vevnitř teklo proudem. Zhluboka jsem se nadechla. Venku bylo snad ještě více lidí, že když jsem v 10 hodin přicházely. Bylo neuvěřitelné, kolik lidí začíná žít až po půlnoci.

„Není tu nikdy klid, že?“ Od stěny vedle dveří na mě promluvil celkem sympatický hlas.

„No nevím, nemůžu to posoudit. Ještě sem v Las Vegas nikdy nebyla.“ Otočila jsem se čelem k majiteli hlasu. Myslím, že to byl typ muže, který by na svůj vzhled měl mít minimálně zbrojní průkaz. Na jeho vysoké postavě bylo znát, že posilovnu nevídá jenom zvenku a že sluníčku se taky nevyhýbá. Černé vlasy měl tedy na můj vkus trochu delší, ale to při pohledu do jeho téměř černých očí neubíralo na jeho naprosto odzbrojujícím efektu. Na tváři se mu objevil poťouchlý úsměv, kterým mě naprosto odrovnal. No, a toliko k tomu, že si od chlapů dám na chvíli pauzu. Jeho úsměv se ještě rozšířil. Byl si zatraceně dobře vědom co se mnou jeho vzhled provedl. Došlo mi, že stojím venku na chodníku, před klubem a uhranutě upírám zrak na naprosto cizího muže.

„A jak na Vás tedy Las Vegas na první dojem zapůsobilo? Splnilo se Vaše očekávání?“

„Ehmm...mno,“ to jsem vážně tak kreativní? Odkašlala jsem si. „No abych pravdu řekla, jsem tu teprve pár hodin, takže hodnocení by ještě nebylo rozhodně objektivní, ale v tuto chvíli nejsem ani zklamaná, ale ani naprosto unesená.“

„To tedy nezní pro Las Vegas moc povzbudivě. Myslíte, že bych mohl udělat něco pro to, aby získalo další body k dobru?“ Jeho úsměv se ještě rozšířil, tedy pokud to bylo ještě možné. V jeho očích jsem četla znatelný zájem o mou osobu. Na toto jsem nebyla moc zvyklá. Se svojí 165 cm vysokou postavou, kterou by člověk označil jako dobře stavěnou, čímž by diplomaticky zahrnul do popisu i mých pár kilo navíc, jsem vypadala celkem průměrně. A nezachránily to ani černé, do rozježeného účesu upravené, vlasy. Podle mého názoru, na mě byly zajímavé pouze moje oči. Nebyly totiž až tak úplně stejně barevně rozvržené. Obě byly zvláštní směsicí zelenkavé a šedavé barvy, s tím, že v každém převládala jiná. Toho si ale nemohl ve světlech neonů všimnout.

„Moc si cením Vaši nabídky, ale myslím, že se vrátím dovnitř.“

„Ale to mi nemůžete udělat, teď když jsem Vás našel.“ Zarazil se a zdá se, že zvažoval své možnosti. „Nebo mám pro Vás jinou nabídku. Zvu Vás na skleničku. Jste pro?“ Upřel na mě pohled, pod kterým by se vám podlomila kolena, a on to věděl.

„No zakázat Vám jít dovnitř nemůžu, ale skleničku budu muset odmítnout, protože už je nejvyšší čas jít. Krom toho s cizími muži nepiji.“ Až teď mi došlo, že se tu vlastně vybavuji s úplně cizím chlapem, v úplně cizím městě a moje nejlepší kamarádka je někde vevnitř v úplně stejné situaci.

„Ach. Promiňte zapomněl jsem se představit. Noah Lacause moc mě těší ....“ tázavě zvedl obočí.

„Samantha Nadalová...“ plácla jsem první jméno, které mě napadlo.

„Samantha...krásné jméno, mohu Vás tedy teď už na tu skleničku pozvat?“

Vykročila jsem směrem k baru. Moje gesto si nejspíš vyložil špatně, protože jsem zahlédla, jak se koutky jeho úst zformovaly do dech beroucího úsměvu.

Nezastavila jsem se v pohybu, jenom jsem otočila hlavu směrem ke svému novému známému.

„Vážně si Vaší nabídky vážím, ale opět Vás musím odmítnout. Snad někdy jindy.“

„No nebudu na Vás naléhat, ale slibte mi, že jestli se ještě někdy uvidíme, tak na tu skleničku se mnou zajdete. Ujednáno?“

Nebyl pro mě problém tohle mu slíbit. Jaká je pravděpodobnost, že se my dva ještě někdy uvidíme? I když při pomyšlení, že bych ho už nikdy neviděla, mnou projel zvláštní záchvěv smutku. Přišlo mi to najednou líto, že bych už ten jeho sebevědomý úsměv neměla nikdy vidět. Ale zase na druhou stranu, nechtěla jsem provést nic, čeho bych pak někdy litovala. A že bych něco provedla, kdybych si dala s tímto okouzlujícím stvořením další skleničku, a že by nezůstalo u jedné, jsem si byla naprosto jistá. Došla jsem dovnitř.

„Ujednáno. Až se příště potkáme.“ Bezstarostně jsem se na něj usmála. Odpovědí mi byl záblesk v jeho téměř černých očích. Bylo by tak snadné se v nich ztratit, kdybych samu sebe nechala.

Zahlédla jsem koutkem oka AnnMarí sedící stále u baru. Oddychla jsem si, že se nejspíš opravdu nevydala vstříc manželské instituci.

„Tak tedy na někdy příště.“ Rozloučila jsem se a chtěla jsem se vydat teď už neúnosně přeplněnou místností k AnnMarí. Zarazila mě ruka na mém lokti.

„Někdy příště dobře. Jsem svolný vsadit si na osud, ale vzhledem ke svým životním zkušenostem, jsem více než ochotný mu v tom trochu pomoct.“ Usmál se a vytáhl ze své kapsy vizitku a podával mi ji.

Nedůvěřivě jsem se na ten nevinný kousek papíru zadívala. Musela jsem vypadat legračně, protože se začal smát.

„Vypadáte, jako bych Vám podával návod na složení sebevražedné bomby. Nemusíte se bát. Jenom když budete mít chuť na skleničku, prostě se mi ozvěte. Nechci nic jiného, než jenom získat šanci se s Vámi lépe seznámit Samantho. Nebo raději Sam?“

„Sam.“ Hlesla jsem zaraženě. To jsem nečekala. No ale proč ne? Vzala jsem si nabízenou vizitku. Ozvat se mu nemusím ne?

„Sam...“ opakoval po mě „ozvěte se mi. Budu čekat.“ Ještě jednou se usmál, otočil se a odcházel.

Ještě stále jsem se zaraženě dívala na jeho mizející záda, když ke mně došla AnnMarí.

„Můžeš mi prosím tě říct, kde jsi byla tak dlouho? Měla jsem strach.“ Naštvaně si mě měřila pohledem.

„Promiň. Netušila jsem, že jsem pryč tak dlouho.“ Letmo jsem se podívala na hodinky, abych zjistila, že AnnMarí zase přehání. Nebyla jsem pryč ani 20 minut. Zvláštní, taky jsem měla pocit, že to bylo mnohem déle.

„Je na čase jít Lilly. Jednak jsem unavená a taky na baru mě začal celkem nepříjemně otravovat jeden chlápek. Půjdeme?“ Ani nečekala na mou odpověď a mířila rovnou k východu. Ještě naposledy jsem se rozhlédla po baru v naději, že zahlédnu vysokou černovlasou postavu. Neměla jsem však už to štěstí. Počkat, nad čím to přemýšlím? Ještě před 10 minutami jsem se ho chtěla zbavit a teď mi přijde líto, že jsem ho nezahlédla? Vážně je na čase vrátit se do reality života.

„No tak Lilly, jdeme...“ zarazila se AnnMarí, když zjistila, že k východu vykročila sama „...to je zvláštní. Normálně nemůžeš dostat z baru ty mě. Copak? Že by ti tu někdo učaroval?“ Zasmála se a ani nevěděla, jak blízko byla pravdě. Do ruky mě tlačily okraje vizitky jako důkaz, že jsem s ním opravdu mluvila. Ani nevím proč jsem byla jako omámená.

„No abych pravdu řekla, možná jo.“

„Počkej, počkej. Kdo to je?“ Začala se rozhlížet po baru.

„Chtěla jsi už jít, pamatuješ? Pojď, povím ti to cestou na pokoj.“

Nakonec, když jsem jí řekla vše, jsme zhodnotily situaci, že jsem udělala správně, když jsem mu neřekla své pravé jméno a že ozývat se mu by taky nebyl nejlepší nápad. AnnMarí jsem se ovšem nepřiznala, že mi nápad ozvat se mu nebyl zas až tak proti mysli. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled, ale tohle okouzlení se tomu nebezpečně přibližovalo. Nemohla jsem na něho přestat myslet. Teda, že by na mě měl ten opojný pocit nového začátku takto zničující vliv?

Opravdu platí, že konec je vlastně nový začátek? Zvláštní pocit neurčita naplnil mou mysl. Tak tedy uvidíme......

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Konec či začátek...: