OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Láska na druhý pohled

22.05.2013 (18:00) • Catella • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1183×

Spousta příběhů o koních a jejich jezdkyních začíná stejně. Přišla, uviděla, zamilovala se. Prostě láska na první pohled. V tomhle příběhu to ale bylo jinak. A skončilo naprosto nerozlučnou, i když poněkud nesourodou dvojicí.

Když se v naší stáji vysloví jméno Matýsek, každého ihned napadne Solo Matera, překrásný hřebec starokladrubského vraníka. Kolos na čtyřech nohách, mazlík nad mazlíky. Hned nato je napadne Kamikadze. Jedna vzrůstem malá holka, která se k němu hodila snad jen barvou vlasů. A to jen někdy. Byla jsem to já.

Už někdy v srpnu roku 2007 se u nás mluvilo o tom, že si majitel stáje chce pořídit dva kladrubské hřebce. Hřebci! To byla zpráva přesně pro moje uši. V momentě, kdy to trenér vyslovil, věděla jsem, že jeden z nich bude prostě můj. Slíbil mi to.

Jenže. Jenže srpen se překlenul v září, většině z nás začala škola, některým střední, a po hřebcích ani vidu, ani slechu. Pomalu se na ně zapomínalo. Ze září se stal říjen, já měla za sebou úspěšně složené ZZVJ (Zkouška základního výcviku jezdce – závodní licence), ale ti dva pořád nikde. Pak jsem kvůli nemoci na dlouhé tři měsíce vypadla ze stájového dění.

Teprve kolem Vánoc se k mým uším dostala ta zvěst. V lednu jsem, mononukleóza nebo ne, nastoupila zpátky a hned chtěla vidět ty dva zázraky.

Polobratři přes otce, černí jako uhel, čtyřletí, vlastně ještě puberťáci. Solo Matera a Solo Madona. Kousaví, kopaví, uřvanci a pořádné potvory. Vejít k jednomu z nich do boxu chtělo notnou dávku odvahy a téměř vždy jste si odnesli suvenýr v podobě kopnutí nebo kousnutí. Můj sen se mi začínal rozplývat před očima, ale rozhodně jsem se ho nemínila vzdát.

Trenér si myslel, že Madona bude kůň pro holku spíše než Matera, začala jsem se o něj tedy stara trochu víc. Po několika dnech mě ze svého boxu pustil bez suvenýrů. Měla jsem z toho opravdu radost. Slovo dalo slovo a jednoho dne jsem si do haly vedla svůj osedlaný sen. Sen, který mi velmi rychle ukázal, že snem nebude, spíše noční můrou.

Vydrželi jsme to spolu týden, ale opravdu jsem na něj neměla ani sílu, ani zkušenosti, a po tom týdnu už ani chuť.

Z Matýska se někdy mezi tím stal docela příjemný koník co do ošetřování, ale pod sedlem, jak jsem měla posléze možnost zjistit, byl Madonou v bledě modrém. Tak jsem tedy nechala hřebce hřebci a s holkami ze stáje jsme se o ně dál staraly jen v rámci stájových prací.

Netuším, jak se to stalo, ale o nějaký ten měsíc později na mě nezbyl žádný kůň, a tak se trenér rozhodl, že vezmu pod sedlo Materu, prý alespoň bude mít trochu pohybu. Jaké překvapení na mě čekalo, když jsem na něj znovu, po zhruba dvou měsících, sedla. Byl klidný, poslouchal, dokonce reagoval na moje tehdy šestnáctileté pobídky. Už nás od sebe nedostali.

Pomalu jsme si na sebe zvykali, testovali si navzájem výdrž a jen tak z hecu zkoušeli skákat. Ten den jsem našla svého životního parťáka.

Ve stáji se z nás stal pojem, i v blízkém okolí, to když na jedné vyjížďce do přírody utekl k nepříliš vzdálenému Albertovskému hřebčínu. Podle holky, která dřív chodila tam a posléze jezdila u nás, to byl pohled k nezaplacení. Obrovský černý hřebec stál schlíple před po něm ječící holkou, co mu dosahovala sotva ke krku. A to, jak ji potom následoval, prý připravilo ostatní o hlas. Chvilku před tím se snažil dokopat do stáje hříbat a pouštěl kolem sebe hrůzu, že se ani ostřílení koňáci neodvážili přiblížit na víc jak deset metrů. Holky ze stáje mě nazvaly odvážnou, trenér blbou. Přikláním se k jeho tvrzení, tohle mohlo docela hodně bolet.

Po tomhle zážitku jsem nějak ztratila odvahu chodit s ním někam ven, koneckonců, nebyl můj. Papírově.

Dál jsme se ale věnovali tréninkům a skákaní, které si Matýsek tak oblíbil. Skákal všechno, kolmé skoky, oxery, kanály na silnici, díry v zemi, kaluže, dokonce i krtince. Ono to zní strašně jednoduše, jenže Matýsek nebyl zrovna skokan od přírody. Výška v kohoutku (místo, kde záda přecházejí v krk) 180 cm, váha něco kolem šesti set kilo, zaměření jeho plemene, kočárový kůň. Jednoduše řečeno byl spíše do tahu než na skoky, ale bavilo ho oboje.

V klubových závodech mě donesl nejprve k druhému a posléze i prvnímu místu. Na jeho hřbetě jsem do tajů jezdeckého sportu zasvěcovala i nejmladší členky naší stáje a všechny si ho oblíbily. Několikrát mě trenér našel, jak jenom tak sedím v jeho boxu a pozoruju ho. Docela křičel, asi ho chápu.

Tohle naše partnerství trvalo tři krásné roky. Pro mě ale strašně krátká doba. Chtěla bych víc. Jenže Matýsek trpěl na chronické koliky (zauzlení střev) a když mu bylo sedm, jedna z nich ho sprostě vytrhla ze sotva rozběhnutého života. Něco jako výmol kousek za startem v dostihu. Tenhle výmol ho ale stál život, mě nejlepšího koňského partnera a přítele, učitele i kamaráda.

Matýsku, děkuju za všechno, co jsi mě dokázal naučit, já vím, že to se mnou nebylo nic lehkého, pořád jsem tě lechtala patami, na velkých skocích padala do sedla nebo na krk, ale tys přesto přese všechno ochotně spolupracoval dál a nenechal mě ve štychu. Díky tobě jsem tam, kde jsem teď.

Možná tě potěší, že jsem zůstala věrná tvému plemenu a pod sedlo začala brát tvého brášku Madonu. Není jako ty, má v sobě mnohem víc ohně, víc sám sebe, prostě se chová víc jako hřebec, ale mám ho ráda. Ne tak jako tebe, to už se mi nejspíš nikdy nepodaří. Byl jsi jediný a žádného takového už nepotkám. Tohle je moje definitivní sbohem. Neboj, nikdy na tebe nepřestanu vzpomínat, vždycky budeš mít v mém srdci svoje místo a to ti nikdy nikdo nevezme. Slibuju, tvoje Kamikadze.

Autor: Catella (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Láska na druhý pohled: