OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Merry Christmas - Zlobivé děti nedostávají dárky

03.01.2011 (18:30) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1468×

Zlobivé děti nedostávaní dárky

Když jsem byla malá, namluvili mi rodiče, že dárky do Ježíška mají kouzelnou moc.

Když dítě moc zlobí- a ujištiji vás, že ježíšek to opravdu vidí- vezme si ty dárky, ze kterých mělo dítě největší radost zpět.

Nikdy jsem tomu nevěřila, a zlobila jsem dál. Nejvíc každý rok, při štědrovečerní večeři. Lezla jsem pod stůl, kradla ostatním jídlo z talíře a tak...

Jednou, když jsem čekala, až „Ježíšek dá dárečky pod stromek“, jsem byal hrozně natěšená, a už jsem svým způsobem věděla, že dostanu tu vysněnou panenku. Viděla jsem ji u mamky ve skříni, a bylo mi jedno, jestli na ěm vytasí s historkou, že Ježíšek měl málo místa, tak dárky schoval k nám do bytu, nebo mi řeknou, že Ježííšek neexistuje- zajímala mě halvně ta panenka.

Plná radosti a očekávání jsem po zazvonění zvonečku vtrhla do obýváku, ale nebyl tam taťka, jako každý rok, kdy stál u stromečku, pod nímž se kupilo toooolik dárků...

otec přišel chvilku po nás s tím, že ještě musel na WC, ale já jsem ho nevnímala...

Můj pohled směřoval pod stromeček, pod kterým byli tři dárky. A ani jeden se nepodobal krabici té panenky...

Vyhrkli mi slzy. To sand ne! Vždyť jsem celý rok byla tak hodná! Copak se 6ti letému dítěti, které možná trošilinku zlobilo sluší odepírat dárky, na které se těší celý rok?

Maminka si ke mně přiklekla, a podala mi balíček s mým jménem.

Otevřela jsem ho, a víte, co v nem bylo? Jasti, že nevíte! Koho by napdalo dát šestileté holčičce pár teplých ponožek na dospělého?!

Znovu jsem se rozbrečela. Na zbylých dárcích už nebylo moje jméno. Byly to dárky pro tatínka a maminku.

Maminka dostala takový ten malý vysavač do ruky na záclony, a tatínek sadu CD. Nevím jakých, to mě nazajímalo.

Rodiče to taky nechápali, tenkrát mi poprvé řekli, že Ježíšek není, a že pro mě měli spoustu dárků.

Pak jsem si vzpoměla na tu histroku. Že by Ježíšek přece jen existoval?Ne- nemožné! Právě mi to vyvrátili.

Ale, proč jsme tedy nedostala ty dárky? Chtěli mi dát za vyučenou, takže všechyn dárky schovali?

Nebo si je Ježíšek vážně vzal zpět? uvažovala jsem v myšlenkách zastřených slzami.

Brečela jsem ještě dlouho, nakonec jsem se smířila s tím, že se budu muset polepšit.

Příští rok jsem u stolu seděla způsobně, tak jak se má. Jedla jsem pomalu, a ostatní museli čekat an mě, až dojím.

V klidu jsem seděla na židli, a čekala, až mě rodiče pošlou čekat do pokoje.

Seděla jsem na posteli, a povídala si s plyšovým méďou, kterého jsem dostala k narozeninám.

Konečně zazvonil zvoneček. Neměla jsem z toho zdaleka takovou radost, jako dřív.

Dovlekla jsem se do obývacího pokoje s pohledem sklopeným k zemi.

K mému údivu jsem zakopla o dárek. Co to? Dali ho tak schválně, abych věděla, že jsem něco dostala? Ne.

Zvedla jsem hlavu, a uviděla tolik dárků, že málem stromeček nebyl vidět! Po tváři se mi rozlil široký úsměv- z překvapení a zároveň abych nezačala štěstím brečet.

Tolik dárků jsem v životě neviděla! Skoro na všech bylo mé jméno! Bylo to něco neuvěřitelného! Rozbalila jsem první tři dárky. Tolik panenek, kolik jich bylo jen v těchto třech baleních! Sady barbie, i mrkací panenky, dokonce panenk,a která vypadala skoro jako já!

To bylo vážně něco! Pak jsem se natáhla úplně dozadu, a nahmatala známou krabici.

Tuhle panenku jsem chtěla už tři roky! Rodiče si vyměnili nechápavý pohled. Oni nejspíš tuhle panenku nekupovali... Ale to mi bylo jedno! konečně ji mám!

Po Vánocích už jsem neměla důvod být hodná, protože to hlavní jsem dostala! Já vám byla tak šťastná!

Protože jsem neměla žádnou motivaci, opět jsem začala zlobit. Ale opravdu hrozně... To bylo k nevydržení! Tedy, pro mě ne, ale rodiče pořád nadávali. A já jsem si jenom hrála a novou panenkou, a nevnímala je.

Dokud jsem jednoho dne nepřišla ze školy domů, a ta dokonalá panenka tam nebyla.

Prohledala jsme úplně všechno. Každý koutek našeho bytu, venku před panelákem jsem hledala snad celé hodiny. Nikde nebyla...

Dnes už je mi sice 28, ale panenku pořád nemám. Ani nikde v obchodě ji neměli. Přišla jsem tam, šla za prodavačkou a když jsme jí řekla název panenky, "zrovna prodali poslední kus".

Už mě to tak moc netrápí, tenkrát to bylo mnohem, mnohem horší.

Ale něco vám řeknu- ta historka o Ježíškovi je pravdivá. Ano, a potvrdím vám to z  vlastní zkušenosti.

"To ne, to ne, to ne!" šeptala jsem. "Alison! kde mám ty papíry? Bylo jich tam asi 39, a..."

"To opravdu nevím! A nekřičte na mě!"

"Já na tebe ale nekřičím!" zaječela jsem. "Ten soud je už dneska, a já nemám ty papíry!"

Jo, mimochodem, jsem právnička. A pěkně mizerná právnička, když ztratím tak důležitý papíry!

Nějak mi hlavou probleskla ta historka o Ježíškovi. Víte? Ta, co si v ní vezme vaše dárky zpět.

Ale já přece nezlobila! Copak lež je zlobení? Ano, trošku jsme přibarvila události u soudu, ale jenom protože můj klient byl v  právu, ale žalobce byl soudcův starý známý...

Vy by jste to snad neudělali?

Zazvonil telefon. Zvedla jsem ho a pořád rukama prošmátrávala stůl, šuplíky, a každý kousek skříní.

"Halo?" zeptala jsem se.

"Zlatíčko,jsi to ty?"

"Jasně, že to jsem já, mami..."

"Já už ani nevím, kdy mluvím s tebou, s tvým záznamníkem nebo sekretářkou..."

"Co se děje, mami?"

"Máš už na dnešní večer program?"

"No...proč?"

"Ale, na večeři mají  přijít sousedi."

"Co? Kteří?"

"Ti, co bydleli vedle nás z pravé strany. Ti, co mají malého Tomma. Pamatuješ, jak jste si spolu vždycky hráli?"

"Mami, my si nehráli, on mě  otravoval, a já utíkala do bezpečí. Vy jste si mysleli, že hrajeme na  honěnou..."

"No, taky jsi u nás dlouho nebyla... Mohli bychom si popovídat..."

"No mami víš... Já už dneska večer něco mám..."

Jo, sedět doma u televize a cpát  se mraženýma hranolkama.

"No, tak snad jindy zlato. Měj se."

"Ty taky, a pozdravuj tátu, ten mi ani nezavolá..."

"Jistě, budu ho pozdravovat. Tak ahoj."

"Ahoj," položila jsem sluchátko.

Svoje rodiče jsem neviděla snad tři roky. Možná víc. Vždycky jsem se z toho vyvlékla.

Prostě se mi k nim nechtělo na večeři, nebo jsme vážně nemohla, nebo měl přijet nemožný bývalý soused.

Maminka mi alespoň občas zavolala, ale táta? Neřekl mi ani slovo, co jsem se odstěhovala do vlastního bytu.

Nechtěl se mnou mluvit.

Doma jsem zjistila, že hranolky už nemám, takže jsem  do mikrovlnky dala kousek pizzy, a šla zapnout televizi.

Tak to šlo asi týden, večer, co večer.

Každý den na večeři kousek pizzy. Už se mi z toho začínalo dělat zle, a zastesklo se mi po rodičích. Ale opravdově zastesklo. Chtěla jsem je vidět. Musela jsme je vidět, Hned teď! Dnes večer!

Zrovna, když jsem se chystala zvednout telefon, zazvonil. Zvedla jsem ho.

"Halo?"

"...ano, já vím, a zrovna na  Vánoce..." vzlykala maminka do telefonu.

"Mami? Co se děje?" úplně jsme zapomněla, že jsou dnes Vánoce.

Maminka pořád jenom tiše vzlykala.

"Zlatíčko? Ty jsi...vzlyk.....jsi v  pořádku?"

"Ano, já jsem v naprostém pořádku. Nic se mi nestalo, ale proč ty brečíš?"

"Táta."

Tohle jediné slovo mi stačilo na vysvětlení. Doufala jsem, uvnitř sebe jsem křičela, ať maminka dodá, že brečí, protože sehnal bezvadnou práci, a teď jsou šťastní jako nikdy předtím! Prosím, mami, řekni to!

"To ne..." zašeptala jsem.

"To nejde! Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne! Absolutně ne! Tohle nejde! Nemůže... jak.. jak se to stalo?"

Do očí mi vhrkly slzy. Přes svoje vzlyky jsem maminku skoro neslyšela.

"Pamatuješ toho, s kým jsi vyhrála soud? Ten kdo prohrál, přišel o všechno. O majetek, o peníze... Chtěl se ti pomstít. Chtěl tě zabít. Ale nemohl tě nikde najít. Zjistil jen tvoji bývalou adresu, a čekal před domem, když tatínek vyšel ven pro noviny. Myslel si, že jsi u nás, a že vyjdeš ty. Tak střelil. A táta..."

"NE!  Neříkej mi to!"

Obě jsme vzlykaly jedna druhé do telefonu.

A já jsem něco pochopila. Kdybych k nim tenkrát na tu večeři přijela, mohly jsme se usmířit.

Ale takhle mám na tátu špatnou vzpomínku. Moje poslední vzpomínka moha být, jak s  mámou stojí ve dveřích, a mávají mi. Ale teď na něj mám poslední vzpomínku tu, jak zamračený sedí ve svém křesle a kouká do prázdna. Ten den, kdy jsem se odstěhovala.¨

A já jsem něco pochopila. Ta historka o Ježíškovi je pravdivá. Kdybych k nim jela na tu večeři, určitě by tu táta ještě byl. Zlobivé holky přece lžou...

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Merry Christmas - Zlobivé děti nedostávají dárky: