31.08.2014 (14:00) • junekre • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1755×

(Text je zakompován ještě do jiné povídky, proto ten časový posun)

O 14 let později…

… se během onoho prázdninového rána stalo to, že jsem konečně došel k poznání. Nestalo se tak ze dne na den, vedlo mne k tomu nespočet cest a omylů, jež mě akorát utvrzovaly v mém dosavadním chybném úsudku, než jsem pochopil, co dělám špatně a proč. Byl jsem to věděl celou tu dobu, ale vědět nikdy neznamená to samé, co znát. A znát odpovědi mnohdy znamená pochopit je, a já je pochopil… 

Zrovna jsem si tak seděl u bratra na schodech, pozorovaje vycházející slunce nad řadou paneláků, jež se spolu jak rovnoběžky zařezávaly do kopce, a říkal jsem si, zda-li má vůbec cenu, abych i nadále truchlil. Mezitím hvězdný generál dál posílal své vojáky ve zlaté zbroji do ulic plných zeleně, kde jen tu a tam naráželi na odpor v podobě vysokých zdí, nemohouce tím pádem dobýt poslední zbylá místečka, skýtající stín, jako tomu bylo třeba u protějšího věžáku-dvojčete, jenž mi k mé nelibosti v pravém zorném úhlu zlehka kalil výhled.

Jindy bych byl zase v píči, ale ne tak dneska. Dnes je tomu jinak. Právě jsem se vrátil z Brooklynu, což je diskotéka na rohu Severky u velký křižovatky pod Albertem, kde jsem spolu s jednou moc pěknou dívčinou tancoval nahej na pódiu u tyče i v bazénku pod ním. Furt mi jela svojí prdýlkou kolem ptáka a nechávala se ošahávat všude po tělě, ale já, až moc nesmělý, jsem zaváhal a nezasunul, což jsem posral, a to docela dost. Po mém zaváhání se mnou nechtěla jít ani nikam ven či na paňáka, jako to asi jen o hodinu předtím udělala s jedním týpkem, s kterým jsem tam dnes v noci byl a kterýho pak zatáhla hned za roh a vyhulila… Ale co je nejlepší, je, že hnedka, jak se vrátila s tím frajerem zpátky, už v bazénku tancovala s jiným a dávala mu ochutnat toho předchozího… No, a já jsem byl třetí v pořadí, ale po tom, co jsem nenaplnil její očekávání ohledně sexu před padesáti lidmi, se zase vrátila k tomu druhýmu, aby za mě mohl dokončit dílo někde na hajzlu.

Mé oči opět sklouznou k obrazu, na kterém se jako při tahu štětcem z rukou prošedivělého malíře kreslila trajektorie letu jakéhosi ptactva, a vítr, jenž se kdesi opomněl, zanechával vzduch příliš dusným a horkým, než aby to bylo příjemné. Poté, co jsem usoudil, že již mám konečně vynadíváno do sytosti, se odhodlám vyrazit na cestu, rozmotávaje si přitom sluchátka, abych si mohl alespoň zdánlivě zkrátit dlouhou chvíli nějakými skladbami…

Já přeci nejsem žádnej debilní schizofrenik, játroš, ani cokoliv jinýho… Jsem jenom alibista, kterej nedokáže komunikovat s lidmi tak, jak by měl, a ví o tom! Nejsem ani žádnej debílek, ale vcelku normální kluk, který pouze čirou náhodou dostal do vínku trochu toho talentu. Už mi to v hlavě vězelo delší dobu, tys mi to jen potvrdil, Blážo. A to, že se občas ztrácím ve svém pararelním světě, ještě nemusí nutně znamenat, že bych byl autista, pouze jsem se utvrdil v přesvědčení, jež se mi v tu chvíli jako první nabízelo. Pravda je, že jsem se bál si přiznat pravdu, jelikož by to znamenalo, že jsem se zmýlil, a já se nechtěl mýlit, tolik jsem toužil po odpovědi… Jenže jak jsem již říkal, k tomuto závěru jsem nedospěl ihned, nýbrž mnohými úvahami, které se kupily jak pilíře, dohromady sestavivše most, jenž mě převedl přes propast nuzných myšlenek do světa uvažování v reálném čase. A o jednom takovém mezičlánku, díky němuž jsem konečně nabyl své znovunalezené sebedůvěry, vám nyní hodlám vyprávět…

Máma

„Jinej“ již navždy

Píše se léto roku 2014 a na cestě k jedné zapadlé vesničce v periferii Ústí se právě odehrává příběh, jenž se odlišuje od všech ostatních. Postavy i děj v něm ustupují do pozadí, ale přesto tento příběh podává věrné svědectví o tom, jak marná snaha vymanit se z všednosti života může způsobit, že se člověk stane pouhým nástrojem své touhy, nebera v potaz následky svého počínání, což může mít katasrofální dopady na psychiku všech zúčastněných, včetně, nedej bože, té dětské… Podává svědectví o tom, jak vypadá život ve zdejším kraji z odvrácené strany, s níž jsou všichni tak dobře obeznámeni, ale přesto o ní nevědí zhola nic. Celý příběh spočívá v mysli jednoho chlapce, jež se ubírá všemi směry jak struktura rozbitého skla, jenž ve chvíli, kdy poprvé v životě narazil na zlovůli autorit, jež do té doby považoval za svůj vzor, se uzavřel do sebe, započaje tak proces, na jehož konci se mu již nedaří zařadit normálně do společnosti.

-

Nad kopci v dáli, jež zarostly hustými lesy, jsouce zcela zahaleny v zeleném hábitu, prosvítají skrze mračna jako přes zamrzlou hladinu jezera sluneční paprsky podávající svou pomocnou ruku každému, kdož touží odploužit se ode dna té bezprizorní šedi panelových sídlišť a industrializací celkově rozkládajících se v údolních nížinách mezi hradbou hraničních hor, které, nepropustějíce světlo světa, budí dojem vlastního pískoviště, v němž pouze manipulativní šmejdi bez svědomí mohou slavit úspěchu…

Dnes jsem byl zase venku s L., což je můj sedmiletej bráška, kterýho si má babička na Střekově vzala do pěstounský péče. Vzala si ho, jelikož se má matka, jak fetovala, o něj nedokázala řádně postarat, a tak, než aby raději skončil někde v děcáku, si babička zažádala na socce o jeho udělení do péče. Tam s tím neměli nejmenší problém, protože L.ovi se daří na Střekově vcelku dobře, teda určitě líp jak u mámy, ale ideální stav to také není. Babička má totiž rakovinu a musí pravidelně docházet na chemoterapie, kde jí napouštěj všemi těmi jedy, z kterých už jí pomaličku, ale jistě začíná šplouchat na majáku. Navíc pociťuje permanentní únavu, což při výchově malého hyperaktivního chlapce, jakým můj bratr je, není nikdy příliš užitku. Dokonce to má i černé na bílym a od dětskýho psychologa dostal předepsané nějaké léky. Já osobně ho nemůžu vystát, když zrovna není na práškách, to je pak jak utrženej ze řetězu… Pozůstatek toho, jak jeho táta v minulosti fetoval… Ale aby toho nebylo málo, tak Střekovští navíc nadržují jeho dvěma vzdáleným příbuzným přibližně ve stejném věku, Feldovi a Kateřince, a vůbec si přitom neuvědomují, že oba mají úplnou rodinu a jsou dobře finanče zajištěni. Slovy mojí tety, která nemá žádné přátele a za svoji nejlepší kamarádku považuje vlastní matku, ,Přece nemůžem srovnávat L.ika s Feldou nebo s Kateřinkou!’. A to jen proto, že jeho matka je závislá na drogách a otec o něho nejeví pramalý zájem. Ale přitom dítě přeci nemůže za to, jaký má rodiče… L.ik to hold nebude mít v životě lehký, těžko bude hledat svoje místo ve světě, je to človíček, kterej se neměl vůbec narodit… A o to je smutnější, že veškerý svůj volnej čas raději trávi u mámy než u babičky… Holt potřebuje cítit nějakou tu lásku, které se mu asi na Střekově příliš mnoho nedostává… Dneska už to bych to samozřejmě zpátky nevzal, ale v tý době to bylo něco docela jiného. Abyste rozuměli, už jen jeho samotný příchod na svět doprovázela smutná tragédie, jelikož když byla máma v osmém měsíci těhotenství, tak ji S., což je můj otčím, s kterým jsem ještě spolu s o čtyři roky starší sestrou žil od svejch zhruba ppěti do 14-15 let, zbil, a z toho se pak předčasně narodil bráška, je nedonošenej… Mámu to tak sebralo, že pět dní po jeho narození si dala svoji první čáru v životě, čímž odstartovala feťáckou kariéru, díky které se pak několikrát ocitla v psychiatrické léčebně, na okraji Mariánské skály i na úplném dně společenského žebříčku… Jenže není se čemu divit, když se člověk uvědomí, co všechno tomu předcházelo… L.ik se měl totiž původně stát jakous takous náplastí, jež měla zalepit vztah mezi mámou a S., protože asi jen rok předtím vyplulo na povrch, že má moje starší sestra poměr se S.em. Z toho už se má matka nikdy doopravdy nevzpamatovala…

A já, kráčeje si dál vlastní cestou, jež se klikatí a jeví stějně nejistě jak da Vinchiho sexuální orientace, se ohlédnu zpět, spatřiv za sebou zapadající slunce v proudu rudých jisker, třeštících oblohou zkosené flexou, plné navíc fialově flanelových flíčků jako na podbroušeném rámu vrat… Neuváženě se zahledě přímo proti stříbřité modři svářecky, v očích pocítím bolesti obrazu stopu, jež mě donutí zadívat se jinam, nejlépe pak do svých lpěných plánů… Přesto stále šlapu silnici

maje za nehtama hlínu hnilobných dob,

která,

ač se to nezdá,

mne rdousí víc,

než by býval si člověk přál…

…

Po L.ově narození S. začal mlátit mámu, dělával to už dřív, ale nyní zcela bez jakýchkoliv skrupulí… To z toho, jak fetoval… Postupem času jsme z něho byli tak vyklepaný, že jsme se báli, s jakou náladou ten den zase přijde domů. Někdy, když byl pod vlivem drog anebo alespoň dobře zhulen a naložen, tak to šlo, ale pokud člověk zrovna vychytal chvilku, kdy byl na déčkách…  Vyloženě si hledal záminky, jen aby bylo zle. Stačil třeba i jen plnej koš nebo špatně vysátej pokojíček, a už jsem psal klidně pět set krát za sebou něco v tom duchu, jako „Jsem debílek, co si nedokáže splnit ani vlastní povinnosti.“.  A hlavně krasopisně a bez chyby, jinak… Ale já to měl ještě dobrý, na mě si moc netroufal, jelikož se obával mého otce, jenže ten do toho taky nijak zvlášť nezasahoval, radši se zabarikádoval u svojí maminky na vesnici a vyjma svátků či narozenin dělal mrtvýho brouka… Zato matka to schytala na plný čáře, ze začátku pouze tu a tam nějaká facka, ale pozdějc už to šlo fakt do extrému… Kolikrát jsem byl svědkem toho, jak ji S. tahal za vlasy přes celej byt a pak do ní kopal, když už ležela na zemi a nezmohla se na nic jiného, než-li si akorát krejt hlavu před tou jeho neutuchající smrští facek a kopanců… Poměrně často k nám na všemožný udání jezdívali policajti, jenže to byla taková fraška, že jinak by se to ani nazvat nedalo. Na stanici máma vždycky všechno odkejvala, ale ve výsledku S. stejně nenaprášila, tak ji měl omotanou kolem prstu… Dokonce, a to nelžu, když byla jednou v nemocnici a čekala na posudek s tím, že ji měl zase před nedávnem ošklivě zbít, si v čekárně sedla hned vedle něj a udělala tím pádem ze strejdy, kterej se jí právě dost významným způsobem zastal a kterej za ní za deštivé noci běžel na Mariánku, aby ji rozmluvil cokoliv, co se jí v tu chvíli honilo hlavou, úplnýho pitomce a nechala ho čekat o dvě lavice dál… A dopustila se ještě celé řady přešlapů, jenže to vše bylo prd platné, nic a nikdo jí nemohl ani za boha přesvědčit, aby ho nechala bejt, nějaký proslovy do duše šly zcela mimo ni. Já jsem s ní také jednou hovořil, když se právě chystala ke skoku, nebyl to právě nejpříjemnější hovor, všichni měli oči v slzách a výčitky svědomí, včetně mě. I já mám podíl na tom, co se stalo, nezachoval jsem se totiž tak, jak by správný syn býval měl. Mrzí mě to, mami, možná, že kdybych ti o tom poměru byl řekl, tak by dneska všechno mohlo vypadat úplně jinak. Ty bys nikdy nezačala fetovat, Pája by se bývala nevysrala na školu a já měl přátele a vůbec bych byl aspoň trošku normální… Jenže to se již nikdy nedozvíme, takže nezbývá, než to hodit za hlavu a namlouvat si, že by snad jednou v budoucnu mohlo bejt líp… Ale když se nad tím tak zamyslím, bože, mami, jak jsi s ním mohla vydržet tolik let? Jak jsme s ním my mohli vydržet tolik let…  Ale dodnes mi nejde do hlavy, jak jsi mohla dopustit, aby vztáhl ruku na L.ka, aby ho fackoval, když byl ještě v kolébce, aby ho na dojezdech držel z okna za nožky a řval, že ho vyhodí… Nebo aby ho nahlodal takovým způsobem, že stačilo jen, aby mu zahleděl do očí, a v tu rázem se L. třásl jak osika, neschopen ničeho jiného, než-li brekotu… Tohle se nemělo stát, mě vem čert, ale tohle jemu ani tobě nikdy neodpustím…

Všiml jsem si, že většina lidí píše, aby unikla z reality, já píšu, abych se s ní vyrovnal, to je to, čím se todle odlišuje od většiny ostatního, můj příběh je skutečný… Nejde však pouze o to uspět, ale také o hledání odpovědí na otázky, které mne právě nejvíc trápí… Zasekl jsem se totiž na mrtvém bodě a teď doufám, že mi psaní nabídne východisko z týhle krize…

V každém případě ale vím, co jsem zač…

… jsem budoucí představitel ztracené generace tzv. „geniálních debílků“, jsem egoista žijící v pochybách o sobě samém… Sám již začínám pochybovat, jestli to, co teď dělám, je vůbec správný… Jestli nejsem alibista, jenž se akorát schovává za svoji minulost a tohle celý pak není jen mé zoufalé volání o pomoc… Jsem „jinej“ , jenže ne tak, jak by si mnozí lidé přáli, nenávidím se za to... Uvědomil jsem si však, že jednou to chci být já, kdo má věci pod kontrolou... Přestal jsem se proto litovat a stal se Dirigentem své Divergence, slov, jež nelžou a které zpívají... Jsem běloucí vrána, jež si navlékla frak se žlutou kravatou...

A i když mezi námi stále kráčí dobré duše, jež se pouze tváří jako dobré duše, vězte, že nakonec vám stejně nezbude, než-li se zahledět do zrcadla a říct si pravdu do očí… Protože jedině tehdy si člověk může říct, po čem doopravdy touží, a změnit tak svůj život k lepšímu… Alespoň já v to pevně věřím, věřte i vy, a vážně tomu tak bude…

http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/divergence

Při prvním mámině pobytu na psychiatrickém oddělení Masarykovy nemocnice, kde se ocitla poté, co se pokusila spáchat sebevraždu, jsem ji chodil navštěvovat pomalu obden, každé tři dny a pokaždé jsem odcházel se slzami v očích, a když už ne na místě, tak minimálně doma to na mne dolehlo, v tu dobu jsem měl již zhruba nějakých 11-12 let. Při druhém pobytu jsem si již říkal, že je to těžce po píči, ale přesto jsem jí tam stále chodil navštěvovat ještě poměrně pravidelně. Při třetím mi přišlo, že už je to, když ne normální, tak běžný zcela určitě, a nějak extra jsem to ani neřešil… V pozdějších obdobích se pak účastnila i několika měsíčních pobytů na odvykacích kúrách, jenže všechno přišlo vniveč, jelikož si dneska frčí vesele dál… Doma se to celý zhroutilo jak domeček z karet, všichni začali postupem času fetovat a brát si domů svoje kámoše, který nás rozkládali ještě víc. V tomhle byla přeborník hlavně moje sestra, která si to píchala už rovnou do žíly. Ve čtrnácti ji S., to už spolu měli dávno poměr, naučil brát herák, i když ten si naštěstí pouze šnupala, nedávala si ho do žíly, ostatně, kdyby jo, pochybuju, že by tu byla dodnes mezi námi… Vzpomínám si i na ty scény, když si od něj odvykala, jak zmlátila mámu, která kolem ní neustále kroužila a snažila se jí všemožnými způsoby pomoci, jenže nic nezabíralo, tohle nebyla žádná obyčejná chřipka... Nakonec to máti po čtyřech dnech přeci jen vzdala a dala Páje do rukou čtyři kila s tím, ať si jde něco obstarat, ta pak vykonala, jak jí její vlastní matka poručila… Ale nakonec se i Pája, především díky své nezdolné vůli, přes ten herák přenesla a dál už jela pouze v piku. Bože, ale svýho času experimentovala fakt hodně, měla všechno možný, od trávy až po subáč… Od ní se mám ještě hodně co učit, ona byla Paní fetna… Stejně jako moje matka, nedávno se ke mně opět dostalo naše staré rodinné album, tedy alespoň to, co z něj zbylo… Mezi všemi těmi fotkami byla jedna, která mne okamžitě na první pohled zaujala, patří mojí matce ještě z doby, kdy pracovala v jedný nejmenovaný hospůdce na okraji rokle, kde se jely taky bomby, pracovala tam totiž s matkou i má sestra… Posuďte sami, jestli by i vás zaujala…

T

O

H

L

E

J

E

P

R

O

T

E

B

E

,

M

A

M

I

.

.

.

http://www.psanci.cz/obrazek_popup.php?id=335

de Dèbileque

-

Já vím, že nejsem normální, ale nikdo se mi nemůže divit, ne po tom, co jsem zažil… Měli jsme také nějaké to zvířectvo, především kočky a psa, Baziho, ten přežil do dnešních dnů. Pak ještě pár andulek, jednu z nich jsme dokonce pojmenovali „Píča“ :D , protože to byla fakt děsná kunda, měla přistřihnutá křídla, a tak bez ustání padala ke dnu, kde na ní pokaždý čekal ten náš kocourek, aby si s ní mohl pěkně pohrát… Navíc řvala jak pominutá, takže člověk kolikrát neslyšel nic jiného, než-li „Drž hubu, ty Píčo!“ :D :D :D S. si ještě choval kdejaký potvory typu jedovatých štírů, pavouků či užovek v obýváku v akvárcích, kde je měl hezky vystavený na zdi spolu s jejich mrtvými exempláři, svlečenými kůžemi a i s dalšími módními doplňky. Ale jó, musím uznat, že někdy to bylo opravdu vkusný… Vzpomínám si, že jako malej jsem k němu často cítil obdiv za to, jak si s ledovým klidem nechal po ruce běhat tarantuli, nebo jak si hrál s klacíkem se štíry, očekávaje s nedočkavostí jejich další výpad… Jako první zvíře jsme měli kocoura, jmenoval se Mourek, ale stihl ho smutnej konec, protože S. ho utýral takovým způsobem, že mu odešly játra a on ho proto musel sám v lese za Větrnou střelit vzduchovkou, aby mu aspoň trošku ulevil… Měli jsme ho asi 4 léta, pamatuju, že ho S. neustále honil po bytě, až se před ním Mourek začal skrývat, ale nebylo to nic platné, S. dobře věděl o všech jeho možných úkrytech… Vždy, když se mu dostal pod ruku a měl zrovna špatnou náladu, tak ho splachoval do hajzlu anebo mu sfetovanej vytrhával drápky… to samé prováděl i Bazikovi, toho jsme měli jako druhého, zažil ještě Mourka. Vůbec, zvířata to u nás nikdy neměla jednoduchý, byli to vždycky oni, kdo byl jako první na ráně, když se někde něco přihodilo… Byli to tiší svědci naší domácnosti, všeho toho dění, občas by mě samotnýho zajímalo, co by asi tak řekli, kdyby mohli mluvit. Ale zase si říkám, že by to asi stejně nebylo nic pěkného, takže je možná i lepší, když nemohou… Jako štěně házel S. Bazika proti zdi a bylo mu přitom úplně jedno, jestli ho někdo vidí anebo je doma sám. Vlastně vždy, když to na něj přišlo, tak vše okolo v tu chvíli šlo stranou a on si jel dál jen to svý… Často k tomu ani nepotřeboval záminku, prostě si jen tak zkopal psa, když zrovna ležel na místě, a pak ho tam nechal ještě přinejmenším hodinu se třást strachy a nahlodávat ho svými pazvuky… Klidně ho přede všemi v parku začal házet o zem a bylo mu přitom úplně jedno, jestli ho někdo vidí, natožpak policajti… však je to také jedna z mála věcí, který mu dodnes věřím, že mu to nikdy ani opravdu líto nebylo… Dpč… zvířata jsou téma, o kterém se mi nemluví právě lehce… Myslím, že postačí, když budete vědět, že jsme pak měli ještě dvě kočky, jež postihl podobnej osud jako tuhle Bazika, a že nevím, jak dopadly, protože skončily na nějaký zahradě, odkud pak utekly pryč… Asi nemá cenu sáhodlouze popisovat, jakým způsobem je týral, určitě si o tom dokážete udělat obrázek sami… Bože, ale je toho ještě tolik, co napsat, že kdybych to měl napsat celý, tak byste mi nevěřili ani půlku z toho… Třeba jen, co se to k nám domů bralo za kámoše a co za smažky kolikrát hlídalo L.ka, tpč, mně samotnýho i mrazí při pomyšlení, co všechno se mohlo stát, a spíš mě udivuje, že se tomu tak nestalo… Fakt to někdy bylo dost divoký... Jak si máma našla starýho dědka za milence a úplně ho voškubala. Nebo jak se všichni, vyjma mě (neměl jsem ještě 18) zadlužili u úvěrových společností a snažili se je všemožně vochcat (občanky apod.). Epizodky s policajtama a jak jsme se ségrou museli podávat svědectví ohledně mámina bití na dnes již uzavřené stanici pod Mountfieldem… Tvl, jen automaty jsou kapitola sama o sobě, kolikrát v nich máma pak už pravidelně prohrávala svůj měsíční příjem anebo jí kvůli tomu rovnou vyhodili z práce, protože tam naházela bez okolků klidně i denní šichtu… Nebylo ani výjimkou, když si do nich zťukala všechny prachy na Vánoce, jako se tomu stalo třeba na ubytovně na Střekově, kde jsme se ocitli poté, co jsme již nedokázali normálně platit nájem… A je toho ještě fůra, ale zatím to beru tak nějak letem světem, protože si říkám, že za 3-4 roky se k tomu stejně vrátím znova a ještě dopodrobnějc, takže nemá cenu to tu nějak rozepisovat, navíc mi musí zbýt ještě nějaký materiál na samotnou biografii a další povídky, který budou brzy následovat… No nic, přeruším tenhle tok, což jsem měl udělat asi už dávno, a trošku to obzvláštním, teď vám můžu jenom říct, že se již pomaličku, ale jistě blížíme ke konci…

„Tak jak s těma 32 tisícema?“ ptám se své silně rozrušené matky, která vypadá, že už zase nemá daleko od cvokhousu.

„Ne 32, ale 38 tisíc, vzadu byl ještě dodatek.“ A rozbrečí se.

„Ou, to nechci nic říkat, ale tohle už jen tak nedáš. Bejt tebou, rovnou si hledám jiný ubytování.“ povídám jí na to, přičemž ona jen vytáhne nějaký list papíru a asi třicet vteřin do něho bez ustání civí s vytřeštěnýma očima, jako by doufala, že to snad na věci může něco změnit.

„A co Podlešák?“ přeruším to napjaté ticho.

„Ten čůrák si tam sedí v klidu, jako by se vůbec nic nestalo. Tak jsem po něm hodila hrníček s vodou a řekla jsem mu –vždyť jsi měl čtyři gramy, tak kde jsou ty peníze z toho?-. Pájo, já už dál nemůžu, prosím tě, slib mi, že jestli se mi něco stane, tak že mě nepohřbíte, ani nebude žádnej pohřeb, ale že mě rozsypete někde na loučce, prosím tě, slib mi to.“ A hystericky, téměř již nacvičeně začne brečet.

„A kde bys chtěla rozprášit? Na Severce za Větrnou, nebo snad někde jinde?“

„Rendo, nedělej!“ řekne sestra lehce zvýšeným hlasem a pobaveně se na mě podívá.

„Na Střekově! Radši skočím z Mariánky, než abych byla zase na ulici, to už radši spolykám i ty prášky… Co já to mám za život… Ale babičce nic neříkejte, nechci jí udělat tu radost, aby mohla říct, jak špatně to tu všechno vedu,“ odpoví mi matka svým smutným hláskem, hledajíc u nás soucit.

„Ale babička už to nejspíš ví od K., vždyť tý jsi to sama řekla,“ podotýká sestra.

„Klárce jsem řekla, ať to nikomu neříká.“ A opět se zadívá do toho papíru s ústy dokořán, až jí jdou vidět zčernalé zbytky zubů.

„A kde na Střekově chceš rozprášit? Myslíš Malý Sedlo? Ale pohřeb bude, neboj, udělám ti hezkej proslov,“ nedá mi ten pohled na její cukající se propadlou tvář.

Střípek z mé nedávné konverzace s matkou u Páji doma po vyúčtování vody. Obě bydlí na Hraničáři v jednom z těch velkejch věžáků, i když ségra se teď před dvéma týdnama odstěhovala do lepšího. Můj bývalej otčím dokonce bydlí ve stejnym vchodě jak předtím ségra, akorát o pár pater vejš. Všem platí nájem sociálka. Ségře přišlo vyúčtování kolem 25 tisíc a mámě dokonce 38 tisíc, jelikož Cpíčko, který všechny ty byty vlastní, dává příliš malý zálohy a větší neumožňuje. Ségra to má jakž takž v pohodě, protože ten její má pravidelnej příjem + ségra je na mateřský, ale máma má po píči, protože to nemá z čeho dát, takže je jen otázka času, kdy skončí na ulici. Sice má přítele, ale u toho opravdu nehrozí, že by to dal nějakým způsobem dohromady, spíš se jen odstěhuje ke svý babce a mámu nechá ve sračkách. Mámě prej řek, že spolu překonaj všechny ty překážky, chcípaček, přitom je to on, kdo mámu zase svádí k fetu a díky komu je teď tam, kde je. Říkám mu neúspešnej dealer, řekl bych, že je to i celkem dost výstižný. Dokonce byl nějaký čas v Americe na Floridě, ale po tom, co se tam dopustil úvěrovýho podvodu (on sám říká, že ho prej vyhostili kvůli heráku… :D), tak ho vyhostili a on se vrátil do ČR k svému bývalému řemeslu, podnikání v toxikomanii, nutno podotknout, že ne k příliš úspěšnému… Nevím, co na něm máma vidí, když ji pořád jenom ponižuje a celej svůj vztah maj založenej akorát na hádkách. Asi se bojí, že by zůstala sama, ale v tomhle jí bohužel nepomůžu. Už měla takovejch příležitostí dát se dohromady, tolik druhejch šancí, že by i deset životů na ně bylo málo, dokonce byla několikrát na psychárně a na odvykacích kúrách, ale nic nezabralo, pořád v tom lítá dál. Nejspíš to opravdu skončí tak, že se zabije, koneckonců, kromě fetu už nemá nic, vůbec nic. Ale nejhorší na tom je, že s tím člověk nemůže absolutně nic dělat, protože i kdyby jí někdo ty peníze dal, tak to stejně bude mít stejnej závěr, akorát o pár měsíců pozdějc. A když vidím, jakým způsobem vede svůj život, tak si říkám, že by to stejně k ničemu nebylo. Je to ztracená existence bez vyhlídek na lepší budoucnost…

 -

„Tahle povídka je pro tebe, mami, tak si ji važ a čti pozorně, protože další řádky už nemusí nutně následovat, na to tvůj život může být až příliš krátký… Je mi to líto, ale myslím, že přesně tohle teď potřebuješ slyšet, a jestli tě ani toto nedokáže navýst na tu správnou cestu, tak pak už vážně netuším, co by mohlo…

Viděl jsem tě dopustit se v životě mnoha chyb. Asi největší byla, žes tuhle neposlala Páju do pasťáku, když ses dozvěděla, že má poměr se S.em. Nebo žes ho opustila až po takový době, co tě začal mlátit… Nešlo jenom o tebe, ale taky o všechny okolo, na kterých si časem začal vybíjet svou zlost… Jen si vzpomeň na L.ka, co všechno mu prováděl, když byl zrovna na déčkách… Nebo taky, žes mě nechala stát se závislým na počítačový hře, čímž jsem se úplně dokopal. A dopustila ses ještě celé řady dalších, ale nemám ti je za zlé, koneckonců, jsi jenom člověk, jenž, když stál na rozcestí, si vybral raději chlapa namísto vlastních dětí, ale tak mi tu teď, prosím tě, nevyprávěj, jak ti na nás záleží, a přestaň mi už konečně vtloukat do hlavy, že by to snad jednou mohlo bejt jako dřív! Ne, mami, nemohlo a také, že již nikdy nebude…

Neustále mi tvrdíš, jak bys chtěla L. zpátky do péče, jenže si již neuvědomuješ, že bys pro to taky musela začít něco dělat. A abych pravdu řekl, tak já si nepřeju, aby L. šel zpátky k tobě, jelikož on potřebuje matku a vzor a né nějakou ztracenou existenci, jež už po třech dnech, co dostane dávky, nemá sama co do huby. Jako co bys mu furt chtěla říkat? Že nemáš? To je trochu blbý, nezdá se ti… Samozřejmě, že tu nejde pouze o peníze, ale… Zkrátka mu nemáš co nabídnout, mami, tvůj čas se již pomaličku chýlí ke konci… Jsi jako zapadající slunce v smaragdovém smogu L.ových očí… A ačkoliv si to ani jeden z vás nechce připustit, jemu by se bez tebe vedlo líp… A cokoliv, co teď uděláš, abys to odčinila, už na tom vůbec nic nezmění… Jedině snad, že by ses nakonec přeci jen pokusila dát dohromady a změnit svůj život k lepšímu, ale ač bych v to opravdu rád věřil, pochybuju o tom…

Jsi dávno ztracený případ, mami. Tvůj život vnímám jako špatnej vtip, u kterýho každej předem ví, jak dopadne, a proto tě již nikdo, včetně mě, nebere vážně… Dnes a denně jsem svědkem tý tragikomedie, která už mě dávno nevzrušuje, ale ba naopak mne nechává chladným… Není to tak, že bys mi byla lhostejná, akorát jsem již po všech těch „druhejch“ šancích a příležitostí vzchopit se, jež si měla k dispozici a které sis nechala tak marnotratně proplout mezi prsty, pozbyl veškerých iluzí… Jsi jako stopařka, jež stále pokouší svoje štěstí, dokuď nenarazí na jízdu, jež bude její poslední… víc k tomu nemám, co bych řekl…

Ale přesto bych ti teď chtěl poděkovat za to, žes tenkrát tomu mamrdovi dovolila, aby mě roky psychicky týral. Odstraňováním toho bloku, jenž mi bránil začlenit se, jsem si uvědomil skutečný lidský hodnoty, stal jsem se tak silnějším. Tím, že jsem si musel projít všemi těmi sračkami a viděl přitom věci, který jsem vidět neměl, jsem se stal lepším člověkem, a za to ti děkuju, mami, musím uznat, žes mě připravila dobře do života…

Bohužel, vlak již nezastavíš, na to jsi až příliš poznamenaná, ale můžeš se alespoň pokusit zatáhnout za brzdu, a když už ne za nás, za svoje děti, tak za sebe. Nebo to už jsi vážně tak slepá a naivní, že nevidíš, co se to kolem tebe děje? Co se to s tebou děje? Měníš se k nepoznání, mami… Už si ani nevzpomínám, kdy jsem tě naposledy viděl šťastnou, je z tebe úplná troska... Jenže i přesto přese všechno jsi stále moje matka, a já tě mám rád. A i když se tě štítím dotknout, v mém srdci budeš mít vždycky svoje místo… Ale ne jako fetna, ale jako milujicí matka, jako kterou si tě hodlám již navždy uchovat ve své paměti…

-

S věnováním mojí matce, Pavle J., narozené dne 9. března 1971, nechť je jí život krátký. Neboť to, co vede, není život, ale pouhé umírání…

-

Jmenuji se René Junek a tohle jsem napsal v pouhých 18 letech bez jediné vydané knížky, novinářské praxe či i jen odborné recenze. Porovnejte to s tím, co jsem psal před ještě ani né půl rokem, tohle už není normální…

:D :D :D

Ne, odnikud jsem neopisoval, všechny ty slovní obraty skutečně vzešly z mojí hlavy. A ne, nejsem ani žádnej knihomol, co by měl celý dny od rána do večera nos zavřený v knížkách, i když svoje už jsem si samozřejmě taky odčetl, to je jasný… Ale né, co si budem namlouvat, není to žádný projev mojí geniality, sám cítím, že by se to dalo posunout ještě daleko daleko vejš, ale tak kdo ví, kde budu jednou třeba za deset let, že… ;-)

-

„Verčo, věz, že jsem se v životě dopustil již mnoha chyb, ale žádná mne doposud nehlodala tolik jako to, že jsem u tebe zaváhal a nechal jsem si tak ujít svoji životní příležitost přímo před nosem… Jako obvykle jsem se řídil pravidlem, kdo nic nepoví, ten nic nezkazí, s tím, že věci nechám volný průběh, jenže dřív, než jsem si to vůbec stačil uvědomit, bylo již příliš pozdě a tys mi proklouzla mezi prsty…

Věz, že tohle není žádný projev zoufalosti, ale toho, že se chci změnit k lepšímu, a jestli u toho budeš i ty, budu jen a jen rád… A jestli ne, nevadí, svoji šanci už jsem propás a já to pochopím… ale radši bych, kdyby se splnilo moje zbožný přání a tys mi dovolila to zkusit ještě jednou, ale tentokrát jinak, líp… Jelikož pro mě nejseš jenom patnáctiletá bi, která se řeže, ale osobnost, se kterou toho mám možná víc společnýho, než by se mohlo na první pohled zdát… Vlastně mi ve skutečnosti i docela imponuješ, Verčo… Asi jsem tak trochu magor, ale čert to vem, jen když budu tvůj magor…

Kristýna je určitě moc fajn holka, ale já si s ní nemám co říct, nehodíme se k sobě… Jsem si jist, že ona to pochopí… Pro mě jsi ty ta jediná a vždycky jsi byla, seš takový můj černý diamant v dýmu démona, mnoucího si ruce v pochybách, jež pokládám zcela za neopodstatněné, a proto věz, že ty nemáš sebemenší důvod k tomu se nenávidět anebo, nedej bože, si ubližovat! Věřím, že je to pouze přechodné období, po kterém, až překonáš, se staneš vyzrálejší než všichni tví vrstevníci, protože jen člověk, který si něčím projde, může o životě doopravdy něco vědět… Tohle jsem ti měl říct už na tom projektu a dodnes lituju, že jsem tak neučinil…

Vím, že tě skoro vůbec neznám, ale i to málo stačilo k tomu, abys mi popletla hlavu a stala se tak, byť ses o to neprosila, již navždy součástí mojí literatury… Nevím, proč právě ty, možná už jen proto, že jsem ani nevěřil, že by o mě vůbec kdy ještě nějaká holka mohla projevit zájem. Ufff, zoufalý, já vím… Ale přesto, kdyby sis snad někdy nevěděla s něčím rady anebo si chtěla prostě pokecat s takovým tím divným týpkem z oktávy, co spí ve třídách na podlaze :D a bál se tě ve škole oslovit na chodbách, víš, kde mne naleznout. :) Slibuju ti, že už to bude jen ty a já, žádný strach mezi námi, žádný milióny zbytečných otázek, ani zdravení s tím „nevímcomámříct“ úsměvem… protože ty mi za stojíš, Verčo, teď je otázka, jestli za to stojím i já tobě...

Neboj, nebudu tě i nadále zdržovat, jelikož máš určitě lepší věci na práci, než jen poslouchat žvásty nějakýho podivína. Vy všichni určitě máte lepší věci na práci, tak se mějte pěkně a dál dělejte ze světa kolem sebe hezčí místo k žití, ale hlavně se, prosím vás, nepřidávejte k žádným církvím, chtěj vás akorát obrat o peníze… A kdybyste snad opět měli někdy čas, já tu budu dál čekat na svoji příležitost… A ty, Verčo, pamatuj, seš pěkná mladá slečna, co nemá nejmenší důvod býti na pochybách. To, čím si teď procházíš, je klasické hledání sebe sama, tak hlavu vzhůru! Život je dlouhej a nemá cenu ho utopit v sebelítosti… Věř mi, vím, o čem  mluvím… nic z toho bych ti nikdy neřekl, kdyby to nebyla pravda…“

Tvůj Dirigent své Divergence

Jsem si vědom, že z té cesty jsme si mnoho nepobrali, leckdo by mi to mohl míti za zlé, ale vězte, že není důležité, co se děje kolem nás, ale v nás, protože od toho se pak odvijí spousta podstatného… S realitou to máte jako se šatníkem, nezáleží, co v tu danou chvíli máte zrovna na sobě, ale aby to dobře ladilo k vašim potřebám… Jste již znavení tím věčným utíkáním a potřebovali byste zkrátka zapadnout? Navlečte se do něčeho, co se pro danou věc hodí a zapadněte… Nebo jste živel od přírody a v hloubi srdce toužíte stát se lepším než ti ostatní? Tak vynikněte a nasaďte si něco, co nikdo jiný nemá… Co vám brání? Ale v případě, že jste byli jako já životem donuceni ušít si svůj oblek na míru, mějte na paměti, lidičky, že není dobré,abyste v něm setrvávali příliš dlouho, mohli byste se tím připravit o celou plejádu životních zážitků a zkušeností… 

Autor: junekre, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Máma 2: