OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Lilian a já

07.06.2014 (17:00) • Tethys • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1331×

Měl zpoždění. Pracně se proplétal mezi hloučky klábosejících lidí a hledal alespoň záblesk kudrnatých vlasů s největším egem pod sluncem. Zatím nacházel jen mírně podnapilé lidi, podnapilé lidi a nakonec hrstku těch, kteří už ani nemohli stát. Nedokázal si představit, jak to tam bude vypadat za tři hodiny – protože od začátku celé akce neuběhla ani půl hodina.

Podobné akce nesnášel. Nešlo o charitu, jak všichni uboze předstírali, šlo jen o to, jak co nejpompézněji ukázat momentální stav svého konta, popřípadě šatníku. Z těch lidí kolem se mu zvedal žaludek, už jen proto, že za šperky některých přítomných by si jiní mohli koupit auto. Své peníze nejraději vrážel do cestování, a když musel tři hodiny poslouchat, kdo si kde koupil jaké auto, další měsíc do žádného auta nevlezl, jezdil metrem.

A Lilian věděla, jaký je jeho názor – stejně jako věděla, že by jí nedokázal nic odmítnout, ať už to byly nákupy, koncert někoho, koho nemohl vystát, nebo charitativní večírek plný lidí, kterými opovrhoval. Ale nestěžoval si, nikdy. Ono taky nebylo na co.

„Tady jsi!“ ozval se za ním rozzlobeně známý hlas.

Okamžitě se otočil. Chtěl se omluvit, ale když se na ni podíval, všechny slova mu zamrzly na jazyku.

Lilian měla vytříbený vkus – kdyby ho neměla, nemohla by pracovat v oboru, v jakém pracovala – ale tentokrát se doopravdy překonala. Její šaty až na zem s dlouhými rukávy, spodnicí v barvě námořnické modři a krajkovaným korzetem v o trochu světlejší barvě ještě více vynikaly díky ocelově šedým očím, které si zvýraznila kouřovým líčením. V jedné ruce držela prázdnou sklenici od šampaňského a tou druhou si opřela o bok. Vypadala jako antická bohyně hněvu, z očí jí sršely blesky, ale když se na ni usmál, trochu zjihly.

Byla nádherná a nebyla jeho.

„Máš zpoždění,“ řekla nekompromisním tónem, jako kdyby to nevěděl. A pokračovala dál, zatímco k ní přešel a objal ji.

„Sluší ti to,“ zamumlal jí do ucha.

Lilian přestala chrlit výčitky a jízlivé poznámky. „Já vím,“ opáčila automaticky, ale potěšeně se usmála.

Zasmál se. Přesně to mu chybělo. Ta neskutečná samozřejmost, se kterou přijímala komplimenty. A její oči, úsměv, hlas, vůně. Chyběla mu, chyběla mu celá, každou minutu více a více.

Odtáhla se na délku paží a pečlivě si ho přeměřila, jako kdyby se pokoušela něco zjistit. Nakonec se jen zeptala: „Co se stalo?“

„Nic,“ odpověděl možná až moc rychle. „Proč? Mělo by se snad něco stát?“

„Nikdy nechodíš pozdě,“ připomněla Lilian a zamračila se. „Tak co se stalo?“

„Kromě mojí neschopnosti si vybrat kravatu a dopravní zácpy vůbec nic,“ řekl ledabylým tónem a pokrčil rameny. Nechtěl s ní o tom mluvit.

Očima kmitla k jeho tmavě modré kravatě – ačkoli to neplánovali, byli dokonale sladěni – a povytáhla obočí. „Oba víme, že kravaty vybíráš skvěle. A jezdíš tak, abys měl alespoň patnácti minutovou rezervu. Tak proč mi nechce říct, co se stalo?“ dodala Lilian trochu ublíženě.

Povzdychl si, a když promluvil, díval se na její safírový náhrdelník. „Pohádal jsem se s Christinou. Rozešla se se mnou.“

„Ještě předtím, než se zeptám proč, tak ti prozradím tajemství.“ Lilian se naklonila – jejich deseticentimetrový výškový rozdíl se díky jejím podpatkům částečně vyrovnal, ale pro něj to byl zvláštní nezvyk, když se jí najednou mohl dívat do očí bez toho, aby se trochu nesklonil –, a zašeptala mu do ucha: „Nebyla pro tebe dost dobrá.“

Nevěděl, co by měl na to říct. Znal jednu osobu, která by sama usoudila, že je pro něj dost dobrá, protože měla ego tak vysoké, že to snad ani nebylo možné – a ta osoba stála před ním a byla jeho nejlepší kamarádka.

„Takže,“ Lilian se opět narovnala a pro něj bylo zase o něco snazší dýchat, „proč jste se pohádali?“

„Protože na tebe žárlila. Ale to byla jen špička ledovce. Prostě jsme si nerozuměli,“ uzavřel to rychle. Odmítal se s Lilian bavit o tom, že každá jeho přítelkyně je jen někdo, kdo má zaplnit místo, které je zřejmě navždy rezervované pro ni.

„Stejně je to zvláštní,“ zamumlala Lilian a nevěřícně se pousmála. „Žádná z těch tvých přítelkyň prostě nedokáže pochopit, že já s bratry zásadně nic nemám.“

Její slova byly jako malé dýky, které se do něj zabodávaly, aniž by to vůbec tušila. Samozřejmě věděl, že jejich vztah bude vždycky jen v té kamarádské rovině a on vždycky bude ten hodný hloupý kamarád, jenž ji bude podporovat a bude tu pro ni. Ale někdy… někdy prostě chtěl být naivní.

Za Lilianinými zády se najednou objevil muž, a kdyby si neodkašlal, pravděpodobně by mu nikdo nevěnoval pozornost. Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti, při troše fantazie a pár kapek alkoholu v krvi snad kolem pětatřiceti. V černých uhlazených vlasech mu prosvítalo pár šedin, ale jeho hnědé oči byly jasné a živě.  

Lilian se na něj s pramalým zájmem otočila a narušila tím tu jejich soukromou bublinu. Už jako malý kluk se naučil jednu věc – mýdlové bubliny můžou vyletět kamkoli, pokud mají dostatečně silné stěny. Nebo můžou splasknout při nejmenším poryvu větru. A někdy může být sebesilnější a sebepevnější, ale ani to nestačí.

„Dobrý večer, pane Newmane.“ Lilian věnovala nově příchozímu falešný úsměv.

„Dobrý večer, Lily. Bavíte se dobře?“ zeptal se Newman a upil ze své skleničky.

Z toho samozřejmě pochopil, že ten muž má celou tuhle směšnou akci pod palcem. A najednou mu byl zase mnohem více nesympatický.

„Ano, je to tu skvělé,“ souhlasila Lilian a překotně kývala hlavou. „Obzvlášť ten smysl. Je skutečně obdivuhodné, jak jsou někteří lidé štědří.“

Bylo to tak směšné, že se musel kousnout do jazyka, aby se nerozesmál. Přesně totiž věděl, co si Lilian myslí. Kdyby byli o samotě, pravděpodobně by prohlásila něco jako: Panebože. Tohle je určitě trest za všechnu vodku, kterou jsem kdy vypila. Vážně si nemohli vybrat ještě něco kýčovitějšího, než jsou gobelíny se zvířaty a porcelánové sošky? Není tady náhodou někde kyblík poslední záchrany? Jenom pro jistotu, kdyby mě náhodou přemohla ta neovladatelná touha zvracet.

„To rozhodně. Nepředstavíte nás?“

„Samozřejmě. Pane Newmane, tohle je James, můj nejlepší přítel. Jamie, tohle je pan Newman, generální ředitel Stranges Shoewer.“

Newman natáhl ruku a on ji chtě nechtě přijal. „Těší mě,“ prohlásil a pohledem se mu zavrtával hluboko do očí, jako kdyby tam chtěl vypálit díru.

„Mě také,“ přitakal a sám se divil, že se mu nad ústy neobjevil oblak prachu.

Newman si ho ještě chvíli prohlížel a potom jeho ruku konečně pustil. Nechtěl si to přiznávat, ale ten chlap měl pořádně bolestivý stisk.

„Můžu vám Lilian ukrást? Nebojte, jen na jeden tanec,“ dodal a spiklenecky na Lil zamrkal.

Představa, že by měla tahle pochybná existence s Lilian tančit, ho donutila sevřít pěsti. Moc dobře věděl, že co se týká jí, tak byl neskutečně žárlivý a nepříjemný, ale nikdy by za ni nerozhodoval. Proto se podíval na Lilian, a když si skoro neznatelně povzdechla a kývla hlavou, souhlasil.

Newman jí položil ruku kolem pasu a vedl ji na taneční parket. Orchestr začal hrát, on něco prohodil, a ona se usmála. A to bylo celé, na víc se totiž nedokázal dívat. Kašlal na to, že má auto a že jde zítra do práce, a sebral z tácu kolemjdoucího číšníka skleničku šampaňského. Pomalu ji pil, se zavřenýma očima a snažil se jen vnímat ty bublinky rozplývající se na jazyku.

Ani si neuvědomil, že píseň skončila a Lilian stojí vedle něho, dokud se sama nepřipomněla.

„Sakra, to bylo hrozné,“ zamumlala a to mu trochu zvedlo náladu. Když si ale všimla, že popijí, pozvedla obočí. „Šampaňské? Měkneš.“

Pokrčil rameny a znovu se napil.  

„Hej!“ štěkla na ubohou členku personálu, která zrovna přinášela novou mísu s ovocem. „Nemáte tady něco lepšího, než jen pitíčka s bublinkovou příchutí?“ zeptala se.

Dívka vykulila oči, ale nic neřekla.

„Máte tu nějakou vodku?“ specifikovala to Lilian a on se už nepokrytě smál.

„Chudák holka,“ zavrtěl hlavou a sledoval, jak dotyčná běží pro lahev vodky.

„Chudák já,“ politovala se Lilian, „takovéhle sračky se tu pijí a ještě ke všemu musím tančit s nadrženými dědky.“

Znovu se zasmál. „Rád bych řekl, že vím, jak ti je, ale nevím. Pokud ti nebude vadit, že nejsem dědek, tak si s tebou klidně zatančím.“

Nemyslel to vážně, a o to větší bylo jeho překvapení, když do sebe na ex kopla panáka vodky a s klidem Angličana prohlásila: „Pokud nejsi dědek, tak musíš být alespoň nadržený, jinak ne.“

Tentokrát povytáhl obočí on, ale potom to nevydržel a zakroutil hlavou. „Radši mlč a pojď.“ Ani nevěděl, kde v sobě vzal tu odvahu, ale jednoduše ji vzal za ruku a odtáhl na parket.

„Ale moje vodka!“ namítla Lilian překvapeně a vrhala zoufale toužebné pohledy na stůl za nimi.

„Lilian,“ napomenul ji se smíchem a položil jí ruku kolem pasu.

„Jamie,“ napodobila jeho hlas, a smála se spolu s ním, zatímco tančili úplně mimo rytmus skladby, která právě hrála.

Lidi kolem se po nich pohoršeně otáčeli, ale Lilian jen protočila očima. „Nikdo je neučil, že přílišné očumování je neslušné?“

Překvapeně se zastavil. Doteď její uvolněnost dával na vinu alkoholu, ona se ale tvářila, že je úplně střízlivá. „Tobě to nevadí?“ zeptal se. „Všichni teď ví, že jsi člověk.“

„A taky je z nich dobrá polovina ožralá, takže budou jenom rádi, když si zítra ráno vzpomenou na to, co říkali. A až jim to bude ta druhá polovina vyprávět, nebudou tomu věřit,“ řekla, usmála se, a znovu se zatočila. „Bylo to fajn, ale já chci vodku.“ A najednou stála u stolu a znovu do sebe kopla panáka.

„Ty jsi neskutečná,“ zamumlal, ale nedokázal si smazat úsměv z tváře. Miloval tu hodnou a zábavnou Lilianinu část. Neměla ani ponětí, že s úsměvem je mnohem hezčí, než s ústy plnými sprostých slov.

„Co je? Já mám slabost pro vodku a ty pro doutníky, takže…“ Už nikdy se nedozvěděl, co chtěla říct, protože k nim přicházela nějaká žena v pompézní šedé róbě. Přes její obrovský klobouk jí ani nebylo vidět do obličeje, ale zdálo se, že Lilian moc dobře ví, kdo to je. „Juliette, ráda vás vidím!“

„Lilian, doufala jsem, že se tu potkáme,“ vyhrkla stejně nadšeně ta žena. Mluvila s jemným francouzským přízvukem. „Co říkáte na tu novou kolekci od Yves Saint Laurent? Já jsem okouzlena.“

Lil zaníceně přikývla. „Ano, je to úžasné, že?“ Jak pokračovaly v hovoru, nevědomky se pohybovaly na opačnou stranu, ale ani jedna si toho v zápalu zanícenosti nevšimla.

Vzal si od číšníka další sklenici šampaňského, a zatímco si ji vychutnával, sledoval Lilianin rozzářený výraz, její gestikulaci, jak se snažila rukama vysvětlit, co jí na nějakém modelu zaujalo. V tu chvíli snad byla upřímnější než za celý večer, a taky krásnější. Byla to ta Lilian, kterou zbožňoval.

Židle vedle něj trochu zavrzala, když se na ni Newman posadil. Překvapeně zvedl pohled, ale Newman si toho nevšímal – sledoval Lilian a tu ženu jako on před chvíli. Neřekl ale nic a on taky neměl potřebu hlásit se o slovo. Štval ho jen tím, že si tu nabubřele seděl, jako kdyby mu patřil celý svět.

„Víte, Jamesi,“ řekl náhle, „mně je vás vlastně líto. Vy milujete ji a ona miluje sebe.“

To nejsladší šampaňské okamžitě dostalo trpkou pachuť. Nejhorší byl ale na tom fakt, že ten pitomý snob měl pravdu.

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Lilian a já :