LULABY FOR A STORMY NIGHT
Byla hluboká noc, přerušovaná jenom bouřkou, která řádila venku. Černovlasý muž se plížil spícím domem. Před schodištěm se na chvíli zastavil, než položil nohu na první schod. Ozvalo se zavrzání. Návštěvník se zaposlouchal, jestli někoho nevzbudil. Ale nic tomu nenasvědčovalo. Uklidněn vědomím, že ho přes déšť nemůže nikdo slyšet, pokračoval v cestě vzhůru. Konečně dosáhl druhého patra. Chtěl se otočit a jít do chodby, když si překvapeně všiml světla prosvítajícího pode dveřmi naproti schodům. Vzal za kliku a opatrně nahlédl dovnitř. V posteli seděla sedmiletá holčička, tiskla si k hrudi velkého plyšového psa, a oči rozšířené strachem upírala k oknu.
„Ale, honey, proč ještě nespíš?’’ Holčička se na muže podívá, vyskočí z postele a rozeběhne se k němu.
„Je bouřka, tatínku. Mám strach,‘‘ pípne a obejme ho pevněji kolem pasu. Muž ji zvedne do náruče.
„A co kdybych ti něco zahrál,honey?‘‘ Holčička v úsměvu odhalí zoubky a nadšeně přikývne. Muž se otočí, zhasne světlo v pokoji a potichu jde ke dveřím na konci chodby. Otevře je, vstoupí do velkého pokoje s francouzskými okny, křeslem a spoustou květin. Uprostřed je černý klavír. Dojde k němu, odklopí víko, posadí se na židli a počká, než se dcerka uklidní.
„Zahraju ti jednu skladbu, a uvidíš, že až skončí, už se bouřky nebudeš tolik bát,‘‘ a nechá prsty rozeběhnout po klávesách a pokoj naplní tichá uklidňující melodie.
Malé dítě, neboj se,
když déšť krutě buší proti sklu
jako nevítaný cizinec.
Není tu žádné nebezpečí.
Dnes večer jsem tu s tebou.
Malé dítě, neboj se,
i když duní hrom a blesk září
a osvětluje tvou uplakanou tvář.
Jsem tu dnes večer s tebou.
Pocit klidu a bezpečí, to kromě hudby naplňovalo místnost. Dívenka se spokojeně dívala, jak dešťové kapky stékají po skle. Vážně se už nebála a těšilo ji, že je to právě ona, komu otec hraje.
Malé dítě, neboj se,
když bouřkové mraky zakrývají tvůj milovaný měsíc
a jeho mihotavé paprsky.
Klidně zůstaň v příjemných snech.
Dnes večer jsem tu s tebou.
Malé dítě, neboj se,
když vítr mění stromy ve tvory
a jejich větve v ruce.
Není to skutečné, pochop.
A jsem tu dnes večer s tebou.
Melodie se vytratila do ztracena a holčička seskočila na zem. Muž zavřel klavír, vzal ji za ruku a šli chodbou zpátky k jejímu pokoji. Jakmile otevřel dveře, holčička se rozběhla k posteli, zachumlala se pod deku a se zíváním čekala, jestli si k ní otec půjde sednout. Muž při pohledu na hodiny překvapeně zjistí, že už je pár minut po půlnoci.
„Ach, honey, víš, jak budeš zítra hrozně unavená?‘‘ zeptá se muž se smíchem a posadí se na postel. Dívenka znovu zívne, vezme si k sobě plyšového psa.
„Ta ukolébavka byla moc hezká, tatínku.‘‘ Muž ji s úsměvem políbí do vlásků a přikryje.
„Děkuju, ale už spinkej,‘‘ zvedne se, u dveří se otočí a chvilku sleduje spící dcerku. „Dobrou noc, Paris,‘‘ zhasne světlo a odchází dolů.
Abys věděla, i já byl jednou malé dítě
a bál jsem se.
Ale někdo laskavý vždy přišel,
aby osušil mé slzy,
Dal mi sladký spánek místo obav
a políbil mě na dobrou noc.
Dobře, teď už jsem dospělý,
a tyto roky ukázaly,
že déšť je součástí toho, jak jde život.
Ale je tma a je pozdě,
dokud se tvé vyděšené oči nezavřou.
O čtyři roky později světem otřásl článek v novinách: „Michael Jackson je mrtvý! Zpěvákovi selhalo srdce. Miliony lidí truchlí…‘‘
Po celý den se z rádia ozývaly jeho skladby. Jedenáctiletá holčička se právě vrátila z pohřbu. Dívala se z okna a po tváři jí tekly slzy. Miliony fanoušků mohly truchlit, ale nemůžou chápat, jakou ztrátu zažila ona. Ztratila otce, člověka, kterého milovala, obdivovala… A nic a nikdo jí ho už nepřivede zpátky.
A doufám, že jednou budeš vědět,
že příroda už je taková.
Ten samý déšť, co tě táhne blízko mě,
padá do řek a na zem
a do lesů a písku.
Tvoří ten překrásný svět, co vidíš.
Ráno.
Tu noc pršelo jako tehdy. A ona vzpomínala, jak s ním byla v hudebním sále, jak ji utěšoval a uklidňoval. Věděla, že už nepřijde. Ani teď, ani nikdy jindy. A poprvé od svých sedmi let se zase bála bouřky.
Ráno bude všechno v pořádku.
A déšť už bude ráno pryč,
ale já tu ráno stále budu.
Ani bouřka nemusí být děsivá, když máte někoho, kdo vás uklidňuje. Píseň k textu: Lulaby for a stormy night od Vienna Teng.
Sdílet
Tohle je pro mě krásná ukázka toho, že i ten médii nejsledovanější umělec své doby, který má opravdu děsnou pověst, je pořád ještě člověk - manžel, sourozenec, syn, táta... Pointa mě mile překvapila 
