OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Máma a já

12.11.2013 (11:00) • Fea16 • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1111×

Já a moje mamka jsme prostě jedna krev. Je to vidět. Obě dvě jsme stejné. Né, že bysme snad stejně vypadaly, i když jistá podoba tam je, ale spíš jsem měla na mysli naše chování. Jedna z věcí, které na své mámě nesnáším je ta, že má vždycky ve všem pravdu. A když říkám vždycky a ve všem tak myslím opravdu vždycky a ve všem. To co řekla, na to vždycky došlo. Buď dřív, nebo později. Často jsem za ní chodívala se sklopenou hlavou a uznala, že měla zase pravdu. 

Mám svojí mamku nadevšechno ráda. Vždycky jsem za ní mohla se vším jít. Ale nějak se mi jednou začaly vymykat věci z rukou. Protože jsem praštěná puberťačka s kamarády, kteří nemají na práci nic zajímavějšího než jezdit po klubech, utíkat v noci z domu a kouřit, došla jsem i já k té nechvalně známé činnosti, jako je kouření. Byla jsem s kamarádkou venku, když se mě zeptala, jestli kouřím. Samozřejmě jsem jí odpověděla, že ne. Nenapadlo jí nic jiného, než mi nabídnout cigaretu, neboť ona kouřila. Nehtěla jsem být za trapku, tak jsem souhlasila. Zapálila jsem si, nějak mě to nenadchlo. Ale proč ne, že? Tak jsem se přimotala ke kouření. Jelikož mi nebylo ještě ani patnáct, věděla jsem moc dobře, že se to matka nesmí nikdy dozvědět. Párkrát jsem mamce dokonce vzala cigarety. Nebyla jsem na sebe pyšná, ale pravda je, že když máte trable, opravdu pomáhá si zakouřit. Po několika měsících jsem zjistila, že mi to vlastně ani nechutná. Došla jsem tedy k závěru, že je to naprosto zbytečná a nepotřebná věc. Od té doby kouřím jen na nějakých zvláštních akcích s partou.

Stávalo se také, že jsem například ve dvě ráno ještě seděla u počítače a psala si s přáteli. To potom nastávaly situace toho charakteru, že jsem se oblékla a odešla ven. Přišli pro mě totiž kamarádi, jestli se nechci jít projít a zablbnout, nebo tak. To potom byly opravdu podařené večery plné smíchu a... pití. Neopila jsem se, ale taky jsem nezůstala čistá. Nikdo na nic nepřišel, tak proč s tím chodit ven. Ráno jsem normálně vstala a musela začít uklízet. Byla jsem v ty dny vetšinou nervozní, aby se na něco nepřišlo. Už mi to prochází pěkných pár měsíců. 

Když jsem konečně došla k patnáctému roku svého života a dostala občanku, uvědomila jsem si, že už nejsem to malé nerozvážné trdlo. Nechtěla jsem být pozadu, tak jsem tedy vyrazila se spolužáky na párty do místního klubu. Rodiče o tom věděli, ale stejně jsem měla nastavenou večerku. Bavila jsem se jak nejlépe jsem dovedla a navázala novou známost. Jasné je, že z toho nic velkého nebylo, ale pár polibků na dobrou noc nikdy není k zahození. Po pár týdnech mého nočního života pak nastávali chvilky, kdy jsem neutíkala z domu jenom za kamarády, ale dokonce na párty. Doma se stále o ničem neví. A nehodlám to niky nikomu říkat. Nejsem pitomá.

I přes to, jaká jsem nedám dopustit na svojí mamku. Mám jí ráda a tak to bude napořád, ale někdy mě vážně dokáže solidně vytočit. To se potom hádáme kvůli naprostým malichernostem a zbytečnostem, které stejně neznamenají nic pro nás i naše okolí. Jsem pak schopná se naštvat se tak, že na ní křičím. Ona pak křičí na mě a už je z toho pomalu třetí světová. Potom mě většinou pošle do háje a tak naštvaně odejdu do pokoje a tak brečím. Nesnáším naše hádky, asi proto to taky vždycky skončí tak, že se zvednu a jdu se omluvit. Ona to většinou příjme bez problémů a hraje se nová hra na čistém papíře. 

Jednou to ale nabralo jiný konec. Mám sourozence. Bratra i sestru a oba dva jsou neskuteční... parchanti. U nás doma funguje na domácí práce jistý řád. Jeden týden zametám já a můj bratr vytírá. Druhý týden je to obráceně a tak to jede stále do nekonečna. Byla sobota. Zrovna týden po zavedení tohoto systému v domácích prácích a já měla vytírat. Už potřetí za týden. A přitom bratr vytíral jenom jednou za jeho týden! No není to nespravedlivé? Postavila jsem si hlavu a začala odmlouvat, že to není fér. Místo toho, abych se dočkala uznání na mě matka opět vyjela. Hádaly jsme se jen pár minut, ale mě to přišlo jako neskutečně dlouho táhnoucí se hodiny. Dospělo to k tomu, že se máma zvedla z gauče, vzala mi mop a řekla, že si to udělá sama. Nechtěla jsem, aby to tak dopadlo, tak jsem se pokusila vzít si mop zpět. Marně. Neustoupila už ani o milimetr. Nakonec to dopadlo tak, že mi přikázala, abych se sbalila a odešla do pokoje. No proč ne? Vzala jsem si tedy notebook a odkráčela do pokoje. Myslela jsem, že začnu brečet. Ale ono ne. Místo toho jsem si vylezla na patrovou postel a vesele dál si psala s kamarády a poslouchala písničky. 

Mamka mi po hodině přinesla složené kalhoty. Myslela jsem, že si to jde vyříkat, ale ona je hodila na stůl a při odchodu nezapomenula bouchnout dveřma. Opět jsem se začala smát. Chvilku jsem si myslela, že se ještě vrátí a jednu mi vrazí za ten smích, ale neudělala to. Nedělala jsem si z naší hádky vůbec nic a to bylo to, co mě na tom děsilo. 

Další den jsem vstala v deset hodin. To bylo divné, obvykle mě máma vzbudí v osm, abych šla něco dělat. Učit se, nebo třeba uklízet, ale dnes nic. Vstala jsem tedy naprosto v klidu a šla se nasnídat. Ani já jsem nehodlala ustoupit a tak jsem ani nepopřála dobré ráno. Konec konců už to takové ráno nebylo. Nasnídala jsem se, jen tak do větru oznámila, že se jdu učit a odešla opět do pokoje. Asi hodinu jsem se skutečně učila, ale potom jsem skončila u poslouchání písniček na mp3 přehrávači. Celá ta situace se mi zdála něčím komická. Nakonec jsem praštila i s tím přehrávačem a odešla jsem se dívat na televizi. Většinou mi mamka zadala třeba uklidit nádobí, nebo složit prádlo. Dnes ale nic, všechno dala za úkol bratrovi. Měla jsem naprostou volnost. Nikdo nic neřešil. Proč bych toho nevyužila? Po obědě jsem se upravila a odešla ven. Přišla jsem někdy kolem osmé a všem  to bylo jedno. Neměla jsem povinnosti ani úkoly. Naprostá svoboda. Tak to trvalo několik měsíců.

Potom jsem si něco uvědomila. K čemu mi je naprostá volnost, když jsem ztratila to jedinné, co v mém životě dávalo smysl. Když jsem ztratila nejlepší kamarádku ba co víc, když jsem ztratila mámu. Máma je jedinný člověk na světě, který vás má rád už jen proto, že jste. Celé ty měsíce byla naše každodenní konverzace záležitost maximálně dvou minut. Každý den. Sebrala jsem veškerou svojí odahu a šla jsem za ní. Hrnuly se mi slzy do očí, když jsem si zpětně promítala všechno, co se stalo. A to všechno jenom kvůli pitomému vytírání.

„Mami?” oslovila jsem jí, když zrovna věšela mokré prádlo na sušák. Podívala se na mě pohledem plným pochopení a rozevřela mi svou náruč. „Pojď ke mně, holčičko,” řekla. Obě dvě jsme zůstaly plakat v objetí.

Autor: Fea16, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Máma a já: