Kouzlo snění • OurStories.cz ~ naše povídky

Tohle je moje první povídka, tak to prosím berte s odstupem. Děkuji. :)

02.03.2012 (09:00) • Sheepie • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 670×

Kouzlo snění

Otevřela jsem oči a spatřila modro. Párkrát jsem zamrkala a zkusila pohnout rukama. Šlo to. Zvedla jsem je do svého zorného pole, abych se ujistila, že je mám celé. Zjistila jsem, že ležím na zemi, a tak jsem se pomalu zvedla ze země, kde jsem se ocitla z mě neznámých důvodů. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem na vrcholu nějakého kopce, protože jsem měla skvělý výhled na nějakou zemi. Viděla jsem město, které mělo snad miliardu věžiček, věží a různých, podivných staveb. Po levé straně se třpytilo moře a přístav, v němž kotvily vznešené lodě, a o něco méně vznešené čluny. Po pravici jsem měla temně zelený, hustý les. Slyšela jsem z něj pár zvláštních zvuků, ale nevěnovala jsem jim pozornost, protože se na kopci objevil nějaký malý mužíček. Sahal mi tak do pasu, ale to jeho plnovousu nevadilo, aby byl delší. Vlasy i vousy měl šedé barvy, a oči mu zakrývalo velmi, opravdu velmi husté obočí, které se mu nad očima stahovalo, jako bouřková mračna. Měl tmavě modrou košili a černé, odřené kalhoty. U pasu měl malý mečík a při chůzi se zvláštně kolébal, jako by mu délka nohou nestačila.

„Vítej v našem království, a tak dále, a tak dále,“ vybalil na mě protivně, a hned mi došlo, kdo to je. Přece trpaslík! Mohlo mě to napadnout dřív, ale přece jen mi je šestnáct, takže se s těmito pojmy obyčejně nesetkávám.

„Ehm, dík za přivítání. A mohla bych se zeptat, kdeže to jsem?“ zeptala jsem se, jak nejzdvořileji jsem mohla. V jeho obličeji se objevil nepopsatelný škleb, který měl asi vyjadřovat překvapení, nebo zaražené prdy.

„Toto je země Apollonia, kde vládne mír a klid,“ odplivnul si a začal si mumlat pod vousy, „kecy tohleto. Jakej mír? Jakej klid? Každej tady je dvakrát větší než já, to je opravdu na …“ Zbytek jsem nerozuměla. Než jsem se ho stačila zeptat, jak jsem se tady ocitla, objevila se vedle něj nějaká třpytivá záře a hned na to se na tom místě zhmotnila jakási starší žena, která měla černý hvězdičkovaný plášť a na hlavě tmavě hnědý klobouk, který se jí legračně nakláněl na stranu. Musela jsem na ni asi slušně zírat, ale ona se jen přívětivě usmála a otočila se na trpaslíka.

„Tomuhle říkáš přivítat hosty? Až tohle povím tvému králi, to se teprve můžeš vztekat. A teď k tobě, děvče. V této zemi se musí dodržovat přísná pravidla, každé jejich porušení se trestá. Teď pojď se mnou do zámku, po cestě ti vysvětlím většinu pravidel. A ty trpajzliku, těš se na audienci u svého krále. Hahaha,“ zasmála se a popadla mě za paži.

Neměla jsem v úmyslu ji ani na minutu poslouchat, a tak jsem k ní zkoušela přirovnávat různé učitelky z naší školy. Žádné se nepodobala tak, jako učitelce Johnsonové. Ta si taky potrpěla na pravidla, a každého komandovala. Ta ženská měla dokonce i stejný orlí nos, jako Johnsonová. Já se jí snad nezbavím, ať jsem kdekoli.

Šly jsme snad tři hodiny, než jsme došly k nádhernému zámku. Měl sněhobílou barvu a každé okno bylo bohatě zdobené všelijakými ornamenty a vzory. Neměla jsem moc času si ho prohlédnout, protože mě ta ježibaba prostrčila nádhernými vyřezávanými dveřmi dovnitř, kde to bylo nepopsatelně krásné. Moje slovní zásoba by na to nestačila. A to jsem ji měla hodně dobrou. Ježibaba (jak jsem té ženské posedlé pravidly říkala) mě dovedla do sálu, na jehož konci byl trůn, a na něm seděl ten nejvrásčitější muž, kterého jsem kdy viděla. Byl zabalen do nějakého pláště a na hlavě měl korunu z květů. Vypadal jako nějaká hodně nepovedená víla. V duchu jsem se usmála představě, jak se ten král vrásek otáčí a baletí v rozevlátých růžových šatičkách a rozhazuje kolem sebe květy.

Ježibaba předstoupila před krále a zhluboka se uklonila. „Vaše Veličenstvo, našla jsem toto děvče na vrcholku Bludné hory. Ještě přede mnou se tam ale objevil skřítek Kilsen, který se nechoval vůbec, ale vůbec přívětivě. Doporučuji odebrání večeří po dobu pěti dnů jako trest.“ Ty jo, ta žaluje. Chudák ten trpaslík.

„Děkuji za informace, ale myslím, že Kilsena nepotrestám. Můžete jít,“ a pokynul jí ke dveřím. Našpulila rty, sevřela půlky a s nosem nahoru za sebou přibouchla dveře. Ani se neuklonila.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se král.

„Emma.“

„Smím se zeptat, co tady děláš? Tedy, jestli to víš.“

„Ne, nevím. Sama jsem se vás chtěla zeptat, zda byste to nevěděl.“ Král se najednou zvednul z trůnu a vydal se k jedněm bočním dveřím. Pokynul mi, abych šla za ním. Za dveřmi byla nádherná zahrada. Stromy tvořily jakousi nepropustnou střechu, přes kterou pronikalo tlumené sluneční světlo. Ptáčci tady zpívali a jejich hlasy se spojovaly do nádherné symfonie. Voněly tady tisíce vůní, až se mi z toho točila hlava. V jednom koutku pod stromem stála ošoupaná lavička. Král se vydal k ní, posadil se a já udělala to samé. Chvíli jsme tam jen tak seděli.

„Vím, že znáš Hyacintu teprve chvíli, ale neměla jsi jí ucpat tu její prořízlou pusu? Já ji znám snad sto let, a vůbec se nezměnila. Pořád jenom opakuje ty svoje pravidla a příšerně mi leze do zadku. Někdy mám pocit, že mi snad praskne hlava,“ povzdychne si král. Já jen souhlasně přikývnu.

Sedíme tam asi do setmění, než mě král pošle do postele. Řekne mi cestu do mého pokoje a já se tam hned vydám. Pokoj není moc velký, ale ani není moc malý. U jedné stěny je pohodlná postel a u druhé je krb a vedle něj skříň. Naproti dveřím je okno, ze kterého je výhled na malé nádvoříčko. Vyčerpaně se svalím do postele a zavřu oči.

„CRRRRRRRRR! CRRRRRRRR!“ ozve se mi v hlavě a já prudce otevřu oči. Jsem ve třídě a všichni mí spolužáci už odcházejí. Nade mnou se tyčí učitelka Johnsonová a přísně se na mě mračí. Chvíli na sebe koukáme, když si něco uvědomím. Já jsem usnula! A v hodině matiky, kterou Johnsonová učí!

Trošku jsem se na ni usmála, abych to odlehčila, ale ona se zamračila ještě víc. Vzpomněla jsem si na tu protivnou, pravidly posedlou ježibabu z mého snu. Jak se jen jmenovala…. Hyacinta! To je ono.

„Emmo Haleová, to je počtvrté, co jsi usnula v mé hodině! Mohla bys mi to vysvětlit?“ tázavě zvedla jedno obočí.

„No, víte, měla jsem strach, že bych se unudila k smrti, tak jsem si radši schrupla,“ zářivě jsem se na ni usmála. Nezabralo to.

„Dnes budu volat tvým rodičům. A celý týden jsi po škole.“ Otočila se ke mně zády a odpochodovala ven ze třídy. Já si v klidu balila věci a přitom prskala kolem sebe, co si to ta ženská dovoluje. Když jsem odcházela domů, potkala jsem Johnosonovou, jak si to šlape proti mně. V okamžiku, kdy prošla kolem mě, jsem zvedla nos nahoru a udělala „tss“. Potom jsem se vydala na autobusovou zastávku, a připravovala se na další kázání od rodičů. Ostatně jako vždycky.

Autor: Sheepie, v rubrice: Povídky » Jednodílné